Tak nám začalo jaro, paní domácí, řekl Švejk a poklepal svou berlou mrazilkou o starodávné pražské dláždění. To se náhle otevřelo a na povrch zemský vylezl Golem a doktor Faust a oba se hrozně křenili. Jára Cimrman stál opodál opřen o kandelábr a právě si něco psal. Smoljak se Svěrákem, jako vždy, nebyli tomuto výjevu svědky, což je škoda. Palach se Zajícem se neustále zapalovali na Václavském náměstí a zpívali hymnu Spojených národů. A Karel Kryl je doprovázel na kytaru za bedlivého dozoru Jaroslava Hutky. Čas časů.
Jaro je tu, vrátilo se zase k nám a na mě lezou divný myšlenky. Snad je to z radosti, snad je to jen tak, co já vím. Ani nevíte, jak si medím. To si nikdo neumí vůbec představit. Však jsem také, hned co vysvitlo slunko, vyvedl kolo ze stáje a vyrazil do přírody. Byl jsem se podívat v Plzenci na Hradišti, omrknul jsem rotundu a zkusil najít nějakého trilobita. Ale jejich výskyt pod Hůrkou je mizivý. Nacházejí se jen v malých kulatých valouncích a ty jsou tak vzácné, že skoro nejsou. Možné je také to, že když mě spatřili, tak se rychle rozutekli. Nuž, byl to hezký výlet, ale druhý den mě bolel zadek od sedačky. Musím jezdit častěji. Až se ještě více oteplí, vyjedu si někam v týdnu, třeba na pár dnů. Jen tak se spacákem a to bude panečku to pravý pošušňáňíčko. Jen kolo a já. A ptáci, stromy, tráva, pampelišky, jehličí. Joj, už aby to bylo! Je fakt, že někteří členové naší skupiny na to pohlížejí dost nedůvěřivě, ale já pravím : "Nedůvěřivost pryč, vezmi tornu a spacák a šup ven. Jakýpak předsudky. Jaro je jednou za rok." Byl by hřích sedět doma a koukat z okna, nemyslíte? Vždyť léta běží, vážení!
Zatímco o tom budete přemýšlet, napíši vám něco o tom, co nás tady vlastně všechny drží pohromadě a tím je….ano, ano, jen a jedině naše pekelné zážitky z českých krajů a klubů.
Začněme v Hradci Králové a kde jinde, než v country klubu Lucie. Jak pravidelní čtenáři tohoto internetového periodika znají, je to klub, který pro nás zůstává tak trochu začarovaný. Nedaří se nám tam přijet včas. Vždy nás vyřadí z pořadí nějaká neočekávaná příhoda. Tentokrát ovšem nic podobného nenastalo a zdá se, že jsme tu smůlu konečně prorazili. Izák ( tímto se omlouvám za to, že jsem z něj udělal Husáka. Jsem jen bláto, jsem hlína, jsem stroj. Promiň Izáku, teď již navěky jen tak ) a Fučík seděli poklidně v lokálu a byli viditelně překvapeni naším včasným příjezdem. Dokonce i pan výčepní, hodný pan Šonka, vyšel ven zkontrolovat, není-li to fáma. Nezbytný věnec půllitrů, který prý podle legendy nosí i doma, mu leknutím vyklouzl z ruky a chodník tak neplánovaně posvětil známým rezavým nápojem. " Chlapci milí, to jste mi ale udělali radost," válel se ve střepech a z očí mu tekly slzy radosti. Izák a Fučík se nenechali zahanbit a tak sebrali střepy a škrábali jimi do laku okolostojících aut provařený nápis - Punk not dead! Bylo to dojemné setkání a mnozí se neudrželi a poplakali si. Na důkaz oddanosti k nám se pan Šonka uvelebil u mixážního pultu, což dříve nikdy nedělal a během celého našeho vystoupení srovnával korekce. Tak obětavý byl. Po vystoupení jsme zapadli k Fučíkovi domů, kde jsme hodlali přespat, neboť další den pojedeme směr na Brno. Vracet se zpět do Plzně nemělo cenu
Nebyl bych to já, abych si nenaplánoval cestu do města, do některého antikvariátu. Protože bylo vcelku příjemné počasí, šel se mnou i Golda a to neměl dělat. Sice jsem věděl, kudy do centra, ale jak už to u mne bývá, popletl jsem si světové strany. A tak jsme se vydali na opačnou stranu a bylo nám divné, že nevidíme žádné baráky. Ty byly v dálce za námi. Golda musel zasáhnout, stačil jediný pohled do mapy a pak šlo již vše jako po drátkách. Hradec Králové nás však zklamal. Přišlo nám, že se skládá jen ze širokých ulic a náměstí, které jsou si podobné jak vejce vejci. A navíc tam žádný pořádný antikvariát není. S Jabloncem, Libercem nebo Jičínem se to v žádném případě srovnat nedá. Raději jsme se vrátili, neboť začalo pršet a ochladilo se. Rozloučili jsme se s příslibem, že sem určitě přijedeme někdy znovu a tak trochu jsme litovali, že Fučík neměl doma nějaký hasicí přístroj. Rádi totiž zanecháváme všude po sobě stopy, jak to pořádní rockeři dělají. Tu vymlátíme okna, jinde zas poléváme záclony kyselinou sírovou, či obtěžujeme personál hotelů vyprávěním oplzlých vtipů. Do Boskovic jsme dorazili okolo šesté a v malém bungroidním klubíku sedělo pár lidí. Popíjeli pivko a vypadali v klidu. Nečekali jsme, že bude nějak přetopeno, ale ta zima nás překvapila. Také šatna, kde byl neuvěřitelný bordel a téměř nebylo kam si sednout, nebyla z nejluxusnějších. Dá se říci, že to tu jde spíše k horšímu, než k lepšímu. Klub Sklepy opravdu po letech dostál svému názvu. Jen to uhlí tady zapomněli naaranžovat! Ale co, jednou jsme se dali do války, vyhlásili jsme nemilosrdnou válku všem strunám a notám a tak musíme bojovat.
A bojovali jsme tak statečně, že se i přidávalo a ani pak lidé neměli ještě dost. Tak přišla moje chvíle a já, věren své přísaze, přednesl elaborát plný radostí a iluzí. Zároveň jsem všem poděkoval za účast a pochopení a jako zlatý hřebík rozdal trochu lásky, která se hned vzápětí změnila na nenávist. Chudáci ti, kteří ode mne čerpali s takovou nadějí. Co asi robí dnes, mohou žít s takovým prokletím? Po zkušenosti z minula ( kdy jsme nemohli sehnat nocleh ) jsme raději přesměrovali našeho Tanka na Brno a k ránu dorazili do naší rodné Plzně.
Po Kladně a Huntířově, kde se nic moc nestalo, ( až na Romaninu příhodu s bílým papírem ) jsme v úterý, tedy v normální pracovní den, vyjeli do daleké Olomouce. Nejprve vám ale popíši ten legrační zážitek. To bylo tak: Při podpisové akci, která někdy propuká po odehrání, se k Romaně naklonil jeden hošík a mával před ní bílým čistým papírem. Romča byla právě v zajetí zuřivých podpisovačů a když spatřila onoho kluka, list mu jednoduše vzala a podepsala se na něj, tak jako ostatním. Při vrácení ale hoch nešťastně konstatoval : "Ale když já jsem ho nechtěl podepsat." "Tak promiň a ahoj," rozloučila se Romana a kluk se také rozloučil prozaickým " Ahoj " a odkráčel neznámo kam. Kam odešel a co tím chtěl básník říci jsme už bohužel nikdy nezjistili. Inu, život někdy přináší i záhady a je jen na nás, zdali je necháme být ladem, či se do nich urputně zakousneme. Tato zůstala otevřená a nadále i zůstane.
Nyní tedy zpět na Moravu. V Olomouci hráváme střídmě a pryč jsou doby slavného klubu S, pryč jsou doby rádia Černá hora, které kdysi hrálo i regionální scénu a ve své době se tak trochu podobalo Rádiu 1 v lepších časech. Nyní nesmíme pohrdnout ani vysokoškolským klubem a nutno říci, že to vůbec není ke škodě věci. Až na to vstupné, ovšem s tím těžko něco uděláme. Avšak sto korun je dost i na nás. Pořadatel je i přes naše naléhání naprosto v klidu a ujišťuje nás, že zde je to normální a lidé to běžně akceptují. Inu, bohatý to zřejmě kraj. Nicméně, po vysilující čtyřhodinové jízdě otevíráme dveře klubu a zjišťujeme, že zvukař je z rodu vzorných a má vše již připraveno. Pečlivě nazkušujeme, protože na to máme čas a nikdo nás neruší, což není vždy pravidlem. Ovšem na mne si toho dne sedla jakási záhadná můra a ne a ne si sesednout. Sedí mi za krkem a tlemí se hýkavým smíchem: "Počkej Démíku, já ti to zavařím." Prsty náhle nechtějí poslouchat, třesu se jak třídenní pes a děsím se chvíle, kdy tam budou lidé a já jim to budu muset ukázat. Dopadlo to tak , jak jsem předpokládal. Takovou ostudu si vyjím tak jednou, dvakrát do roka. To je prostě tak. Jsou někdy momenty, kdy se tomu neubrání žádný z nás. Ať dělá, co dělá, stejně to neovlivní. Pak záleží na ostatních, zda smolaře podrží, či ne. Chlapci byli ale ke mně toho dne shovívaví a já to přetrpěl s nimi v dobrém. Ovšem posluchači byli přímo skvělí a vypadali, jako by to ani nezaregistrovali. Tak vidíte, i my jsme docela normální lidé a potkává nás zrovna to, co vás.
Po dvou dnech, kdy jsme našim tělům přikázali odpočívat, na nás čeká opět další štace. Tentokrát to jsou Teplice. Toto severočeské město se v minulém století vyznačovalo proslulými lázněmi, jezdili sem známí lidé čerpat síly z tenkrát ještě poměrně čistých měst. Dnes je to však již jen hudba minulosti. Poté, co objíždíme Most s přesunutým kostelem a míjíme mediálně známé cikánské sídliště Chánov ( kde stojí vybydlené paneláky, kterými je vidět skrz naskrz ), jsou v dálce vidět dýmající komíny a rozsáhlé pustiny vytěžené krajiny. Ano, ano, je to věru smutný pohled. Člověk přetváří krajinu….ale JAK! Tady je víc než kde jinde vidět to nesmyslné plánování komunistických šmejdů. Bude to trvat ještě hodně dlouho, než oko s uspokojením pohlédne do tohoto kraje. A možná, že už to takhle zůstane navěky - co by s tím kdo dělal a kde by na rekultivaci vzal peníze? Pohrouženi v zamyšlení přijíždíme do města a blížíme se k místu konání. Jak jsme pochopili, je to poblíž slavného klubu KNAK, teď již uzavřeného. Podle posledních zpráv objekt koupil Petr Růžička ( punkový manager ) a chce obnovit jeho zašlou slávu. Otřeseni sledujeme, co z klubu po necelém roce zbylo. Naprosto vyrabovaná stavba, jen s obvodovými zdmi. A to ji Petr koupil v pořádku a zabezpečenou mřížemi proti nezvaným hostům. Ale český člověk je šikovný a pomůže si v každé situaci. Jen mi není jasný ten rozsah škod. I kdybych tam strávil týden s několika lidmi ( a s velkými kladivy, svazkem dynamitových patron, nebo sbíječkou ), jistě by jsme to takhle nezruinovali. To museli udělat nějací nenormální lidé, lidé, kteří rádi všechno destruují. Říká se jim destruktoři. Takže v Teplicích teď žádný klub nemají ( jen ty zdi ) a jak jsme slyšeli, kromě této hospody, kde budeme dnes hrát, tam není žádný jiný přijatelný sál. Koncert pořádá bývalý vedoucí KNAKU a je vidět, že si na stav nouze už zvykl. Dnes bude dělat znouzectnost spolu s námi. Sál v patře na nás působí trochu starým dojmem. Všude je vidět dřevěné štáflování a po stranách nedůvěřivě pozorujeme balkóny, též ze dřeva. Ale lidé se scházejí a jsou vlastně rádi, že se tady vůbec něco děje. Začínáme až po desáté, což je místní podivný zvyk. Snad proto, aby přišli i ti, kteří měli odpolední směnu v dolech a chemičkách. Od první chvíle je vidět, že většina je spokojená a deset lidiček, kteří si sesedli v půlkruhu před nás, ani nevědí, jak nám pomáhají. Pódium je totiž jen deset centimetrů vysoké a proto jsme se obávali pádů tancechtivých nadrženců. A tak koncert příjemně plyne a skončí v opravdu dobré atmosféře. Domů přijíždíme okolo čtvrté a milosrdná tma kryje to, co nás odpoledne tak rozčilovalo
Druhý den, v sobotu, míříme poprvé do malého městečka u Berouna - do Hořovic. Od Michala, který tam hrál nedávno s Copem, máme ty nejlepší kondolence a tak jsme zvědaví, co na tom bude pravdy. Po příchodu na sál uznáváme, že něco na tom určitě je. Klubík není sice největší ( dříve se tam hrálo loutkové divadlo ), ale působí velice útulným dojmem. Obáváme se, zda do těchto končin někdo vůbec zavítá, ale pořadatel je vysmátý a odhaluje nám neslýchaný jev. Tady prý lidé přijdou, ať je tu cokoliv. Amatérská nebo profesionální skupina - vše jedno. Tak trochu mu přejeme, aby mu to vyšlo i Kamilem Střihavkou, který se cení skoro na 30 000 korun českých. Lístek zde na něj bude stát bratru pouhých 150 jásalek. Ale šéfík srší elánem a není proč mu to nevěřit. Zatím. Klidně nazvučujeme a první zvědavci se již začínají pomalu trousit. Před začátkem hraní uznáváme, že má pravdu. Návštěva v tak malém městečku čítá skoro 270 lidí, což je přímo neuvěřitelné. To na nás nepřijde ani v Plzni. Začínáme něco po deváté a rozdělujeme hraní na dvě poloviny. To je takový malý taktický tah, který po nás vyžadují stále častěji pořadatelé. Je to výhodné jak pro nás, tak pro ně. My si odpočineme a oni utrží nějaké peníze na baru. Inu, musíme si vzájemně pomáhat a co si budeme povídat, uživit hospodu je v dnešní době stále složitější. Loučíme se po dvou hodinách hraní a velice litujeme, že jsme dnes neviděli ducha Spejbla a Hurvínka, kteří se zde někdy při vystoupení zjevují. Skupa je tady totiž jednou po představení zapomněl a po příjezdu do Plzně si nemohl vzpomenout, kde to bylo. Místní loutkáři se jich ujali s láskou a postavili jim malý domeček v zákulisí. Po jejich smrti zetlením byl několik let klid, ale pak se jednoho dne opět ukázali ( bylo to v předvečer 17. Listopadu 1989 ) a od té doby se zjevují vždy, když se má stát něco důležitého. Pořadatel nám zasvěceně vyprávěl, že naposledy je lidé viděli při vystoupení skupiny In Public Ill, ale poté, co Blába šlápl nešťastně Hurvínkovi na hlavu, zmizeli a od té doby po nich nebylo vidu ani slechu. Tak někdy příště. Třeba při vyhlášení 3. světové války nebo hladomoru. Rádi se sem opět vrátíme.
Naše rodná Plzeň skýtá v současnosti mnoho míst, kde se dá předvést své umění. V posledním čase zde vzniklo spousta nových rockových hospod a ve většině se provozuje také živá muzika. Tak bych se mohl zmínit třeba o Klubu Exist na Lopatárně, V Božkově klub Pod kopcem v místní hospodě, klub Jam, Saloon, hospoda U lva, restaurace na plaveckém bazénu, pub hospoda U Zacha, klub Past v salesiánském středisku mládeže, klub Elektra, Svornost, Dominik, Kapsa a jistě by se našly některé další. Tam všude se hraje alespoň jednou týdně a v některých i vícekrát. Dá se říci, že v tomhle máme oproti jiným městům jakousi výhodu a tak trochu z toho mám radost. Tohle všechno podporuje nepřímo vznik nových skupin, kterých je tu jako máku. Zároveň s tímto zde existují ještě dva kluby, které jsou jaksi oficiálnější. Rock klub Pod lampou, který dotuje město z peněz daňových poplatníků, což je svým způsobem výjimka na tomto poli a pak znovuzrozené Céčko. To se přestěhovalo z nevlídných prostor obchodního střediska do bývalé dupárny Crazy bus na Americké třídě. Jenže Céčko je takový enfant terrible. Pod novými majiteli, kteří toho o muzice moc neví ( ač bývalí muzikanti ), doslova a do písmene úpí. Nová "košťata" totiž chtějí, aby se v klubu pouštělo převážně to, co dříve a o pořádání živých koncertů moc nestojí. Radek, staronový dramaturg, to má opravdu těžké. Mrzí ho ( a není sám ), že dobré jméno, které Céčku za léta poctivé dřiny vytvořil, se jaksi nenápadně vytrácí. O to víc to zamrzí, když si uvědomíme, že je to prostor velice hezký a troufám si říci, že se tam cítím příjemněji než Pod lampou, která je tak hypermoderní, až je tím odosobněná. Náš první Céčkový koncert však dopadl nad naše očekávání a zvuk, který se linul z poměrně malých bedýnek, nás mile překvapil. Za necelý měsíc si zde rádi znovu zahrajeme. Teď už víme, co nás čeká.
Ledva jsme se vyspinkali do růžova, již tu byla další výzva. Nymburk nás volal a potřeboval a my výzvu, jako správní chlapi a dívka, přijali. S místním Dělnickým domem máme celkem špatné zkušenosti, jsme zde potřetí, ale tady se nikde jinde hrát nedá ( když pominu městský kulturák ) a tak tedy budeme dělat opět pravou znouzectnost. Ještě dříve, než Caine poněkud těžkopádně dal bubnům ten správný novotvar, odcházíme, bohužel k pozdějšímu velikému zklamání Romany, do cukrárny k Šolcům. Původně návštěva s donesenými pozdravy ( od rodného syna Vládi ) se po krátké době zvrhla takměř v humanitární akci. Zmrzlina a zákusky prší zdarma ze všech stran jako déšť a my se nestačíme divit. Michal, dle svého zvyku, pojídá dva zákusky najednou, poučen zřejmě ze známé tříkrálové příhody s Rychlými Šípy. Přátelé, dobří lidé ještě žijí. Je jich sice jak šafránu, ale opravdu ještě nějací jsou. V Nymburce určitě dva. A zrovna tam rozdávají zadarmo zákusky a dorty. Jestliže tedy pojedete někdy kolem, nezapomeňte se tam stavět. Ty rakvičky, marokánky, špičky a ostatní pochoutky jistě stojí za těch pět minut navíc. Raději tedy volíme taktiku ústupu a odcházíme obtěžkáni krabicí sladkého tajemství. To bylo slávy, když jsme to přinesli do šatny. Romana zapomněla i na diety a tláskala jednu špičku na druhou. Zde musím poznamenati, že i Caine s Goldou porušili zásadu číslo jedna ( nikdy nejez dorty před vystoupením, ale když ti je někdo donese, tak to zkus ) a během krátké chvíle vyčistili krabici dosucha. Příjemně naladěni, ale s velikými obavami, jsme očekávali začátek koncertu. Zvuková zkouška neslibovala zázraky a tak trochu jsme doufali, že se to zlepší až s příchodem diváků. Nuž, nestalo se a pro nás začalo martýrium, které si vychutnáváme tak jednou, dvakrát do roka. Takový sál, s takovou akustikou, abys po celé republice pohledal. Nejsou slova, která by vyjádřila naše pocity. Po přídavcích jsme se sešli v šatně a svorně se drželi za hlavy. Třeštilo a zvonilo v nich strašlivým způsobem a někteří z nás slyšely i jiné hlasy - Caine i jiné, jemu neznámé radiové stanice. Nejvíce na to doplatil možná Michal, který je napůl hluchý. Po tomto zážitku se jeho hluchota ještě více zhoršila a on pak chodil po sále a neustále se lidí ptal : "Cože?" Avšak posluchači na takový zvuk byli zřejmě zvyklí a proto vypadali náramně spokojeně. Je to škoda, v takovém ozvučení, jaké bylo na pódiu, mám pocit, že hraji za trest.
Další den byla sobota a to znamenalo, že cíl našeho posledního snažení v měsíci březnu se nachází poměrně nedaleko - V Šabině u Sokolova. Vyjíždíme ve čtyřech s Romanou a na můj popud odbočujeme v Bečově na silnici nějaké páté třídy, jelikož chceme projeti obcí jménem Rovná. Cesta se klikatí ponurým lesem a místy je široká sotva dva metry. Vítr duje a větve co chvíli brání ve výhledu. Caine spí, což nechápeme, jelikož je to vždy on, který se z podobných situací nemístně raduje křiče : " Hurá, to je ale panečku dobrodružství. " Vesnička Rovná si zaslouží alespoň pár řádek k nahlédnutí, jsouc vlastně takovou národní raritou. Komunističtí amatéři se totiž někdy na konci šedesátých let rozhodli, že vytvoří, jak se říká - na zelené louce - prototyp socialistické vesnice. Rozmáchli se široce, jak to tehdy bylo zvykem. Současně s paneláky, tehdy ještě na planině, postavili i kulturní dům se všemi službami, obchodní středisko a všechny možné městské dostupnosti. Ve své velkopanské namyšlenosti však zapomněli na jednu maličkost - město bez minulosti a bez vazeb na okolní vesnice a města, nemůže existovat. Minulý režim však takovou fatální chybu nechtěl přiznat a každoročně tak dotoval tuto experimentální vesnici nesmyslnými peněžními dary.
Je nabíledni, že po zhroucení rudé nadvlády se zhroutil i zdejší systém. Všechny místní instituce postupně krachovaly a protože odtud je všude daleko, lidé raději odcházeli za jistotou. A tak se nám nabídl neveselý pohled na kartonové rozpadající se baráky uprostřed nyní neuvěřitelně zarostlého lesa, na malinká políčka zahrádek, přežívajících ve stínu divoce rostoucích olší. Je to smutné, ale zároveň i poučné. Rozhodně tam, pokud nechcete přijít o iluze, nejezděte! Vyjíždíme z lesa ven a v dálce vidíme známou rozhlednu na Krásenském vrchu. Tu postavili nezaměstnaní ve třicátých letech tohoto století, v době veliké hospodářské krize. Byla to jedna z mála možností okresu, jak lidem nabídnout alespoň nějakou práci. Pohrávám si s myšlenkou, že tento nápad dnes někdo ze Sokolova znovu oživí a s pomocí sociálně slabších občanů z Rovné postaví obdobnou věž někde poblíž. Svým způsobem je krásenská věž postavena netradičně. Nahoru na ni nevedou schody uvnitř stavby, ale vně. Jako had se spirálovitě vinou okolo kuželovité homole a je třeba na ni vystupovati opatrně, jelikož kamenné zábradlíčko je poněkud nízké. Zato po zdolání těch několika desítek metrů se vám naskytne pohled na nádhernou zalesněnou kotlinu až na obzor. Lesy a kopce, kopce a lesy. Stojí to opravdu za to. Nu, vidím, že jsem se rozepsal o přírodě a zhusta vynechávám naše zážitky. Golda poznamenal k tomu, když jsem oznámil, že o těchto pomístních zajímavostech zcela jistě napíši, že bychom mohli vydávat takový občasník - Se Znouzí jedeme na výlet! Ovšem nedovedu si představit, co bych popisoval v případě, že bych naváděl na cíl naše auto já! ( v tomto případě to byla opravdu výjimka! ). Většina tipů by tak zůstala nudná a neproveditelná.
Už dříve jsem psal, že zdejší kraj je chudý na kulturní akce a tak jsme byli zvědavi, kdo všechno do Šabiny přijde a jak to celé vlastně proběhne. Psát o tom, že hned po příjezdu k nám přiběhl Číča, Květák a punková máma Dita, by bylo lití vody do polévky. Tito tři patří bezezbytku ke zdejšímu koloritu krajiny a bez nich by tu bylo smutno a lezavo. Však je tu všichni znají a Ditu respektují jako staršinu vojáků. Jsou momenty, kdy jim i to pivo odtrhuje od úst a oni s tichým mručením souhlasí. Přece jen má více zkušeností a ví, co takový alkohol s mladými lidmi dokáže udělat. Kolorit doplňuje množství punkerů, na které je zdejší oblast úrodná. Jak říkám - tvrdý kraj, tvrdí lidé. Pod tou tvrdou slupkou se však skrývá upřímnost, což jinde takhle úplně neplatí. Zvláště jeden z nich mě fascinuje. Půjčuje si odbarvenou krysu jménem Toxik od jednoho pohodáře s baťůžkem a olizuje jí čumáček. " Jo, je to krysík ," potvrzuje a vrací ji majiteli. Toxik se nevzrušeně uvelebuje vzadu na batohu a spolu s páníčkem odchází do víru událostí.
Ty na sebe nedají dlouho čekat a po deváté propuká koncert. Překvapivě proběhl v klidu, jen ten vzduch byl k nedýchání. Kamna v rohu sálu topila ostošest a v kombinaci s množstvím lidstva vytvářela skoro až vražednou kombinaci. Caine nám tam málem umřel. Dlužno podotknout, že i my jsme toho měli až po uši a jistě i posluchači byli rádi, když naše produkce skončila. A tak jedinou negativní věcí zůstávají poleny zabarikádované dveře do kuželkárny. Po minulé zkušenosti nás tam odmítají vpustit. Ani se jim nedivím. Co kdybychom jim třeba napraskli koule, nebo ováleli kuželky. Po chutném gulášku ( jaká to pronikavá změna po všech těch standardních smažácích ! ) míříme domů a třicet kilometrů před Plzní nám Tank vypovídá službu. Praskla trubička ke spojkovému pedálu. Nemilosrdně tedy zařazuji natvrdo trojku a pomalu si to šineme domů. V autě je ticho a klid a hvězdy na obloze na nás netrpělivě pomrkávají. Jest čarokrásně. Myslím na všechny lidi na světě a znovu rozdávám lásku. Tentokrát si dávám veliký pozor, aby se nezměnila na nenávist. Mrzelo by mě to a to není nic hezkého. Vše, co člověk dělá nezištně, má dělat nezištně, jinak to není nezištné, ale zištné. My to děláme sice zištně, ale chtěli bychom být do budoucna také nezištní. To až z nás budou miliardáři ( škoda, že to v současnosti nehrozí, zištnost je nádherná věc, viďte? ) Každý tvor má totiž vyměřen na světě tu svou píď dějin a chtě nechtě bude jednou zapsán do knihy života. Kdo bude tím čtenářem, kdo otevře ty zažloutlé listy, kdo se bude při čtení smát, či plakat, to nevíme. V každém případě jsme to my všichni, kteří žijeme životy a tak je sakra žijme! Vždyť je to krásné.
A tak se trochu melancholicky loučím za nás všechny ze Znouze a přeji vám mnoho poslanectví, řezbářství, furiantství a lehkomilnosti.
S úctou Déma běžný - plzeňský!
A teď hurá do Odpovědny, kde nejdete odpovědi, na které se minule nedostalo.
