Končí a zároveň začíná první dekáda našich stěží uvěřitelných příběhů. Jsou tak poutavé a reakce na ně jsou tak rozdílné, že jsem se rozhodl uveřejnit výsek příběhu velice podobného těm našim. Odehrává se sice v jiném století, v jiném prostoru a v jiném místě, ale je tak přitažlivý a poutavý, že by bylo škoda, kdyby jste si ho nepřečetli. Vyšel v takzvané Americké lidové knihovně v roce 1926 jako jedenáctý svazeček sešitové edice
Texaský Jack : Zázrak ve vzduchu.
Kapitola čtvrtá - Kyselina co zbraň
Rána, kterou Texaský Jack dostal do hlavy, nebyla šťastnou náhodou tak mocná, aby jej zbavila na dlouho vědomí. Texaský Jack mohl tudíž již cestou do zajetí přemýšleti, jak by bylo možno prchnouti. Velkému zvědu bylo jasno : Mnoho času nesmí ztratiti! Byl položen přes sedlo koně a na ně uvázán. Po každé straně koně šli dva rudoši a pátý vedl koně za uzdu. Šťastnou náhodou nebylo ležení rudochů daleko vzdáleno. Cesta trvala jen asi dvě hodiny, pak se již objevily wigwamy a stany. Texaský Jack byl nyní zbaven pout a vhozen do jednoho z wigwamů, před jehož vchod byli postaveni tři Mohykáni s oštěpy v rukou. Brzy potom nastal v táboře klid, ve wigwamech vše ztichlo - spali. Nyní si lámal Texaský Jack hlavu, kterak by své osvobození uskutečnil. Tolik se musel doznati, že to nebude nic lehkého, prchnouti z tak přísně střeženého tábora a ke všemu - bez zbraní. Jak revolver, tak zabiják byl mu odňat, svoji pušku ponechal Lakimě ; ta byla pravděpodobně též ztracena. Jen lasso mu ponechali. S holýma rukama neubrání se proti ozbrojeným rudochům. Náhle vyrazil ze sebe Texaský Jack slabý výkřik radosti - vytáhl z kapsy své kamizoly malou lahvičku, kterou rudoši nenalezli a která obsahovala bílou tekutinu. "Pravda", zvolal Texaský Jack, pozoruje vítězně malou lahvičku, "nyní nepotřebuji žádného revolveru ani pušky, žádný nůž a žádnou sekyru - obsah této lahvičky mne zachrání. Byl to chytrý nápad, že jsem si v posledním čase opatřil vždy lahvičku s kyselinou. Již více než jednou prokázala mně výtečné služby. Poněvadž tam, kde kule selže, účinkuje kyselina znamenitě. A nyní vzhůru - k práci. Je mně těch tří válečníků, kteří stojí venku na stráži líto, avšak nemohu jich šetřiti".
Texaský Jack lezl pomalu, lahvičku maje v ruce, k východu stanu. Nyní zvedl opatrně závěs a posunul jej stranou. Odzátkoval lahvičku a držel ji vzhůru, jako revolver k výstřelu připravený. Tichý pohyb a jeden ze tří strážců se rychle obrátil. Dříve však, než mohl Indián vyraziti ze sebe nějaký výkřik, aneb své společníky varovati, vstřikl mu již Texaský Jack kyselinu do obličeje. Rudý válečník ihned klesl k zemi a válel se v ukrutných bolestech v trávě. Tu vyskočili druzí dva a chtěli se vrhnouti na Texaského Jacka s oštěpy, ale v tom byli i oni již kyselinou zasaženi a účinek byl hroznější prvého. Indiáni, kteří nikdy nevydají ze sebe hlasu, je-li jim způsobena nějaká bolestná rána, váleli se po zemi jak postřelení psi, naříkali a bědovali, že jich bylo slyšeti konečně po celém táboře. To byla okolnost, která přiměla Texaského Jacka k rychlému rozhodnutí. Uchopiti koně, vyhoupnouti se do sedla a popohnati zvíře, bylo dílem okamžiku. Již se domníval Texaský Jack býti zachráněn, když se před ním objevilo náhle nové nebezpečí. Waniu, náčelník, stál před ním. Onen pravděpodobně nespal ve svém wigwamu, nýbrž nemohl asi z rozčilení spáti a učinil si malou procházku. Nyní se vracel Waniu do tábora zpět, ještě v pravý čas, aby uchopil koně za uzdu a druhou rukou namířil svým tomahawkem na hlavu velkého zvěda, aby ji rozpoltil. Texaský Jack sáhl opět po své lahvičce. Byl si jist účinkem. Ale v posledním okamžiku seznal, že - v lahvičce není již ani kapka kyseliny a že se mu tentokráte jeho útok nezdařil. Současně musel se již Texaský Jack uhnouti na stranu, ježto se rána Indiána k němu již blížila. Avšak selhala, zasáhla jen levou nohu, aniž zvědovi nějak ublížila.
V nejbližším okamžiku vzpřímil se Jack v sedle, vyhnul se daleko, jedno uchopení, jedno trhnutí - a vytrhl Waniu tomahawk z ruky. A dříve, než mohl náčelník vytáhnouti svůj nůž, zamával Texaský Jack plnou silou tomahawkem ve vzduchu a ostří zabořilo se hluboko do hlavy Wania. Náčelník Mohykánů, Žeroucí Šakal, skácel se mrtev k zemi. Ale to již letěl Texaský Jack na zádech koně, který svého pána nesl do lesa. Ještě několik minut slyšel za sebou hlasy pronásledovatelů, pak cítil, vše ztichlo - nebylo pochyby, unikl nebezpečí.
Toť vše,vážení přátelé! Tak nějak se to tehdá seběhlo a jak vidno Texaský Jack to neměl věru lehké. Záměrně jsem to opsal doslova, se všemi chybami ( to pro češtináře ) a archaismy. Válí-li se vám tedy sešity Texaského Jacka, Buffalo Billa, detektiva Léona Cliftona, Toma Sharka, nebo Nicka Cartera na půdě a nevíte co s nimi, teď už to víte. Nevyhazujte je! Tak to jen na okraj k neuvěřitelně uvěřitelnému příběhu a teď trochu reality.
Zima má stále ještě pevně zatnuté drápy a jen tak se nemíní vzdát své vlády. S obavami jsme hleděli na blížící se datum našeho Brněnského koncertu. Všichni dobře víme, jaké problémy někdy dokáže nadělat husté sněžení na Vysočině. 104. Kilometr je nejvýše položeným místem na dálnici a řádně to tam profukuje. Jenže ten den k nám byla příroda přívětivá. Dokonce ani Praha nedělala problémy a ač byl pátek, prosvištěli jsme jí v rekordním čase 25 minut. Jeli jsme silní a poprvé s Michalem. Už bylo načase představit ho také někde jinde. Kdo se má pořád dívat na naše stejné mluvící hlavy. Lidé, jako by to tušili, se sešli v míře převeliké a celý koncert proběhl tentokrát ve velké pohodě. Pak už jen zbývalo zajet do našeho oblíbeného penzionu a těšit se na příští den, kdy pojedeme do Prahy. Ale ještě dříve, než došlo k ukládání našich těl na lůžka, stala se věc pro nás takřka neznámá. Rozhodli jsme se, že půjdeme kalit. Zavzpomínáme si na dny plné práce strávené ve Škodovce a provedeme takzvanou kalbu. To se u nás ještě nestalo. Je zajímavé, že jsme na to nepřišli dříve. To, co je u jiných skupin takřka povinnost, totiž sex, drogy a rock and roll, je pro nás velkou neznámou. Opatrně jsme se tedy nechali vést Milanem Svatuškou, místním znalcem, do jakési vinárny. "Je to jen kousek", glosoval, "jen tak čtyřista metrů". No, nakonec, jak to už v podobných případech bývá, to byl kilometr a za ukrutného mrazivého větru jsme byli nakonec rádi, že jsme tam došli a nezůstali ležet v hibernačním stavu na silnici. Se závistí jsme vzpomínali na Caina, který v tyto chvíli určitě ladil stanice a nacházel se někde v Peru či Indii. Společnost nám tentokrát dělali Pavel a Xenie z Aqvy Silentia. Tito nešťastníci přijeli na náš koncert vlakem až z daleké Ostravy, což byl v tomto marastu obdivuhodný výkon. No…zklamu vás, nic moc se nestalo, žádný ohnutý zrcátka, žádný chození po autech, ale vcelku spořádaný návrat do lůna penzionu na náměstí s kostelem. Ráno, raníčko vyšlo sluníčko a my s Goldou míříme do jedné vesnice za Brnem, kde máme cosi na zařizování. Klademe tedy na srdce ostatním, že se najíme někde po cestě a atˇ na nás proto nečekají se snídaní, která je v ceně. Když vstanou v deset, do poledne to všechno v pohodě stačí. Přijíždíme po dvanácté a poté, co jsme vyzvedli naše aparáty, jsme připraveni vyrazit na cestu směr Praha. Ovšem netoliko tak náš slavný zbytek. Ač je po poledni, všichni ještě spí a jsou náramně překvapeni, kdeže se tu bereme a co tu děláme tak časně. Inu, ruce a ústa nás svrbí a potvrzujeme si opět pravidlo, že alespoň jeden z nás dvou musí být vždy ve střehu. Raději se tedy také najíme a pak směrujeme našeho Tanka do stověžaté matičky. Tentokrát se koncert ve Mlejně obešel bez jakýchkoli excesů a líbila se i skupina Vypsaná fixa z Pardubic. Jen to horko útočilo na naše těla. Z neznámého důvodu majitelé topili jak šílenci a proměnili tak prostor pod i na pódiu v peklo. Byli jsme rozpáleni skoro do ruda, pot z nás stříkal na všechny strany jak z hasicích přístrojů a to nebyl věru hezký pohled. Přesto se dohrálo za všeobecné spokojenosti.
Všichni máte jistě v živé paměti ten kolaps, který potom v následujícím týdnu nastal. Sníh se sypal z nebe jak pominutý a řidiči šíleli za svými volanty. Kdo byl jen trochu rozumný a nemusel, raději šel pěšky nebo zůstal doma. My bychom také raději zůstali ve svých domovech, ale bohužel povinnost volala a vy jste čekali. Nedalo se nic dělat, museli jsme jet. Caine měl trochu větší obavu než my, jelikož je neřidič a navrhoval, abychom zavolali do Karlových Varů, kam se toho dne jelo a nějak se s nimi domluvili. Avšak na to již nebyl čas a tak jsme nasedli do Tanka a pomalu se rozjeli směr Vary. Cesta to byla krušná, neustále sněžilo a silnice tak byla celá bílá, neprohrabaná. Ale to jistě víte vy všichni, kteří jste podobnou anabázi absolvovali. Kdyby nepadala ta spousta bílých vloček, vypadalo by to jak v pohádce. Samozřejmě jsme nabrali nějakou tu sekyru, ale zvukař byl trpělivý a v poklidu si stavěl na velice úzké pódium své nádobíčko. Bylo opravdu tak malé, že jsme původně vykázali Caina na stranu, ale pak jsme se tam nějak slisovali a mohlo se začít. V této prostoře jsme byli poprvé a podle majitelů to zde teprve rozjíždějí. Je to vlastně diskotéka a tak se ani moc neví, že se zde také hraje na živo. Klub se jmenuje Meteor a nachází se kousek za železničním přejezdem směr Plzeň v klasické socialistické kartonové stavbě. Přes to všechno se dostavili všichni Varští patrioti v čele s Květákem a Číčou. Nemohla samozřejmě chybět ani Dita, tentokrát ve dvou se svou dcerou Danielkou. Pomalu a nenásilně nám tak vychovává dalšího potenciálního fanouška. Tímto ji zdravím a přeji mnoho úspěchů ve školních škamnách.
Příští týden jsme začali v znovuobnovené Lampě v Plzni a byli jsme zvědaví, jaký zvuk si pro nás tentokrát připravili. Klub je to pěkný, to nic, ale ten kdo ho stavěl byl sice dobrý architekt, avšak tak trochu zapomněl na to, že se tady bude hrát živá muzika. A tak se až dodatečně dodělávalo vytlumení a vytlumilo se to tak, že na pódiu jsou slyšet jen určité zvuky. Snad je to jenom náš dojem, nevím, ale pravdou zůstává, že nic podobného jsme ještě nezažili. Tak trochu to zamrzí, vždyť Lampa je možná jediný klub v republice, který celý dotovala a nadále dotuje městská radnice. Včetně nákupu aparatury a zařízení. Snad jsou to jen takové ty začáteční problémy a snad se to v budoucnu rozjede správným směrem. Nakonec ani samotný koncert nedopadl nejhůře a bylo to, podle nás i posluchačů, lepší než minule. Zpestřením celého večera byla návštěva mého otce. Víte, on je trochu zvláštní, tedy ve vztahu k bigbítu. Dá se říci nikoli nadneseně, že ho nesnáší a všechny ty poskakující debily na pódiu hází do jednoho pytle. Včetně zlatých slavíků a slavic, což už sice bigbít není, ale to on nedokáže naneštěstí rozlišit. Jediného, koho vzal na milost, je country zpěvák pan Vodička. Objevil se náhle pod námi ve shluku lidí a stojíce u bedny, která mu musela řvát do ucha ty polodebilní zvuky, setrval až do konce. Pak se mi dokonce přiznal, že se chtěl v jedné chvíli vrhnout do kotle a máchat divoce rukama. Škoda, že to neudělal, ani neví jaké zadostiučinění by mi tím prokázal. A možná, že to tak bylo lépe. I když….šedesátiletý punker se jen tak někde nevidí!
Mladá Boleslav, cíl naší další štace je město tak trochu s pohnutou historií, co se koncertů týče. Moc jich tu není a kdysi jsme tu vystupovali v místním klubu Černá vdova. Kdeže té je asi konec. Asi se znovu vdala a odstěhovala se. Člověk, který se rozhodl, že prolomí ledy lidské lhostejnosti a na vlastní triko uspořádá koncert, byl velice odvážný. Nejenže to udělal v sále, kde se nesmělo kouřit ( což jsme jen přivítali ) , ale kde se hned po začátku hraní zavřel bar a muselo se skončit v přesně vyměřenou dobu. Ani o minutu navíc. Majitel chodil netrpělivě sem a tam, buzeroval na potkání a i přes mdlou autoritu z něj hloupost přímo sálala. Patřil do kategorie těch veledůležitých nul, které ještě povyrostou, když se jim svěří nějaká akce. Obávali jsme se o samotný průběh koncertu, protože na začátku vyhrožoval, že ho přeruší při jakémkoli porušení pravidel a ty se, jak známo vždy překračují. Když v polovině zjistil, že je bar otevřený a na sále se kouří, nakonec udělal to, co od něj nikdo neočekával. Sedl si ke zdroji a strašlivě se tam zhulákal. Po skončení náhle vystřízlivěl a spiklenecky na nás pomrkával. Že bychom mu ulevili z jeho mindráků? Byl to hezký koncert a když jsme ještě dostali krabici dortů z Nymburské cukrárny, nebylo co dodat. Michal se sice zapřísahal, že je pro svou tloušťku jíst nemůže, ale na zpáteční cestě zdatně ubíral z čokoládových koleček.
Neuplynul ani týden a opět jsme startovali k dalším zážitkům. Tentokrát do Bezna u Mladé Boleslavi. Došlo k malému nedopatření, když jsme si neuvědomili, že Bezno je stejný okres jako minulý týden. Pořadatel neskrýval své obavy. "Snad někdo přijde", brečel mi na koleni a já ho vískal ve vlasech a utěšoval. Zvukař neříkal zprvu nic, ale pak se ukázalo, že neví, jak na nás. To poté, když jsme mu oznámili, co všechno chceme ozvučit. Nedůvěřivě hleděl na Romaninu flétnu a saxofon a zejména na Cainovy plástve pana Yamahy. Posléze se nám přiznal, že zvučí jen samé deadmetalové chrochtaly a tam se, jak známo, používá jen jeden mikrofon na řev. Tady jsme jich chtěli i několik. Naštěstí byl v klidu a udělal to, co jsme po něm chtěli. Byla to zábava a tak se hrálo na takzvané sety - tříčtvrtěhodinové bloky. Čas plynul jak auta z výrobního pásu mladoboleslavské Škodovky a vypadalo to, že čaje dohrajeme v klidu. Při poslední přestávce však přišel na pódium jakýsi místní bodrý mladík Honza. Už od pohledu vypadal zajímavě a i se tak choval. Pomenší, slámové vlasy hnědého odstínu, tupý pohled plný nadšení a elánu. Nejprve si s námi bouřlivě potřásl rukou a pak začal vyprávět své historky. Poté, co se vloudil i k nám do šatny, seznali jsme, že se ho tak snadno nezbavíme. Raději jsme se záminkou hraní opustili šatnu, ale on byl přímo nezničitelný a rozhodl se, že zůstane celou dobu sedět na pódiu. Koupil si pivo a zaujal posed. To ale nikdo z nás netušil, že milý vypravěč je v pití piva elév, tedy začátečník. Po tom jednom pivku ho natolik zmohla únava, že usnul a musel být, sotva stojíc na nohou, po skončení snesen do sálu. Zanedlouho přikvačil za námi jeho starší brácha a ten se zdál být ještě neodbytnější. Začal nám vytýkat, že jsme opili jeho bratra a jaká že je to ostuda, když viděl, jak ho snášejí z pódia. "Tohle jste mi neměli dělat,čeho jsem se to jenom dožil", hořekoval a v jednu chvíli to vypadalo i na potyčku. Nakonec ho však Romana objala kolem ramen a za zvuku chlácholivých slov ho se šarmem jí vlastním vyvedla ze sálu pryč. Kam odešel, nevíme. Nicméně nezničitelný Honza zjistil, že může opět chodit a tak nám nakonec pomáhal odnášet věci do auta, samozřejmě komentujíc to svými zážitky z neveselého života. Přes všechnu tu neodbytnost byl nakonec milý, ale takovým zvláštním způsobem.
Posledním vystoupením v měsíci únoru byla zábava v Bystré u Poličky, tedy skoro na Moravě. Být toto hraní týden před, nedojeli bychom. V ten čas byly totiž místní komunikace zcela uzavřeny. Přívaly sněhy zde byly prý tak obrovské, že pod ním z nutnosti vznikly mnohakilometrové tunely a těmi se lidé navštěvovali. Hovoří se až o desetimetrových návějích. Ještě teď jsme projížděli okolo obrovských závějí a v lese na nás čekala obyčejně ledová silnice. Ani jsme nepomýšleli na to, co se pod sněhem, až roztaje, objeví. Při dojezdu jsme zjistili, že zábava je již v plném proudu a sokolovna bzučela jak úl v pozdním létě. Golda romanticky, což u něho není obvyklé, zavzpomínal na doby, kdy na zábavy také chodil a zjistil, že se tento zaběhnutý model léty příliš nezměnil. Lidé jsou sice jiní, ale problémy zůstávají. A tak bylo možno sledovat vyznání lásky venku pod omrzlým kaštanem, podivné zvuky vycházející z člověka opřeného o zeď, pláč právě opuštěného děvčete nebo sladký opilcův spánek na schodech do sálu. Kdo z nás by nebyl nikdy svědkem něčeho podobného? Snad jen ten, který nechce být svědkem něčeho podobného, ale ani o tom nejsem tak skálopevně přesvědčen. Rozehřívací kapelou bylo tentokrát místní Torzo a dlužno podotknouti, že rozehřívali nejen lidičky na parketu, ale především sami sebe. Tak to na tancovačkách bývá. Jakmile pořadatelé zjistili, že jsme na místě, přerušili tóny Torza a my mohli nastoupit. Tak nějak jsme se obávali, co to s lidmi udělá. Takový to byl rozdíl. Do této chvíle hrála pohodová skupina pohodové písničky a teď? Jak budou reagovat? Kupodivu se jich soustředilo u pódia značné množství a někteří nás také zdravili. Tomu se říká půl úspěchu. Celý byl pak, když jsme spustili. Posluchači se ukázali být pozorní a vnímaví a odměnili se nám příjemnou atmosférou. Po necelých dvou hodinách byl konec a na prkna nastoupilo opět Torzo. Teď již doslova. Baskytarista měl náhle potíže s artikulací a tak místo uvádění názvů songů vždy jen něco zahučel. Ale hráli dobře a dlouho. Naložili jsme tedy naše skromné nádobíčko do Tanka a vyjeli směrem k hotelu. Nacházel se od sokolovny necelých 500 metrů. Za zmínku snad stojí jen to, že Caine, nevěda to, si vzadu v autě rozestlal, vytáhl rádio a polštář a chystal se ladit. Bohužel nestačil ani otočit knoflíkem. Tak trochu legrační byl pohled na jeho hnízdo, připravené s takovou láskyplnou péčí ku spaní. Zanechali jsme ho tedy jeho koníčku v hotelu a šli se ještě podívat do sokolovny. Zábava pomalu končila a lidé se postupně rozcházeli do svých kotců. A já také budu pomalu odcházet a končit, neboť toto byl poslední záznam měsíce února 1999. Měsíce poněkud zvláštního. Měsíce, který mnohým z nás připravil nejedno překvapení v podobě obrovských sněhových vloček, mrazu a nepohody. Jediné, co kvituji s povděkem, je skutečnost, že už skončil a s ním i ty nebezpečné jízdy zimní krajinou. Nyní se jistě všichni těšíme na jaro, na včely a čmeláky a samozřejmě na sluníčko. A nejenom na to, my se hlavně všichni těšíme na vás a doufáme, že možná i vy na nás. Ba, ba, tak to v životě chodí. Je to neustálý řetězec setkávání, zklamání i radostí…nebo se mýlím? A co, necháme to na opravdové jaro. Na to jaro, které tohle všechno určitě rozlouskne! Buďte všichni zdrávi, opatrujte se a žijte. To je totiž jediný způsob, jak nezemřít!
Za všechny z naší nouzové skupiny se loučí přímo od pramene
Déma velice běžný alias Faraon staroegypský!!!
