„Sto roků v šachtě žil, sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mně v železo ztuhly….“ Pamatujete? Petr Bezruč se jmenoval ten básník dělníků, horníků a jiných ků… Vám už dnes asi nic neřekne, ale my se ho museli drtit do bezvědomí, abychom pochopili to strašlivé utrpení lůzy. Byli jsme tak trochu mezi ni manévrováni, to abychom si moc neskákali - vždyť v komunismu si je přece každý roven. A jak jednou řekl Lenin Naděždě Krupské, své ženě, když si takhle po obýdku povídali s kámošem u lulky a Naděžda myla zrovínka talíře: „Poslechni Kosťo…víš, až bude úplný komunismus, tak takovéhle zbytečné práce, jako je mytí nádobí, zcela odpadnou. To se najíme, vezmeme pěkně talíře a šup s nimi do popelnice. Co s nimi, když si přece můžeme vzít nové…a zadarmo!“ Jo, báťuška Lenin, ten to měl nalajnovaný. Naneštěstí pro mne (a samozřejmě i vás) se nikdy nic takového konat nebude (za to ručím kulometem). Stejně tak nikdo nevynalezne žádnej stroj na psaní článků, potažmo básní a esejí. Tu práci bude muset vždycky odvést člověk sám. A tak já ji odvádím už posté - a dá-li ta mocná síla nad námi (nazývejte si ji jak chcete), budu ji odvádět i nadále. Tímto tedy děkuji za přízeň a já už jdu zase plkat…nedá mi to!

  Jeden festival končí a druhý začíná. Tak to chodí, co Daniken svět odhalil. Jiné však nechodí a můžete si domluvit, co chcete a stejně je to prdlajs platný. Těch pět dnů, které jsme měli v týdnu volných, jsem chtěl využíti na kontrolu splavnosti Berounky, leč manažírek přišel s docela jinou aktivitou. Namísto 4. v pátek přesunul tradiční Sázava-fest na středu. Tím Berounka mohla plynout klidně dál a my mohli špekulovat dál taktéž. Sázava-fest má jednu zvláštnost – takzvaný nultý den. Je to pro ty, kteří si rádi přehlídku užívají více dní. Něco podobného dělají i v Brodě a my se teď nebudeme dohadovat, zda to v Sázavě okopčili, či ne. Prostě to taky dělají a my tam máme hrát. Na rozdíl od toho velkého se tenhle startovní den koná v malé hospůdce u řeky. Je nepochopitelná zima – asi od vody – a na sálku se tísní slabé dvě stovky lidí. Pevný pozdější základ. Hrají tu samé zvláštní skupiny, což dokazuje set Lucie revival. Člověk si maně klade otázku, nač produkovat tyto rádii tisíckrát ověřené melodie, ale potom se zamyslí nad tím, že Lucie už nějakej ten pátek přece nehraje a je to jasné – známé písničky se musí slyšet na živo, to je další neoddiskutovatelný fakt. Lidé si to přejí. Přes dobrý výkon ale Lucie revival postrádá tu lehkost a přesvědčivost mateřské kapely. Hoši se snaží o pregnantnost a to jim možná škodí. Hraní se tak propadá do průměrnosti a šedi. Škoda. Náš set je daleko chudší – přijeli jsme jen ve třech, neb po upozornění, že to bude malá hospůdka, jsme nechtěli nic riskovat. A tak se předvádíme v poněkud tvrdší podobě – tak jak nás mnozí ještě neslyšeli. Ale nálada je dobrá a my můžeme být spolu s pořadateli rádi, že další Sázava-fest je nakopnut a že lidí opět přijede jako mraků!

  Srpen pokračuje teplotně velice nevyrovnanými výkony. Jednou je teplo, že bys nahý chodil i v noci a jindy se klepeš zimou jak třídenní ratlík. Je sobota a my si to pádíme zamračenou krajinou do Šternberka. Je to kus cesty, ale dálnice je prázdná a čistá a tak Olomoucí projíždíme na čas. Jsme rádi, že letos konečně dorazíme – však si mnozí jistě pamatují, jak nás Bobek loni vypekl kousek od Jihlavy. Tenkráte jsme se museli cudně navrátit zpět taxíkem a odměnou nám byl jen zprostředkovaný pozdrav přes jakýsi telemost po telefonu. Letos to vypadá slibně, ale to počasí, to počasí. Před Šternberkem již hustě prší a jelikož se blíží desátá hodina, víme z dlouholetých zkušeností, že večerní déšť většinou trvá celou noc. Areál pod zámkem však naštěstí ještě stále tepe. Není divu, pořadatelé si sem nakladli množství známých interpretů - jak se říká - od tvrďáků po měkoně. Jeden z těch známých se právě chystá na scénu. Ano, je to samotná živá mumie – Bára Basiková. Má za sebou hvězdnou sestavu v čele s charismatickým Petrem Němcem, neustále se vlnícím u malého elektronického piana. Její zpěv je jako vždy dobrý, ale celkově skupina působí spíše unaveně a „pražsky,“ jestli mi rozumíte. Nevím čím to je, ale tahle komunita muzikantů má zkrátka svůj chovací styl podle kterého je všechny zaručeně poznáte. Patří do něho ležérní gesta, výstřední obleky a zejména nedostatek komunikace mezi jednotlivými písněmi (tady se to trochu liší, pravda). A v letním kině zatím prší a prší. Mám možnost si Báru prohlédnout v zákulisí, kam ji nosí příznivci kytice, a mám dojem, že ji ten šoubyznys už poněkud unavuje. Možná je to jen můj dojem…ale když já dám hlavně na to srdíčko, přesvědčení a radost. A to jsem z ní jaksi necítil. Nedá se nic dělat, ale jen profesionalitou výraz nedohoníš. Opět se ocitáme v roli outsiderů, to když je náš set znovu odložen. Mezitím „musí“ vystoupit jacísi Němci, západní freundšaft zde již vystoupivších 05 Radeček. Je to však vystoupení velice mdlé. Hoši hrají dlouhé tóny, melodie neustále opakují a co je nejhorší - ještě se v nich rádi ráchají. Trochu mi připomínají zpomalené Chinaski, ovšem zde jako by ty hezké melodie chyběly. Chlapci jsou, jak už to na takových akcích bývá, nesestřelitelní. Hrají jako orchestriony a čas mezitím nepříjemně letí. Pro nás tím více, že nás čeká cesta domů. Odcházím proto na blízké zámecké nádvoří a zbylý čas věnujeme s Goldou přemítáním o tom, jaká pohádka se tu kdysi natáčela. V jednu jsme povoláni na scénu, čímž pomalu začínáme končit festival. Leje pořád hodně, ale i přesto si několik desítek lidí našlo své místo pod stromy (asi ti smutní z loňska) a pozorně sledují, co přivezli ti dalecí Plzeňáci. Není toho mnoho – nějaký ten přebrept, ostrý tón, zlomenou paličku a Goldovo špatné našlápnutí. Zprvu jsme o něm nevěděli, ale pak panáček partyzánsky přiznal, že prý to nic není. Přes pokročilou hodinu jsme však neváhali a začali shánět noční Olomoucí nějakou První pomoc. Našli jsme ji v nedaleké Fakultní nemocnici, kde Golda posléze podstoupil rentgen, na jehož základě obdržel takzvanou sádrovou botku. Nu, co vám budu líčit. Dal jsem si na benzínce jedno kafíčko navíc, pořádně se usadil před volant a devátá ranní v Plzni rozhodla. Hlásím tedy, že moravská mise byla splněna – sice s potížemi, ale bez ztráty desítky.

  Následující týden se nesl v pozorování Goldova kotníku. Ukázalo se, že se jedná jen o jakési vymknutí, či co, ale tři neděle to do normálu potrvá, to stvrdil lékař osobně. Náš malý partyzánek o povalování doma nechtěl ani slyšet, takže jsme nic neodvolávali a v sobotu hezky vyrazili na další z našich letních dvojáčků. Nejprve nás silnice donesla do Kryr u Podbořan, místu to opravdu nezvyklému. Kolem samá červená pole a štoky plné zelených šišek - ano, jsme v kraji chmele a betonových bunkrů. Ten, kdo zná tento kout naší republiky, mně musí dát jistě za pravdu. Bunkry tu jsou snad všude. Hledí na vás z polí, vršků a nenápadných homolí u silnice. Tolik jich asi nikde není. Básník by řekl, že obkličují Kryry svým cementovým pelem, avšak já zůstanu při zemi a poznamenám, že je jich tu jak nastláno. Kryry jsou vsí, neb malým městysem a je na nich zajímavé, že v této jinak rovinaté krajině u nich stojí rozhledna. Je samozřejmě na kopci, pod kterým se celá ta laciná sláva děje. Letos jí je přesných 100 let a právě pod ní místní nadšenci už pár let pořádají takový malý, příjemný festival. Počasí se bohužel ani tentokrát nechtělo umoudřit. Celá zadní obloha se černala temnými mraky, což na pořadatelově tváři jistě žádný úsměv nevyvolalo. A když se v dáli párkrát zablesklo, bylo jasné, že jde do tuhého. Na to jsme si však museli počkat celou hodinu a půl – dobu našeho vystoupení. Teprve pak přišlo to avízované – déšť co neznal lidi a slitování. Pobaveně jsme sledovali sklízení polní vojenské kuchyně, do poslední maličkosti stylově vybavené. Vojáci se náhle změnili v malé zelené mravenečky a nám nezbylo než je litovat. Sami jsme měli dost práce se sklízením aparátů, neb vetchá umělohmotná střecha na mnoha místech propouštěla. A ne málo! Crčela shora takovým proudem, že chvílemi bylo velice těžké najít si na pódiu suché místečko. Chudáci pořadatelé tak museli festival přerušit a snažit se, aby jim alespoň nenateklo do aparatury. My se mezitím cpali do Bobka a chystali se na další štaci. Pár stisků ruky, letmá objetí a soustrastné kondolence – to všechno zbylo po nás v Kryrech na Podbořansku.

  A náš vůz se už řítí směrem do Jižních Čech. Konečná zastávka se po několika letech opět jmenuje Deštná – parket pod rozložitými stromy. Hrávali jsme tu, ano, ale to bylo v době, která přála snad všemu – i pantatíčkovi s flašinetem. Inu, zkouška pravdy současnosti právě začíná. Za ty roky se tu naštěstí nic nezměnilo, což je na jednu stranu dobře. Jen ty větve na stromech zesílily. Ovšem déšť vše dobré narušil. Byl rychlejší než my a možná, že do Deštné přišel právě z Kryr – nám těsně v patách. Ale co na tom, když je teď zima a po náladě z letního hraní! Na pódiu to zatím balí ogaři odněkud z Brna, skupina Skrznaskrz. Posloucháme je jemně od malého stánku, kde popíjíme teplý čaj, oživovač našich prochladlých hlasivek. Hoši hrají dobře, všem se nám jejich snažení líbí. Je příjemné narazit kdesi na zábavě na kapelu, která má jasno jak po hudební, tak po textové stránce. A to Skrznaskrz potvrzují další a další písničkou. Lidé je milují a skáčí na ně vesele do výšin, jako by nevěděli, že po nich tu bude hráti ještě jedno těleso. Neunaví se? šrotovalo nám lebkami. Leč naše obavy byly marné. Zima nám v tom ujasňování zřejmě pomohla. Jak jinak si vysvětlit opětné poskakování obecenstva a výskot při různých skladbách? Vzhledem k charakteru akce jsme se přizpůsobili a náš výstup rozdělili do dvou nesouměrných částí. V té první jsme odvedli necelou hodinku a vše ostatní nahradili v následující téměř hodině a půl. A lidé vydrželi a pak nám skoro vyprázdnili náš krámek. Jen mne mrzí krádež jednoho trika, s kterým odsprintoval jeden neznámý kluk. Ale tak už to někdy bývá – člověk je tvor neodhadnutelný a kolikrát ani on sám neví, co mu přijde na mysl. Tak si ho užij a ať tě spravedlivý trest nemine!

  Po dvou nejistých letech jsme znovu pozváni na kultovní Trutnovský Open air. Bývaly doby, kdy hráti na tomto festivalu se rovnalo vstupu do lepší společnosti, ovšem to už je dávno pryč. Trutnov je dnes jeden z mnohých, ale je dlužno též poznamenat, že jeden z těch opravdových - takových, které mají svůj obličej, abych nebyl hrubý. Agentura Geronimo za ty roky vyrostla ve fungující tělo, která ví, co zblajznout, aby žaludek příliš netrpěl. Byli to oni, kdo na velké akce jako první přivedla zapadající hvězdy našeho československého šoubyznysu - Mládka, Holzmanna, Matušku a letos třeba Evu Pilarovou. A řekněme si upřímně, že to byl dobrý nápad. Ukázalo se, že zábava je buď dobrá, nebo špatná. Ať si říká, kdo chce co chce – ani ten dav všechno neskousne. To je jedna z dalších uměleckých pravd. Letos se povedlo počasí a podle toho se odvíjelo všechno ostatní. Navíc přibylo ostrahou hlídané mimoareálové parkoviště pro skupiny, což docenili ti, kteří se chtěli krapet pozdržet. I Golda toho využil, nesa si pak hrdě svůj koupený dundeedovký klobouk. Jen ta kůže z krokodýla na něm chyběla. Ale vraťme se na festík. Co dodat k již stokrát omletému? Snad jen, že před námi řvali N.V.Účka s poskakujícím Štěpánem a hustými hochy za zády a po nás stále více se do sebe uzavírajícími –123 minut. Jejich hudba se už smrskla na pouhé improvizování a písnička kde nic tu nic. Trochu smutné u tak nadaných muzikantů. Proto jsem rád, že nic neumím. Kdo nic neumí, nic nezkazí – to je stará pravda. Ještě chvíli jsme tedy bloumali po letním kině a jen tak kouskem oka sledovali Visací zámek, který v Trutnově prý nehrál asi deset let. Úspěch měli náramný a já jsem si v duchu poopravil jejich nedávné setkání s nimi, kdy předvedli opravu špatný punk. Ale možná bych si měl uvědomit, že o tom punk právě je. Že bych stárnul? Hmmm! Tak hopla do Bobka a dále od hradu dále. Je večer a my ještě musíme kamsi.

  Je zajímavé, kolik si je toho taková obyčejná lidská mysl schopna zapamatovat. Tak třeba Moravskou Třebovou mám spojenou s vůní smažených kuřátek a pachem špatně vypreparovaných zvířecích lebek (viz nějaký z minulých letních Holálidesů). Jakmile se o ní někdo zmíní, už se mi sbíhají sliny v těle a kapesník jak rouška míří k ústům. Mozek je mocná zbraň, ale kolikrát i dobrý kamarád. Takže jsme opět po čase na punkovém svátku číslo 2. Ten první, ve Svojšicích, pomalu umírá (letos tam při bitce mezi Čechy a Poláky prý zahynul dokonce jeden skinhead – po nekompromisním kopnutí kanadou do hlavy…a spekuluje se úplně vážně, že více ho již nebude!). Kladu si otázku, co na to páni pořadatelé? A jak jimi otřásl ten strašný skon? Já bych si jistě sáhl do svědomí a vyvodil důsledky, tvrdé! Mnoho lidí na ně právě pod vlivem těchto událostí hledí značně negativně. A mají proč. Moravská Třebová nás letos ale velice mile překvapila . Pamatujeme si dobře, že tu vládla vždy pohoda a jak jsme seznali, byla tu i v onen srpnový pátek. Ač se hrací místo téměř nedalo najít (2 kiláky za Třebovou hustým lesem bez ukazatelů) a na malém místě se tísnilo takřka 2000 okovaných duší, přesto k žádnému většímu excesu nedošlo (nebo jsem se o něm nedoslechl). Anarchie a násilí ten den spali. Stánky nabízely levné undergroundové časopisy, horké párky a studené pivko, což bylo milé a radostné. A na prknech světa řádili E!Éčka. Jsou to naši kamarádi a je dobré si je tu a tam poslechnout. Zvláště, když mám pocit, že hoši jsou poslední dobou spíše o divadle, než o hudbě. Ale kdo v této překotné době dnes není, že? Bakča slezl z pódia a na jejich místo se drali dravci zo Slovenska – Konflikt. Jsou to chalani jaksi více jdoucí na branku, abych byl přesnější. Hrají tvrdý, přímočarý metal-punk (můj pocit) a na můj vkus jsou trochu víc nekompromisní, než by měli být. V zákulisí naopak působili dojmem hodných medvídků, což byl protiklad, který si kolikrát neumím vysvětlit. Kdo je tvrdý, má tvrdit i okolí. Myslím, že nejvíce to vystihla Ljuba Hermanová ve své písni: „My jsme ti blázni, blázni z povolání, my jsme ta banda, banda kašparů….!“ Z Konfliktů by jistě měla nelíčenou radost. Pak nastaly naše minuty a je třeba poznamenat, že šlo o takzvaný prime time – ten nejlepší čas. Měli jsme obavu, jak nás přijmou ti, kteří si chtěli zaprotestovat proti státu a životu - my bohužel nic takového nenabízíme. Ale koncert se naštěstí obešel bez zvláštních doprovodných efektů a my si mohli připsat další úspěch při hraní pro takzvanou „jinou“ komunitu. Věru, líbilo se nám tam. A nebýt toho, že jsme museli zítra na druhý konec republiky, asi bychom tam zůstali. Takhle jsme se jenom smutně rozloučili s Aquou silentiou, borcami z Ostravy a mazali na Plzeň všemi barvami duhy. Suma sumárum to byl pěkný den. Schovám si ho na horší časy…a ty přijdou – jak zpívává Petr Fiala!

  Z Třebovky jsme dojeli až k ránu, ale nic neodradí zkušeného muzikanta a bojovníka v jednom tak jako nástin dalšího ztrapnění se na vyvýšeném místě – pódiu. A sobota k tomu přímo vyzývala. Inu, byli jsme pozváni do jihočeského kraje, až tam, kde se Vltava stává přehradou Orlíkem a kde ještě voní Šumavou. Naši bývalí (jak se ukázalo, tak asi už doživotní) fanoušci z Prahy, kteří zde mají nasázeny chalupy se opět po letech na nás rozpomněli a pozvali si nás na jejich rodinný festival. A jak se to dělá? Nu, to napřed oslovíte pár sponzorů, nějakej ten pivovárek (aby bylo z čeho zaplatit výlohy) a pak už jen točit pivko, starat se o skupiny a věřit, že přijde dost lidí. A Pražáci na to šli hezky od lesa. Poučeni z minulých roků zrušili vstupné a jen trochu nadsadili cenu piva. Tak se stalo, že tržby z jeho prodeje pokryly celou akci. Ovšem nesmíte si konstruovat nějaké přemrštěné smyšlenky – bylo to jen tak tak. Ale o to jim asi šlo – pobavit se a nabídnout něco jiného v této zatomizované krajině (nezapomínejme, že kousek odtud maká Temelínská atomová elektrárna).

  Kapel tam vystoupilo tolik jako bylo těch statečných v tom slavném filmu, sedm. Nechtějte po mně, abych vám je všechny popsal – byly to povětšinou tvrdší odnože a jejich křižovatky. Oproti všemu Golda hned po příjezdu tvrdil, že je ve vzduchu cítit déšť, což jsme mu ostatní samozřejmě nevěřili, neb Goldu dobře známe a víme, že k meteorologii nikdy neměl žádné větší sklony. Leč mýlili jsme se. Možná, že Golda se věkem přibližuje více k přírodě. Jen jsme dohráli, již to nastalo. Blesk stíhal blesk a kapka kapku. Nejednalo se však naštěstí o nějakou průtrž, spíše o liják trvalejšího charakteru a ten místním moc nevadil. Někteří se uchýlili pod pivní stan a jiní křepčili navzdory mokrým oblekům. Zde mutace již zřejmě pokročila. Přes to jsme byli všichni spokojeni. Nejen, že jsme znovu viděli ty dávné kamarády (nyní už zasloužilé taťky a mámy) pogovat tvrdě pod námi, ale hlavně jsme seznali, že dobří holubi se skutečně vrací – protože jsou prostě dobří! Těch 25 soudků pravého, ale pravého budějovického (neplést s Budvarem!) nám to jen stvrdilo. Hou haj!

  V Plzni je pravidlem, že jakmile uhodí léto, ulice a nádvoří jsou plné různých umělců, kteří se k nám sjedou z celé republiky. Tato ojedinělá představení pod širým nebem jsou povětšinou zcela zdarma a tak není divu, že si na ně lidé zvykli chodit. Inu, nač si na interpreta kupovat lístek, když ho přece můžu vidět gratis. Je to poněkud kontraproduktivní, protože v zimě se zhusta děje, že umělec přijede znovu (už za peníze) a hle, sál zeje prázdnotou. A lidé se smějí do dlaní: „Však my si na tebe počkáme do léta,“ soudí zcela správně. Goebels měl pravdu – Češi jsou smějící se bestie! Jedna taková stage je rovnou uprostřed pivařova srdce, na samotném pivovarském nádvoří. Čtvrtek co čtvrtek se tam střídají zpěváci a skupiny všech žánrů, což je tah dobrý. Posluchač přijde dříve, prohlédne si muzeum, dá si nejeden tekutý lék a vyčká večera, kdy mu k dobré náladě ještě zahrají. Znáte větší slast? Jen ta cena piva je ostuda. 28 korun českých přímo od čepu by si mohli klidně odpustit – když je to doma.

  Bylo slabě pod mrakem a to většinou nevěstí nic pěkného. Dobrý dojem z ranního vstávání se tak může velice rychle změnit na noční můru večera. Ale i absence sluníčka má svoje kouzlo – není takové horko. Další tradicí jsou předskupiny a zde volba nemohla dopadnout jinak – vzali jsme si ostřílené jézeďáky ze Zruče, kapelu Siláž. Byv opětným občanem této vesnice jsem byl překvapen, kolik kusů zručské smetánky dorazilo. Sesedli si jako kvočny k jednomu stolu a začali se divit. Někteří, jako třeba moje mami, se i báli. Mohli za to punkeři, neb s těmi se ve vsi maminka opravdu nesetká. Když jen tak mezi řečí poznamenala, že se jí líbí jeden hodně opyramidovaný hoch, neváhal jsem a Filipa posléze dovedl ke stolu. Můj otec se vyděsil natolik, že utekl na záchod, ovšem mami prokázala jistou dávku odvahy a zeptala se Filipa, zda by si nemohla sáhnout na jeho číro. Sklidila za to u svých soukmenovců pochvalné mručení. Tím byl úvod obstarán a my se mohli zaposlouchat do tklivých tónů zručských rebelů. Hráli vyjímečně dobře a potlesk na konci patřil statečnému Martinovi, zpěvákovi, který po dobu celé jedné písničky vydržel na svých zádech nést Delíka, kluka podměrečné výšky, ale velkého intelektu. A pak už přišla naše chvíle. V ten čas se prý podle střízlivých odhadů pohybovalo po nádvoří dobrých 3000 lidí, množství tedy u nás nevítané. Staří, mladí, komunisté i demokrati, vše v jednom kotli. Při takové návštěvnosti se hraje jinak, člověk je obezřetný, nejistý a alespoň já více nervózní. Je rozdíl uvádět písničku před lidmi, kteří na vás přijdou do klubu a znají vás, než před davem, jež o vás také nemusí vědět vůbec nic. Jako vždy jsem zvolil variantu univerzální, vsadil jsem vše na divokou kartu a nechal to probíhat tak, jako by to bylo někde v Kramolíně na zábavě. Nelíbí se? Dej si pivko za 28 korun a popojdi, poutníče. Kotel pod námi byl nevídaný, ale zvuk (podle mého) divný. Jako by to hrálo pod dekou a ještě k tomu slabě. Nu, což, není posvícení bez koláčů a ty se nejedí bez cukru. A mořský ďábel si také nezoufá! Myslím, že jsme odehráli poctivě a že Zručáci odjeli spokojeni. I Jan Sladký Kozina spal spokojeně (nedaleko odtud stála šibenice na které byl oběšen), o čemž svědčí neumělý křížek vyrytý na zemi před naším Bobkem autem. Díky Honzo, za rok se vrátíme a pak…

  Paradoxy provází celou naši „kariéru,“ to je fakt nepopíratelný. Zatímco ve čtvrtek jsme mastili před třemi tisícovkami, o den později to bylo pouhých 110 a to ještě s odřenýma ušima. To bylo tak: Hoši z obořišťské smečky V rámci možností si půjčili sál v Jelencích u Příbrami a zkusili to, čemu se v odborných kruzích říká „rockový koncert.“ Nám netřeba vysvětlovat, že v odlehlých částech krajů na nás přijde málo fanoušků, to za ta léta víme dobře, ale někteří si to prostě přes všechno vymlouvání musí zažít na vlastní kůži. S Rámcaři v této záležitosti nebylo k hnutí. A tak jsme do Jelenců vyrazili víceméně na kukačku – podívat se tam, kde jsem prožíval své traumatizující vteřiny života. Ano, tu to přesně bylo, kde jsem před více než dvaceti lety (a nejen já) podstoupil nepříjemný výslech od místní složky takzvaných estébáků – tajné policie. Stalo se to při koncertu skupiny Bon Pari a věřte, že dnes se tomu již směji, ale tenkrát…tenkrát jsem měl docela strach. To vše už naštěstí dávno odvál čas. Ti estébáci si možná nadále sedí kdesi na teplých židlích, ale my přes jejich kategorické soudy hrajeme stále. Existuje z toho i zvukový záznam a je docela legrace poslouchat předsedu Národního výboru, jak pod průhlednou záminkou (na sále je hledaný zločinec) nařizuje všem, aby si připravili občanské průkazy. Další dějství se odehrálo venku, jen pro „zvané“ a nebylo to nic příjemného. Takže po letech znovu na místě činu. Ten sál se mi okamžitě vybavil, i když, pravda, jsem si ho pamatoval poněkud větší. V něm nyní hřměli V rámci možností, ustaraní z toho, zdali někdo dorazí. Někdy se vyplatí naslouchat starším! Zatím kolem hospody páskovali malí tyránci na kolech. Vesnická idyla, že bych si ji odpustil. Vlivem pozdního příchodu hrstky věrných se začalo později než obvykle a později se i skončilo. Nakonec to nebylo tak tristní, jak se to zprvu rýsovalo a jediné, co nás mohlo mrzet bylo, že nepřišel onen bývalý předseda. Jistě o nás věděl – policisté mají dlouhé prsty a téměř nikdy nespí. Počáteční chmury na konec zahnalo výborné jídlo a nenucené chování členů V rámci. Jsou to hoši hodní, upřímní a chovají se hezky ke svému slepému (!) bubeníkovi Petrovi. To není kamarádství – to je přátelství. Díky, chlapci…a odpusťte nám naše akordy, jakož i my odpouštíme vašim kytarám. Nebo jak to vlastně je?

  Prázdniny letí jako splašený šém. Je dobré využít každou minutu, každou vteřinu – nasávat ranní opar a večerní chlad. Je dobré být člověkem každým coulem, nepodřizovati myšlenky zbytečnostem, zkrátka sát a sledovat vývoj. Shodou náhod jsme se v Jelencích zamotali v časové smyčce, takže když jsem parkoval Bobka, bylo už k ránu. Věděl jsem, že se moc nevyspíme, neboť hned jak se rozední, musíme táhnout dál, na Slaný. Svatopluk nás pozval na svůj „Valník“ a to se nedalo odmítnout. Zvláště, když ho napadlo oživit dopolední vstávání Demophobií. Trutnovské experimenty ho zřejmě na tuto myšlenku přivedly a on se jí chopil jak letec kokpitu a následoval jí. Když ji miluješ, není co řešit. Naše jednotka měla navíc pohotovost na dvojité hraní, takže nás Sváťa (skupinu) chytře zařadil hned po obědě. Program zahájila jakási místní bluegrassová legenda. Bylo to dost odvážné, ale ukázalo se, že dávné nesváry mezi styly jsou již setřeny. Jinými slovy: kdyby tam stál nějakej DJ nebo dechovka, vyšlo by to nastejno. Punkeři jen stěží otevírali víčka, mrkali jak panny od Matella a potáceli se plni kocoviny bez budoucnosti letňákem. A to byl ten pravý čas pro Demophobii. Naladili jsme si hezky kytary a když zelení hoši (předvedli několik věcí od Totálního nasazení v bluegrassovém hávu – docela hlína) spočítali krávy a smotali lasa, dali jsme se do práce. Věru, šlo to. Byli jsme překvapeni, že jich pár i vydrželo, ten náš folkový set. Ale to už se chystala první punková záležitost a my se skupinou se připravovali také. Naše heslo – odehrát a vysmrdět k Pardubkám jsme si předříkávali pomocí logické mantry. Svatopluk byl letos poprvé výdělečný a mně nezbývá než mu k tomuto úspěchu srdečně poblahopřát. Je to zasloužené a vydřené. Sváťa je jako brouk s tou koulí u nosu, jde, dělá a výsledek na sebe dává dlouho čekat. Za těch pár let se mu podařilo z malého festiválku udělat festival s velkým F a dnes už myslím i s respektovaným renomé. To vše v malém Slaném a na valníku! Nyní už s dvěma valníky (rozuměj, poprvé dvě pódia).

  Jak jsem řekl, tak to píši. Je zataženo a my valíme do Středních Čech. Vypsaná fixa se rozhodla psát. Ano, i oni se rozhodli udělat něco jak pro město Pardubice, tak pro holčičku v Ugandě. Už několik let na její počest a potřebu pořádají přehlídku spřízněných družin, aby pak vybrané peníze poslali přes neziskovou organizaci do Afriky, kde se použijí na úhradu jejích školních pomůcek. Všechny kapely proto hrají bez nároku na honorář, jen za benzín. Márdi a spol. po letech vytáhli ze Žlutého psa konečně ven, do přírody. Jen kousek za Pardubicemi je jakési rekreační středisko Neratov a tam se to všechno pěkně odehrálo.

  Mysleli jsme si, že den si užijeme, ale zima a přeháňky dorazily a plundrovaly tuto jinak poklidnou akci. Škoda, že se nedalo natáhnout na deku, či do trávy – hned by bylo veseleji. Ale takovou moc naše „rosničky“ ještě nemají. Zmůžou se maximálně na zmatené koktání a exhibici s rákoskou v ruce. Přijeli jsme ve čtyřech a jelikož Michal chtěl navštíviti svoji sestřenici, tak jsme se rozdělili na dvě nesouměrné části. Já s Dadulou zůstal a ostatek jel na čumendu do města. Přes prvotní záchvěvy obav, zdali jsme udělali dobře se nám tam pak nakonec náramně líbilo. Nejen že jsme slyšeli zajímavé skupiny (Miou miou, Steamboat atd.), ale mohli si i zalézt před nepohodou do útulné hospůdky. Zbytek bandu přijel až večer a to už byl čas urychleně připravit program. Nastavení aparátů nám nečinilo nejmenších starostí, je to letitý grif plný rituálů prováděných bez mrknutí oka. Byli by z nás dobří dělníci u pásu, to si pište! A tak jsme to spustili pěkně za tmy a nálada byla dobrá. I přes to špatné počasí. Když přičtu pochvalu od bubeníka par excelence pana Kluky Cainovi za jeho výkon (Caine tál jak máslo na hlavě), vlastně bych mohl být spokojený. Ale víte jak to je…jsou to jen chiméry, slova, která se vypařují a nic neznamenají. Nezůstane po nich nic hmatatelného – zítra jsme zase jinde a budou znít slova jiná. Jakže to říkala ta rachejtle Hermanka?

  A máme tu, když pominu (a já to udělám) pražské Futurum, poslední štaci. Los tentokrát padl na Olomouc, město univerzitní a měkké jako syreček. A měkká byla i celá akce. Řekl bych, že se jednalo o takovou malou mystifikaci, neb o ní takřka nikdo nevěděl. Koho, nebo co to napadlo vám ale neřeknu – nejsem v obraze a tyto informace bych si jen vymýšlel. Věděl jsem jen, že to pořádají jistí mladí lidé s úmyslem dobrým – totiž křesťanským. Ale jak už to v podobných případech bývá, uspořádat setkání je jedna věc - ovšem dát o tom alespoň vědět je věcí druhou a neméně důležitou. Takhle se pod orloj na olomoucké náměstí přišla podívat pouze hrstka sledovačů, vesměs těch, kteří tam zrovna náhodou procházeli. Na intenzitu jejich přednášek a divadelních vstupů to vliv ale vůbec nemělo. Rozeseli se po náměstí jako komunisté v osmačtyřicátým na Václaváku a odchytávali ty nepozorné do svých sítí by je následovně poučovali a hnětli. Těm mladým lidem jsem to jejich nadšení ani nezáviděl. Jako starý praktik jsem dobře věděl, že je to záležitost několika jalových let, kdy se člověk hledá a mnohdy se proto chová nekonvenčně, by na sebe mohl ukázat a zvolat – hele lidi, to jsem přece já a chci vám teď říci něco důležitého! Ne vždy to však má tu správnou dopadní váhu. I Luk, náš kamarád si povzdechl, že to chápe, neb byl před lety také takový. Ale čas a povinnosti ho semlely jako každého (a kdo říká že ne,ten kecá. Neznám nezávislého člověka, jak o sobě někteří exoti rádi rozhlašují). Ne, že by proti tomu byl, to ne, ale už to zkrátka dělá jinak - a myslím že lépe. Na náměstí to přes to všechno vypadalo chvílemi velice zajímavě. Mládež tančila držíce se za ruce, hrály se hry a na malém pódiu sem tam uvedli malou závažnou scénku na téma „život a člověk, člověk a svět a někdy i člověk a člověk.“ A do toho jsme hráli my. Nejprve já s Michalem coby duo Demophobia (málem mně při koncertu umrzly prsty – zima lezavá a vítr indiskrétní) a nakonec jsme to doklepli s Nouzí společně. To už byla tma a muselo se končit. Orloj nad námi vrzal a přiteplalí sportovci z padesátých let (součást orloje) se pomalu sunuli po vytyčené trase. Byl čas balit a vydat se na cestu domů. A tak mně z celé anabáze paradoxně zbyl jen dobrý pocit z návštěvy místního antikvariátu, kde jsem si udělal malou radost knihou s Burianem. Ne, nerouhám se, jen je mi to líto. A ti mládežníci? Ach…výskali a zpívali si ještě dlouho po koncertě. Inu, mládí nezná starostí, je volné jako pták a létá si neposedně sem a tam.

  A já se s vámi loučím a zpívat nebudu. Mějte se normálně a uvažujte logicky - jinak vám budiž nebe milostivo! S pokorou Déma běžný, režný i něžný!

  Sloučením dvou věcí bývá zpravidla dosaženo jistého souladu. Buď ta slátanina má určitý význam a podle toho také vyvažuje vše ostatní, nebo zapadá prachem v koutě opuštěné jídelny a my jí nebudeme již více věnovati energii. Stejné je to i s měsícem zářím a říjnem. Září bylo chudé na koncertování, neb jsme drželi plánované muzikantské prázdniny – říjen zas přeplněný. Sloučení obou tak vznikl krásný měsíc záříjen. I počtěte si, co se v něm vlastně těm třem až pěti doudům přihodilo!

  Druhého září, na svatou Lindu jsme si to hezky zamířili do Písku. Tedy, lépe řečeno jsme tam měli zamířit. Osud však chtěl, abychom před ním navštívili Březnici, městečko to ukryté v klínu rozervaných hor. Místní podnikaví hoši tam upravili zanedbaný pozemek pod zámkem a to samozřejmě stojí pár peněz. Oslovili tedy několik skupin a umělců a výsledkem byl festiválek jak se patří a sluší. Březnice ovšem není jen město, lidé a peníze. Ti žíznivější jistě vědí, že se v něm vyrábí i stále více expandující pivo Herold. Březnici najdete kousek za Rožmitálem pod Třemšínem, kde si před mnoha lety vzal život Jakub Jan Ryba. Je to hezký kraj – cestou k ní musíte projet začarované Brdy, vojenský újezd, a pak se prokličkovat otevřenou krajinou. Výsledek opravdu stojí za to.

  Ti chlapci, kteří zplanýrovali plácek u řeky, nás přivítali zcela novým pivem Bastard. Z výrobních linek sjelo právě den předem, což by mohl (ale bohužel ne) ocenit i jinak k pivu nepřívětivý Caine. Když už nic, tak je to alespoň zajímavé. Byl hezký, plný den a na pódiu se střídaly okolité kapely. Rád jsem si poslechnul neznámé písničky v podání nadšených hudebníků – já, hudební prostitut. Náš čas přišel vinou laxního přístupu pořadatelů až mnohem později, než jsme si přáli. Termín Písku se nám vzdaloval jako hulánova láska ve 30tileté válce. Vím, že udržet na uzdě mladé stájníky, kteří jsou rádi, že mohou ukázati svá kopýtka, není nic lehkého, proto se omlouvám za to tvrdé slovo – jinak vše klapalo a prostředí bylo vyloženě okouzlující. Nebýt Písku, sedl bych si ke stolu a myslím, že po několika hodinách by ze mě byl bastard natotata. Po odehrání, které jsme spáchali ve třech, přijeli zástupci Příbrami – skupina Bon Pari. Panečku, to bylo objímání, slov o důvěře a ujišťování loajálnosti až nám z toho všem zvonilo v uších. Pokud jsme však chtěli zůstati věrni svému závazku a neproměnit se v opravdové bastardy, museli jsme urychleně nastoupit do Bobka a vyraziti na Písek. Den pomalu hasnul a přicházela kamarádka tma. Náš zprvu jasný odhad bral postupně za své. Nestačíme to ani s motorovou myší v zátylku. Paní pořadatelová volala co chvíli, ale vzápětí ujišťovala, že to nějak skloubí a že předskakující Bikini nechá hráti libovolně dlouho.

  Kolem desáté naše marškumpačka konečně dorazila na Ptáčkovnu, k restauraci na samém konci Písku. Dál je už jen silnice a zatáčky. K našemu velkému překvapení se v areálu umělého parku pohybovaly osoby nám důvěrně známé – litoměřické ženy a písečtí old punks. Na pódiu dohrávali již zmínění Bikinové a musím zmínit můj prvotní dojem….jak bych to jen napsal? Nu, asi tak, že jim to toho dne moc slušelo. Vypadali dost prďácky. A kdyby na mě Míra promluvil s čistým americkým akcentem, uvěřil bych mu, že je pravej Tomík. Návštěva však byla tristní. Přece jenom jít v sobotu večer za město a navíc v sobotu? Každý hudebňajs vám potvrdí, že ve městě hráti o víkendu není žádná výhra – všichni jsou na chatách a v bárech. Ti věrní naštěstí vytrvali a zkusili něco jako tanec pod námi. Bylo to velice příjemné v té nepohodě a my jim za to velice děkujeme. Odstartovali tím naše nestálé prázdniny, celé tři týdny! Hurá!

  Tak….volno je v pánu a nám nastala první povinnost. Jestliže jsem v předchozích řádcích přísahal na plonkové hraní ve městě o víkendu, bylo to právě to, o co nyní šlo – v novém klubu v Plzni a v sobotu! Golda opatrně zvolil taktiku malého tlaku, což je kombinace nás tří skalních a nikdo více, já naložil aparaturu a hola do Naturalu. Z různých stran vím, že ten klub měl vzniknout na místě již provozovaného klubu Inspiral, který je v patře. Tedy dva odlišné světy v jednom domě, hmmm! Plakátů bylo po sloupech jako naseto, takže jsme si stanovili horní hranici 30ti lidí. Víc jich nemůže přijít, zasekl se Golda a šel ladit. My dva zbylí se kochali nevšedním pódiem. Je ve tvaru u-rampy a je škoda, že účinkující nestojí na prkýnkách. Ale ze zkušenosti vím, že co není může být a naopak. Mezní čas stanovil pořádající hoch na desátou večerní, s tím, že se uvidí podle lidí. A ti mimo plán chodili jako diví. V čas 00 jich tam došlo plných 70 a parket byl plný téměř k prasknutí. O zvuk se postaral náš starý známý Hendrix, vlasaté individuum z Domu dětí a mládeže. Podtrženo a sečteno – jednalo se o příznivý, lehký koncert oživovaný Goldovými vsuvkami rammsteinovského typu (řvaní do mikrofonu, odvážné pózy a podobně). Pravda, lidstva se tam vejde poněkud méně, než třeba do Lampy, ale tohle prostředí zkrátka (alespoň u mne) vyhrává!

  Jak čtete sami, září se odválo samo. Vítr ho nabral do vzdušného víru a šup s listím do dalšího měsíce. Letošní podzim je krásný. Teplo jako by nechtělo předat žezlo zimě a do toho ty koncerty – ty nekonečné koncerty. Po několika letech se opět vracíme do kulturního domu Vltava v Českých Budějovicích. Bude to úvodní koncert našeho čtyřdenního miniturné. Po nepřetržité sérii vystoupení ve Slavii se navracíme tam, kde jsme kdysi začínali. Je zvláštní, jak si člověk některé věci zažije. Vůbec nám nedělalo problém k Vltavě trefit a už vůbec ne si osvojit vozík a naložit na něho část aparatury. Jako by to bylo včera. Ten den nám předkapelu dělali domorodí kluci ze skupiny Sichrhajs, jestli jsem to jméno nepopletl. Hoši byli živí jako jogurt s biokulturou a neustále při zvukovce něco řešili. Bylo vidět, že s hraním ve velkých prostorech ještě nemají ty správné zkušenosti. Jinak by věděli, že ozvučit takový prostor, notabene úplně prázdný, je přímo nadlidský výkon. Většinou se zvučí jen rámcově a když přijdou lidé a zaplní sál, teprve pak se to vše může hezky doladit. Sichrhajsníci se s tím však prali statečně a výsledek byl stejně neuspokojivý jako na začátku. Měli jsme tak trochu obavy, zdali sem lidé po těch letech zase najdou cestu. Vltava totiž leží na samém okraji Budějek, tam, kde se stýká hypermarket Globus s kruhovým objezdem. Zprvu to vypadalo tristně a já proto raději neopustil ani šatnu – ještě že nám tam přinesli pizzy. Ta nejvíc pálivá účinkovala přímo skvěle a alespoň na chvíli odvedla mé myšlenky jinam. Naštěstí byly tyto stesky ne na místě, chi, a do sálu se nakonec vtísnilo více než 200 lidí, standard, za který jsme byli rádi. Budějovičáci jsou na nás vždy hodní a podobně jako v Brně si tu tak můžeme vychutnat ty u nás velice vzácné chvilky jistého oparu slávy. Koneckonců, byl to dobrý tah. Zvukový panáček odvedl svoji práci na jedničku, čímž dosáhl, že jsem se dobře slyšel a mohl občas i kydnout nějakou tu svoji scestnou úvahu. To je pro mě velmi důležité. Dobře se slyšet rovná se i nějaký ten ucházející vtip.

  Pražské Rock café následující den patřilo mezi ty poslední vystoupení v takzvaném „horním“ sálu. Přes prázdniny se v klubu prý hodně zamakalo a „dolní“ sál je již ve fázi konečné kolaudace. Tím se v budoucnu vše zjednoduší. Bude se moci hrát ne do desíti, jak tomu bylo doposud, ale v podstatě do kolika se bude kapelám chtít. Ve středu Prahy tak tento slavný klub ožije znovu v nové, netušené síle. Uvidíme! Neuvěřitelnou náhodou se nám podařilo zaparkovat přímo před vchodem – čas na fanfáry a sklenky šampaňského – a mně tím odpadlo to kolikrát nekonečné hledání parkovacího místa. Takže šupky ven a rychle nosit. Ale kdo to stojí na sále se spuštěnou kamerou? Inu, kdo jiný, nežli náš starý známý Lorain, Francouz s duší Číňana (pracuje v Pekingu) a srdcem Čecha. Tedy, alespoň si to myslím. Kluk jeden toulavá – tak on se na nás přijel podívat! Golda ihned kul železo, dokud bylo žhavé a tak domluvil, že si s námi Lorain zazpívá 3 písně ve své mateřštině. A nezklamal. Kdo slyšel, jistě souhlasí. Ono slyšet Bastilu ve franštině…to je událost, která se vesmíru neděje každý den. Díky Loraine, synu Valjeanův! A až přijedeš příště, nezapomeň nám přivézt pravé čínské hůlky na jídlo!

  Miniturné se ocitlo ve své polovině a my se rozhodli, že tu další půlku strávíme celou venku, tedy, že v Markvarticích přespíme. Přece jenom v sobotu hrajeme v Lomnici a jet domů a pak zas nahoru…ach…to není nic hezkého ani ekonomického. Podle nového zákona i my snižujeme množství emisí vypouštěných do ovzduší. Chceš-li ekologicky žít, ekologicky se chovej! Markvartice je ves jen kousek od Třebíče. Vlivem nekončících objížděk a nábližek dojíždíme poněkud později, než zněl plán, ale malé hospůdce u silnice jako by to vůbec nevadilo. Žila si dál svým poklidným vesnickým životem a nějaké nové auto…pfff, těch tu přece už bylo! Akci pořádal zdejší medový král, hoch, co rád vyrábí medovinu a následně ji konzumuje. Věděli jsme předem, že to asi nebude žádná sláva a skutečnost naše domněnky v mnohém předčila. Tak za prvé: Nedošlo dost lidí (kdo by sem také šel – po minulé zkušenosti) a terén k hudbě byl zcela nevhodný – zvuková koule, toť mé hodnocení. Co naděláš tam, kde mají znít trubky a pozouny? Medový král však dál míchal měchačkou jako šéfkuchař v Hiltonu. Na scénu povolal tři punkové hochy a ti naladili řídké obecenstvo svými songy o zbytečnosti života, peněz, lásky a tolerance. Ale pozornost měli pramalou. Naše společnost je přece už vyspělá a grázly tohoto typu my rozhodně budeme vždy odsuzovat. Fuj anarchii, ať žije nerozborné přátelství mezi bigbíťáky a folkaři! Teprve pak jsme mohli nastalou situaci pročistit. Snažili jsme se zůstavší nabádat k všeobecné pospolitosti, romantice a sběratelství všeho druhu, ale naše snaha se bohužel míjela účinkem. Posluchači byli z však uplynulých minut příliš narušeni. Přesto zaplnili místečka pod námi do poslední parkety a pomáhali nám v tom ne-jednoduchém údělu. Skončili jsme za všeobecného veselí, v náladě dobré a s medovinou na zadním sedadle. A nyní vzhůru na ubytovnu do Třebíče.

  Ráno bylo sychravé, ale mozol se kolem desáté probral a to bylo znamení pro mne, bych se vydal vstříc antikvariátům. Mám je rád, ty staré zaprášené knihy, vonící touhou a dálkami. A ještě víc původní vydání předválečné foglarovky či české scifárny. Sobota na malém městě je sice rušná, ale knihám bohužel nepřeje. Jeden antikvariát byl zavřený a druhý v rekonstrukci. I smutně jsem se ploužil tepoucím městem, když v tom jsem uviděl tabuli - byl na ní plán židovského města. Já kujón, vždyť třebíčské ghetto je přece uvedeno na seznamu Unesca. Ihned jsem obrátil kroky své a zatímco chlapci spali, neváhal jsem a prošel si křížem krážem historii. Hned jsem poznal, že čtyři roky staré povodně těžce poničily tento skvost židovské architektury. Ale také jsem seznal, že na jeho opravu byly vynaloženy nemalé prostředky. Povodně tedy paradoxně zavinily, že domy se objevily v novém, dosud nepoznaném světle. Našinec by řekl, že prokoukly. Moc se mi líbilo, že i přes své stáří židovská čtvrť i dnes žije velice pestrým klokotem. Křivolakými uličkami korzují stejně jako kdysi študáci a malé krámky opět nabízejí zboží všeho druhu. Jen ti židé s licousy a klobouky jaksi nikde! Ke konci své procházky jsem si stoupnul na jakýsi tam postavený kůl a zadíval se na řeku. Aj, řeko řeko, tys všeho příčinou – ty bereš i dáváš….básnil jsem s rohlíkem v ruce. A Jihlava tiše šuměla a spěchala v dál!

  I my spěchali v dál, to když jsem ty línaře konečně vykopal z lůžek. „Vstávat, holoto,“ vítal jsem je milými slovy, což činím často a rád. Náš cíl byl daleko. Lomnice nad Popelkou se jmenovalo to město a já kolikrát přemýšlel nad jakou Popelkou. Že by se v Lomnici Božena Němcová sklonila nad nějakou Popelkou? To ví asi jen Jirásek a ten je už dávno dead a hnije. Inu, vem to čert a sklapni kopyta, chce se mi řvát rozkaz, ale mlčím a raději se těším do Aionu. Tenhle klub stálí čtenáři znají, neb do něho jezdíme jen jednou v roce. A vždycky je to stejné – stejný majitel, stejné hrací automaty (rozuměj hrací, ne ty bráčské) a stejně dobří lidé. Opět jsme se potkali se Satanem a jeho druhy (lidmi, pozn. Démy) a znovu jsem je nachytal, byv členem jednoho klubu s určitými pravomocemi. V deset byl klub plný a my mohli s klidným svědomím odehrát svých devadesát minut. A tím uzavírám kauzu Lomnice na Popelkou. Psal bych dále, ale zubařky z Jilemnice bohužel nedorazily. A to je škoda veliká. Mohly být těmi pověstnými třešničkami na dortu.

  Týden si s jiným týdnem vyměnil pozice a hle, už je tu Šumperk se svým obrovským kulturákem. V takových obludách moč často nehrajeme, ale práci pohodlnosti ještě nikdo nenaučil. Musíme i tam, kde se svět dere na povrch těmi většími póry. Vzhledem ke katastrofální situaci při průjezdu Prahou a na sjezdu z poděbradské dálnice (skoro 2 hodiny zpoždění) dojíždíme do toho města v podhůří Jeseníků samozřejmě pozdě. Bodrý strážce kulturáku je buď pomalý, nebo mu to nedochází - chová se nezvykle nenuceně. „Ta předkapela už odjela,“ zmíní se mezi řečí a na náš dotaz, kde jsou tedy lidé (museli dobrou hodinu čekat), odpověděl stejným tónem, že přece čekají v přísálí. A skutečně, plné přísálí bzučelo páteční horečkou a poklidně očekávalo sled věcí příštích. Několik místních, sotva nás uvidělo vkročit k pódiu, slastně zaryčelo. Byli to zřejmě ti, kteří nás dosud neslyšeli, ti, které dohnala falešná legenda. Neznám nikoho, kdo by na nás někdy slastně zamručel. Zvuková zkouška tím pádem byla rychlá a věcná stejně jako následující vystoupení. Musím však přiznat, že se nám v Šumperku velmi líbilo. Nejen, že to bylo vlastně naše úvodní hraní na tomto místě, ale též lidé byli velice v pohodě. Jen ty bílé reflektory, které na nás pálily sílou mocnou a nezlomnou kazily jinak příznivý dojem.

  Na nějaké veselení se po bárech nebyla ani nálada – zítra hrajeme v Havlíčkově Brodě a musíme být fresh i za tuto cenu. Kosti jsme tedy složili v hoteloubytovně Eden, který se vyznačoval zejména hodnou paní (nechala nás druhý den spát až do tří) a také podivnými lidmi bloudícími po chodbách. Jako by se tu scházeli zájemci o roli v nějakém hororu. Nicméně se nám hajalo dobře a protože bylo ráno slunečné, rozhodli jsme se s Goldou, že toho využijeme a navštívíme zdejší – co jiného - antikvariáty. Náš jezevec nereagoval, byv zabalen v houni a tvrdě chrápajíce. Leč sobota antíkům ani zde nesvědčila, o čemž jsme se bohužel záhy přesvědčili. A tak jsme alespoň vzali zavděk pivkem zdarma, neb se právě blížily komunální volby a kandidáti v ulicích se snažili navnadit lidi jak jen to šlo. Nás zaujal jeden kandoš, který se oblékl do středověkého kostýmu a půjčil si malý vlek se stáčečkou piva. Jeho heslo: Jeden za všechny, všichni za Jeseníky se stalo okamžitě heslem dne. Ale to pivo nestálo za nic. V tom musí poslanec ještě hodně přidat. Inu, co by jste očekávali od Holby, že? Prý teče z hor…

  Potom už nám nic nebránilo, než naložit naše nádobíčko a vyrazit do Havlbrodu. Tam hrajeme, nevím proč, vždy jen ve spojení s punkery. Můžeme se domnívat, že je to proto, že akce zde dělá jeden jediný člověk, Cecek, ale stejně tak se můžeme ptát, proč je nekoná někdo jiný a na jiném místě. Otázky zůstávají. Oproti minulým vystoupením, kdy jsme hráli v klubu u nádraží, se celá mašinérie přestěhovala blíže k náměstí, do diskotékové místnosti s názvem Effekt-klub. Pro punkery jako stvořené – myslím z hlediska ničení (spousta světel, stříbrných koulí a zrcadel). Podle harmonogramu máme hrát brzy, ale to se hodně rychle mění…a v náš neprospěch. Milá rozmluva s Ceckem však naštěstí okolnosti přibližují více našemu naturelu a tak jdeme na věc jako první. Klub se v tu dobu teprve plní. Snažíme se být tvrdí, abychom alespoň tím zaujali, když už nemáme žádné číra a pyramidy (Cainova zvadla se také nepočítají) a vcelku se nám to daří. Někteří jedinci to baští náramně a vytváří tak kolem sebe fluidum, které je nám příjemné. Balíme a uvolňujeme místo teplickým S.P.Skám, které si nakonec kousek poslechneme. Starý dobrý old-punk, chce se mi zvolat. Věru, není mnoho takových souborů v naší malé republice.

  Naše Lampička, jak familiárně říkáme místu, kde jsme už hráli téměř stokrát (!) byla na pořadu dne ve čtvrtek příštího týdne. Nový školní rok jsme sice zahájili již v Neutralu, ale tu jest to stylovější – to musí přiznat i středně inteligentní pinčl. Jako bonus jsme si tentokrát pozvali (lépe řečeno, oni se pozvali sami) pražské nadějné nu-metalové punkery Rybičky 48. Chlapci jsou to hodní a spořádaní a myslí na všechno. Svého manažera poslali kamsi pro krmi a pak je bylo možno spatřit, jak si u baru dávají do nosu smažená kuřata přímo z plastových misek. Kdyby je tak viděl Johnny Rotten! To „Punk is dead,“ bych mu v tu chvíli i věřil. Ale nechejme Rybičky plavat – je to dnešní, dravá kapela se zdravým sebevědomím a našlápnutou muzikou. Řekl bych to asi takhle: Nic neřešit a pořád pryč! Přesto jejich set skoro vyšuměl do prázdna. Čím to je, čím to je? ptali jsme se spolu s Timkem od No name a odpověď ne a ne naleznout. Na závěr si s nimi brnknul na basu náš Michal, v písni, kde basista rapuje s mikrofonem v ruce. A pak jsme vrhli ven tu naši obvyklou šlichtu. Byl to povedený večírek – hosté, hudba, zábava a tak…

  Druhý den, v pátek, si podobný večírek opět po čase uspořádali veselí lidičkové ze Společnosti za práva zrcadel – Venca 21, Zbyněk a Vlasta. Dobří pozorovatelé seznali, že společnost jaksi zeštíhlela. Nu, láska jest mocná čarodějka a někdy i okresy přenáší. Zkrátka, Vláďa nám emigroval k Litomyšli. Zbylí hoši se snažili seč mohli, ale sami přiznali, že v poslední době jim posluchačů moc nechodí. Když oznámili, že tak tak vyšli s Totáčema a Volantem, zamrazilo nás. Diskotizace vesnice pokračuje rychleji, než jsme se domnívali. A rána dopadala za ránou. Byli jsme nakonec rádi za tu slabou stovečku a se slzou v oku vzpomínali na doby, kdy na nás do Volyně chodilo 400 lidí. Chlapci měli tendenci sezvat skupin více, ale Golda jim naštěstí tento nerentabilní nápad rozmluvil. Nakonec jsme se domluvili jen s Bikinama a byl to dobrý nápad. Dva hudebníci do toho prali za čtyři a já tu musím za ně ztratit slovo – hraje jim to čím dál tím lépe! Při našem programu se Zrcadelníci náhle vcucli k nám a hle….první blahopřání za 20 let naší činnosti bylo na světě. Pravda, trefili se zrovínka do nálady, která přáním moc nepřála. Ale prvotní rozpaky nakonec překonaly mé letité zkušenosti s ještě kolikrát trapnějšími situacemi a dárky mohly spatřit světlo světa. Já si rozbalil obrovskou slepovačku neznámého hradu z ábíčka a Caine anarchistickou příručku. Původně jsem myslel, že je v těch správných rukou, ale po koncertě zůstala ležet na zemi. Caine je už zřejmě v myšlení dál – to se nedá nic dělat. A to je vše o Volyni, vesničce jihočeské. Jsem zvědavý, jestli se do ní ještě někdy podíváme.

  Před závěrečným vystoupením se podíváme do hornické Příbrami. Za tu dobu, co tam jezdíme, se změnila spousta věcí – chrám na svatém kopečku však překvapivě zůstává. Dávno zavřený jest Simply klub v kasárnách a jak to vypadá, svoje zvonění prodělává i Junior, jeden z nejstarších. Podle posledních zpráv jede do konce prosince a pak se děj vůle boží či pánů. Ví se jen, že do pronájmu si ho vezme další z dalších, ale co s ním zamýšlí se můžeme jen dohadovat. Jsou nezaručené zprávy o zřízení jakéhosi sportovního parku (má být toho součástí), a říká se též, že rokáč tam zůstane i nadále. A tak jsme tam přijeli s určitou nostalgií v nose a nezachránil to ani pan nájemce, který se snažil nám udělat první poslední. V půl desáté se tam potácelo pár lidí a vypadalo to, že klub skutečně umírá, ale pak se cosi záhadného stalo a klub se zaplnil celkem příjemně. Důsledkem toho jsme krustili do pohody, což poněkud rozehnalo naše chmurné myšlenky. Jen jedno bych doporučil novému majiteli – ať už proboha něco udělá s tou ventilací. Junior totiž patří mezi desítku nejzahulenějších klubů v republice. Místní lidé jako by se narodili s cigaretou v ústech. Ale co by jste chtěli po potomcích horníků, že? A také nic proti zvukaři, ale ty kouzla si mohl odpustit. Člověk v podstatě nevěděl, co má od příští sekundy očekávat. Vím, že jsme složitá kapela, co se nazvučení týče – a lepší to nebude - ale tentokrát byl proti nám snad i samotný střídavý proud. Držíme tedy palce a po hornicku voláme: Zdař Bůh Juniore!

  A jdeme do finále – už vidím Kaisera s Lábusem, panečku, to jsou věci. Vybral jsem si město, jehož sláva se sněhu dotýká…ano, je to Liberec, osada v podhůří Krkonoš. Mám toto sídelní město rád, je tam hezky a mají tam nejlepší antikvariát v celé České republice. Bohužel do něho přijíždíme vždy ve večerních hodinách a to už mají zavřeno, takže si občas, díky příteli Vikingovi, dělám výlet a plundruji antík až létají stránky. V posledních letech hrajeme téměř výhradně ve velikém kulturáku pod náměstím, ve kterém jest umístěn klubík jako paže jemný. Nějak jsme si ho oblíbili, ale na legendární Golet jsme nezanevřeli – podíváme se do něho v prosinci, tak jsem zvědavý co nás tam čeká. Vinou pošty pan pořadač neobdržel plakáty a tak akce vlastně nebyla (kromě webu) nikde avízovaná. I báli jsme se a láli modré armádě – čekali provar a smutek. Ovšem v Liberci zřejmě funguje pošta jiná, tam-tamová, a tak jsme se mohli těšit z plného „bazénu.“ To bylo radosti na Starém bělidle, když babička zapomněla v trafice kuřivo pro pana Stárka a celý den musela vyrábět cigarety z lýčí. V malém úderném divadle se hraje vždycky dobře. Zvuk dobrý, ostrý, lidé vnímaví a prostředí vstřícné. Věru, tetelili jsme se spokojeností a blahořečili tomu, kdo dostal nápad vystavěti tuto budovu. Opouštěli jsme ji neradi. A já stejně nerad opouštím tuto stránku pravdy, pravdy, která vyvěrá na povrch jako bláznova kronika v době míru, jako třasořitčin škleb na umyvadle v hostinci IV. Cenové skupiny. Píši vám za jedna a těším se na brzkou shledanou.

  To vinšuje Déma běžný, na plzeňské věži věžný!

Rychlé šípy - Na večerní hlídce
díl čtyřicátýprvní