Věřte nevěřte, ale letos je to celých kulatých 100 let, kdy se narodil gigant dětské dobrodružné literatury pan Jaroslav Foglar. Mnozí jistě znáte jeho nesmrtelné knihy a proto jsem pro vás připravil celoroční soutěž, která se bude týkat právě toho tajemného "foglarovského" světa. Každý měsíc si tak můžete zasoutěžit o naše tradiční ceny (cd, trika, odznaky a pod.). Jsou to ceny vesměs symbolické, ale to by vám vlastně vadit nemělo. Smyslem soutěže je se trochu podívat zpět, do doby, kdy všechno bylo tak nějak "jiné" a přece tak stejné, zkrátka, kdy si lidi pro všechno museli dojít sami a kdy slovo platí platilo. Mnoho štěstí... Váš Déma
A ještě něco: byl bych rád, abyste si informace k otázkám hledali po staru, tak jak to kdysi dělali hoši z Rychlých Šípů - zkrátka ne pomocí kurzoru a myši z internetu, ale v knihovnách svých otců a dědů, v encyklopediích a veřejných knihovnách (tak jsem to hledal i já). Abyste si alespoň na chvíli zkusili zažít ten skvělej pocit něčeho vyjímečného a neopakovatelného. Mnoho zdaru!
Váš Déma běžný!
Otázka: Kdo z vás četl nějakou foglarovku a kdo z vás je schopen vnímat romantiku tak nějak „jinak,“ ví, že ty chlapecké knihy (určené samozřejmě i dívkám) přímo dýchají zvláštním kouzlem. Jakoby do nich pan Foglar cosi zaklel. Přiznám se bez mučení jako Tlouštík nad chlebovou polívkou (on se vlastně nepřiznal...ale to nevadí), že ty příběhy hltám dodnes, a že je mohu číst znovu a znovu. Vím, je to tak trochu sci-fi – zejména Záhada hlavolamu nebo Stínadla se bouří, kde se ocitáme v jakémsi paralelním světě, kde dospělí jsou jen kulisáci – to hlavní se odehrává v temných uličkách, kde vládnou podivné zákony, podivní lidé, kteří si říkají Vontové a podivný klub Rychlých šípů, který má za úkol (jak to ve správné sci-fi bývá) všemu přijít na kloub a po urputných bojích a přemýšlení znovu nastolit mír a nový, lepší řád. Kdo se o foglarovky a jejich svět zajímal podrobněji, ví, že Foglar mnoho z nich napsal na základě svých autobiografických zážitků. Zkrátka, to co zažil se svými hochy v legendární Dvojce potom přetavil do jednotlivých knih. Asi nejpůsobivější z nich je Hoši od Bobří řeky, která vyšla jako třetí v té celé dlouhé řadě a která letos slaví rovných 70 let od svého prvního vydání. Její pokračování – Strach nad Bobří řekou je snad ještě napínavější, ač poprvé vyšlo teprve v roce 1990. Kdo by neznal Píseň úplňku, kterou budoucím kamarádům na život a na smrt Jirkovi a Vilíkovi hrál Rikitan nad hučící řekou, kdo by se nebál při pátrání po Zelené příšeře a nedržel palce Vilíkovi, kterému Přístavní povaleči ukradli v době okupace stoličku s nepřátelskou básničkou (za kterou hrozila smrt) a kterou museli hoši stůj co stůj nalézt a kompromitující list papíru zničit? Ach, vždy když čtu ty řádky, tak se tam s těmi hochy znovu a znovu ocitám...tam v těch křivolakých uličkách kde zelené lampy vrhají svůj mihotavý stín na kamennou dlažbu. Slyšíte? Píseň úplňku opět zní! A nyní k otázce: Vedoucí tohoto chlapeckého sdružení, Rikitan, byl nejenom zdatným vedoucím a přímým člověkem, ale – považte – i obyčejným smrtelníkem, který měl své občanské povinnosti. On dokonce jedl, pil vodu, bydlel kdesi v bytě a hlavně...studoval. A já se vás ptám: Jakou školu Rikitan navštěvoval??| Jméno: Bydliště: Email: Chtěl(a) bych: |