Jsou věci, které by měly zůstat tajemné. Nebo alespoň nedostupné, aby se mohly tajemnými tvářit. Bohužel dnešní svět jako by tato slova nechtěl slyšet. Dennodenně jsme tak seznamováni s novými a novými možnostmi turismu, sportu, historie a podobně. To, co bylo ještě zcela nedávno nemožné, se díky novým technologiím a lidské domýšlivosti stává naprosto běžné. A co je běžné, to se také omrzí, že? Nebo nemám pravdu? Víte, to je tak...je-li něco snadno dostupné, tak se přece ztrácí ono tajemství, které tu věc do té doby obklopovalo, to tajemství, kvůli kterému lidé riskovali své životy, spoléhali se na vlastní síly a úvahu. A ještě při tom zažili spoustu nádherného dobrodružství. A dnes? Dnes stačí vlastnit satelitní telefon a odkudsi z pralesa nebo z hloubi sopky si přivolat rychlou zdravotní pomoc. Máte-li chuť se potopit mezi žraloky, žádný problém – zkušení odborníci vás navlečou do spolehlivých overalů, náležitě vás poučí a pak už jen sledujete zvědavé obyvatele oceánu, jak kolem vás krouží. To je hlína, co? Nejvíce mne však dostal článek o naší nejvyšší hoře světa, o Everestu. Už jsem se smířil s tím, že zdolat vrcholek hory vysoké 8848 metrů je v podstatě rutinní záležitost (šerpové jsou schopni vás tam i vynést), což potvrzují holá čísla: v loňském roce ji zdolalo okolo 500 (!) rádobyhoralů. Ne, nechci zlehčovat to, že to jistě nebylo nic jednoduchého, ale...ale to ale přetrvává. Tady by si Číňané měli sáhnou do svědomí a nastavit parametry trochu jinak. Třeba tak, aby si hora na pár let oddechla (a mohly by se zatím vysbírat ty nekonečné odpadky). Bojím se však, že Čína půjde ještě dál – a další zpráva to jen potvrzuje. Při nadcházejících Olympijských hrách se totiž rozhodla, že světlonoš (ten, co zapálí věčný oheň) poběží mimo jiné také kolem Everestu. A tak mu tam prý postaví rovnou dálnici. Tu současnou děravou, která do tohoto prostředí jaksi odedávna patřila nahradí skvělá asfaltka, která povede, považte, až do základního tábora. No panečku, škoda že toho nemohl využít pražský primátor Böhm,, který se právě tam potkal s první českou ženou, která výstup absolvovala. Pokecali, dali pivko, znáte to.....Everest nebo Mácháč! Za pár let to bude úplně jedno. Obávám se jediného – totiž že si tam Číňané nasadí nějaké ty „pravé“ yetti, kteří si budou vesele pobíhat po bílých plání a mručet a mručet a Japonci je budou s vyceněnými zuby fotografovat. A že jsou na to Číňané příliš malí? Nebojte se, při jejich současné světové expanzi jim určitě nebude dělat problém najmout si pár Švédů nebo Norů. Haj hou v lepších časech.

Pražské Futurum se stává naším nejfrekventovanějším hracím místem na území hlavního města. Tam, kde se kdysi natáčely interiéry pro seriál České televize Místo nahoře zní nyní znouzácké aparáty v pravidelných erupcích již téměř deset a možná i více let. Za tu dobu se tam ale mnohé změnilo. Zvuk doznal větší kvality, prostor se opticky rozšířil a po povodních v roce 2002 došlo i na zákulisí, kde konečně funguje klimatizace (a už to tam tak nesmrdí). Futurum je jistota a s určitou nadsázkou lze říci, že kdo nehrál ve Futuru, nepoznal kvalitu. První májový den jsme nemohli tedy oslavit nikde jinde než právě tam. Ale byl to bohužel špatný termín. Před několika měsíci, kdy se tohle datum domlouvalo nikdo netušil, že právě na 1. máje si Studentská unie uspořádá svůj 1. máj....a to pěkně a se vší parádou. Takže si dovedete představit, jaké to bylo. Kdo studoval, šel na Letnou nebo kdovíkam a těch pár skalních na nás, do Futura. Dalo by se říci, že jsme je všechny téměř znali. Hle, tam je přece Pepa, támhle Radka, tu Hanka, Věrka, Jirka...atd. atd. Naše věrné obludárium. Jak jsme je v tu chvíli měli rádi nedovedu ani popsat. Brečeli jsme z toho v šatně na jedné hromadě jak malí kluci. V takových případech však nezřídka funguje takzvaná záklopka sebezáchrany. V člověku jakoby něco nastartuje, vytvoří se takový ten nový enzym, který ho nabudí a on pak koná věci jinak, s větším nasazením. Je to podobné, jako když se převrátíte s autem a potřebujete ho nadzvednout, protože pod ním máte zaklíněnou nohu. Za normální situace by jste s tím ani nehnuli, ve výjimečné je to přímo hračkou. A tak Futurum zářilo hrou barev a tónů, pod nimiž jásalo a tancovalo několik desítek lidí. Zážitek dobrý, až krásný!

Máj byl v plném rozpuku. Věděli jsme, že i v jiným městech ctí tento svátek práce, což potvrzovalo pozvání do Českých Budějovic, ku hrobu slovutného Habarta. Sluníčko nás nenechalo na holičkách, svítilo až běda a my si mohli cestu vychutnat s celou parádou. Zejména výhled na dýmající Temelín byl jaksi veselejší, podmanivější. Nádherná hrozba na pozadí zelených lesů, ach! Budějovický Majáles byl na stejném místě jako v minulých letech, tedy ve slepém rameni řeky Vltavy. Na pozadí středověkých domů a kostelíků vyrostlo pódium, které si nezadalo s těmi nejlepšími pódii festivalovými. Bylo spousta času, takže jsem vzal ženu za ruku a tradá do města. Jsou hezké, ty České Budějovice, jen co je pravda. Tolik starých uliček na tak malém prostoru by jste v republice hledali stěží. Snad jen Český Krumlov nebo Tábor jsou srovnatelné, ovšem vždycky platí pravidlo číslo jedna - každé město je jedinečné. Nebyl bych to ale já, kdybych na náměstí neobjevil kontejner plný knih. A začalo rabování u kterého moje žena být nemusela. Představte si, že dělala, že mě nezná. No, to jsou mi ale poměry. Obtížen desetikilovou igelitkou jsem pádil v jejích stopách, neb náš čas pomalu a jistě nastával. Back stage se mezitím napěchovala zajímavými lidmi. Tak třeba se o mě otřel pravým ramenem Gypsy.cz (opíral jsem se pak celý zbylý večer jen o rameno levé), nebo jsme viděli kolaře – výletníky, kterak si zkracují přes zákulisí cestu. Byl to takový frmol, že i Caine měl oči navrch hlavy (většinou je klopí). Následující skoro hodina byla celá naše, což jsme v pěti využili do poslední vteřiny. Trochu jsem se, pravda, mezi písněmi rozhovořil (místy až rozšvitořil), ale Budějovičáci jsou lidé pozorní a trpěliví. Měli to tam pěkné a my mohli jen litovat, že musíme domů. A proto jsme si opět spravili chuť u našeho kamaráda (pro jistotu nebudu jmenovat) v místním supermarketu, který nás provedl celým nočním areálem a obdaroval čerstvým sladkým pečivem a rohlíky. Hoši z jihu jsou zkrátka hodní.

A to byl ten základní rozdíl, který jsme hned na následujícím vystoupení pocítili. Jsou hodní jen ti, kteří těmi hodnými chtějí být, nebo hodnost jest jakýsi stav duše, pohnutí, jež vesele nutí produkovat vlastní hormony štěstí? Co třeba takoví ti „jiní,“ lidé, kteří svoji mysl už mají takzvaně za zenitem? Dovedou i oni býti hodní? Jsem fatalista, věřím, že oni hodní jsou, jen my jim zkrátka moc nerozumíme. Úhel tohoto pohledu nastal při našem koncertování v léčebně pro psychicky dlouhodobě nemocné – lidově v blázinci. A jelikož to nějakým záhadným způsobem střídáme, letos jsme vyjeli jen kousek za Plzeň, do Dobřan. Pamatuji si na ten rok těsně po revoluci, kdy jsme v Dobřanské léčebně vystoupili vůbec poprvé. Tehdy to bylo poprvé po x letech, kdy se její brány otevřely pro veřejnost a my měli tak možnost spatřit na vlastní oči ty bídné pozůstatky rádoby socialistické péče o naše nemocné spoluobčany. Areálem se ploužily stíny vychrtlých postav v ošoupaných teplákových soupravách, které bázlivě pokukovaly kolem sebe v bezbřehém šílenství reálného světa. A do toho hrála muzika pod stromy a zpíval, kdo ústa měl. S námi si zapěl nejen několikanásobný vrah (to jsme zjistili až posléze), ale i ujetá žena co znala jen lidovky a mladík, který v podstatě nemluvil, jen cosi drmolil (a kterého dvě sestry držely ve vzpřímené poloze). A to bylo tak dojemné, že na to vzpomínám i po letech se slzou v oku. Čas však oponou trhnul. Leč v léčebně jako by on plynul jaksi jinak. Mnoho se tu toho nezměnilo. Pravda – jen na první pohled. Bylo vidět, že budovy postupně ožívají novými omítkami, ale ti pacoši v teplácích jako by neubývali. Stejně jako tenkrát polehávali na trávníku a stejně jako tenkrát jsem mohl zaslechnout ta kouzelná slova jednoho z nich: „Tady je to dneska jako v blázinci!“

V Dobřanech jsme naposledy hráli před dvěma lety a pokud si dobře vzpomínám i na stejném pódiu. Je umístěno až vzadu, v prostoru, který je zbaven vzrostlých stromů (jsou téměř v celém areálu). Tam hoši postavili velikou ocelovou konstrukci, kde vystupovaly jednotlivé skupiny. Ač bylo vstupné dosti vysoké, přesto se trávník černal lidmi. Právě se chystala Jasná páka – s hostem Petrem Vášou. Tento známý fyzický básník nelenil a v zákulisí hledal tak zuřivě nějaké podivné součástky, až je konečně našel. S kusy jakési konstrukce pak mával a prováděl dřepy, až se posluchačům tajil dech. Fyzické básně - o to mu přesně šlo. Brno vede. Po nich nastal náš čas a tu musím dodat, že se jednalo o takový ten standardní koncert. Ne, že bychom to nějak flákali, ale protože jsme taková ta „zvláštní“ kapela, kterou dost lidí nemusí. Ač jsem byl obvykle přirozený, mé fórky padaly kamsi do škarpy, kde hnily a nikoho nezajímaly. Posluchače to zkrátka moc nebavilo. Preference zůstaly na straně párků v rohlíku a nealkoholického piva. Více pozornosti sklidila po nás jdoucí grupa UDG, jejíž členové (podle vlastních slov) na nás kdysi v mládí ujížděli. Jasně, ten dav 13-letých holčiček nebyl ten pravý vzorek obecenstva, ale na rozdíl od Jasné páky a nás ony na ně alespoň trochu zabraly. A pak už zazvonil konec a koncertu byl konec.

Ne tak dalšího vystupování. Sotva odezněly týdenní odpočinkové dny (jak u koho), už se o slovo hlásily Litoměřice – prý nějaké město, zahrada čehosi. Vzpomněl si na nás po nějakém času Michal Hanzl, pořadatel již evropsky známého festivalu Litoměřický kořen. Míša má tuhý kořínek, skoro jako ten pověstný kořen, který je možno spatřit za mostem vlevo. A tak se pere s osudem a vodou. Tu mu Labe vezme oblíbenou hospůdku, jindy zase zaplaví areál Letního kina. A Michal obnovuje, staví a popíjí své nekonečné pivko. Ačkoliv už bylo venku hezky, rozhodl se, že koncert přesune do malého sálku za hospůdkou. Bylo tam sice parno k nesnesení, ale lidé, kteří přišli – a přišlo jich hodně – vydrželi a tančili jako utržení ze řetězů. Michal se neudržel též, o čem svědčí hustá mlha, kterou nám vypouštěl na pódium. Hu...napadlo mě...není on Krakonoš? Nu, stačilo se na něho podívat – byl zarostlý jako příkop u letiště. Skončili jsme poměrně dlouho a ani tato pokročilá doba neodradila několik bruslařů in line, by se neproháněla kol řeky. Byl krásný čas, byl lásky máj.....nebo jak to ten zatrolenej Hynek napsal!

Sobota si podala se sobotou ruce. Opět svítilo sluníčko a opět náš vůz razil cestu koly. Čekal nás dvoják, dvojité hraní. To první z nich ostalo v Plzni, což jsme přivítali krátkým zavýsknutím. Nemusíme daleko. Chlapci z Laiků totiž pořádali už bůhvíkolikátý ročník festivalu Čůza. Tentokrát se rozhodli pro letní termín a ukázalo se, že to nebylo dobré rozhodnutí (i když – co je to dobré rozhodnutí, že?). Na fotbalový stadion Senco v Doubravce toho dne dorazilo opravdu hodně málo lidí. Snad to bylo tím, že školy odsály studenty do škamen, neb začínalo zkouškové období, snad tím, že nastávaly festivaly a hoši a dívky šetřili jak Oblomov. Ale zvuk byl dobrý a osazenstvo též. Mládež posedávala na trávníku u restaurace zatímco na malém pódiu se střídaly skupiny. Jakmile dohráli pořádající Laici, už se za nimi hrnuli Silážníci, hoši z hnoje a kapradí. Jejich veselý pig-beat (není to překlep – napadlo mě, jak bych tu vesnici přiblížil) burácel zeleným pažitem a někteří se i nechali unést tancem. Jelikož jsme, jak jsem poznamenal, jeli ještě do Rokycan, nechtělo se nám moc vyndávat nástroje z auta. A tak jsme udělali neslýchanou věc – od Siláže si půjčili veškeré vybavení – tedy od kytar po aparáty a bicí. Byl to zvláštní pocit vzít do ruky jiný nástroj a obsluhovat kombo, které člověk nezná, ale ukázalo se, že to ve finále vlastně ani není poznat. Řekl nám to Martin, frontman Silážníků: „Víš, to bylo zvláštní. Nevím jak je to možné, hráli jste přece na cizí nástroje...ale zvuk jste měli úplně stejný jako vždycky!“ Inu, uchu zřejmě neporučíš. Ať děláš, co děláš, stejně si nastavíš takový poslech, na který jsi za ta léta zvyklý. A tak jsme se rozloučili s milým prostředím (nebýt toho, že jsme museli dále, určitě bychom zůstali) a vyjeli o kousek dál. Na dlaních nám pomalu tál náš jediný honorář – 4 čokoládové špičky!

Ta haluzna se jmenovala Střelnice a nacházela se v Rokycanech. Když přijíždíte od Plzně, nemůžete ji minout, její nápis na vás svítí přímo od hlavní silnice. Dostat se k ní je však daleko těžší. Město je uzamknuto jednosměrnými uličkami a kdo se v tomto labyrintu nevyzná, nepochodí. My měli štěstí, ale Romana, která za námi přijela později po vlastní (a stejné) ose, platila pokutu. Prý že značka dopravní obsluha se na ni nevztahuje. Škoda, že jsme tam nebyli. Napadlo nás, že jsme mohli strážníky požádat, aby nám pomohli odnosit ty těžké nástroje až do sálu. Je to od náměstí pěknej kousek. Střelnice je sál, který byl námi dosud nedotčen. Překvapil nás, neb v Rokycanech jsme něco takového neočekávali. Minusové body ale nekompromisně dostal za tak husté zakouření, až něm nebylo téměř nic vidět. Proti takovým věcem jsem se už dávno obrnil – chtěl jsi hrát chlapče, tak hraj. Vždyť velice dobře víš, že nic na světě není dokonalé. Malý festiválek sliboval zajímavý program, což zhusta naplňovaly většinou kapely ve stylu ska. O místním Budulínkovi se netřeba zmiňovati – hrají skvěle a mají početné publikum. Basta fidel také nebyl k zahození, ale myslím si, že ten pravý vrchol přišel až s družinou z Prahy, s Discoballs. Nikdy jsme o nich neslyšeli a jestliže si stáhnete jejich nahrávky, nijak vás výrazně nezaujmou. Jejich síla tkví v živém vystupování. Vidět naprosto dokonalou zpěvačku, kterak si to fakt hodně užívá je opravdu velké potěšení. Tahle kůstka věděla velice dobře, jak se věci mají. Její lascivní pohyby byly tak lascívní, až byly v podstatě nenapodobitelné a tím pádem i naprosto originální. Na rty se mi dere slovo umělecké, ale zde raději mlčím – nejsem soudce, jen uhazuji do strun. Kromě Caina, který v autě zase drtil komix, jsme my zbývající 4 jen stáli a nevěřícně koukali. Kdo má čas a chuť na ska, nechť si na ně zajde. To pravím já, Déma, na počátku třetího tisíciletí.

Jinak musím pravdivě napsat, že náš návrat do Rokycan (někdo tam vykřikoval, že po 7 letech!) byl nečekaně dobrý. Takové hezké přijetí jsme ani nečekali. A navíc se tam ukázali lidé, kteří na nás kdysi chodili a kteří dnes už žijí úplně jiné životy. A to potěší a samozřejmě jim za to musíme poděkovat.

Poslední předprázdninový koncert v Praze vyšel shodou okolností na Rock café. Už v Plzni jsem měl kopřivku z toho, jak zas budu hledat místo k zaparkování, ale tentokrát k nám byli strážní andělé pozorní. Uchystali nám místečko přímo před klubem, což potěšilo natolik, že jsme na Národní třídě oslovovali chodce s otázkou, jestli je to vlastně možné – jestli tomu věří. Někteří kývali hlavami na pozdrav, jiní koukali nechápavě (zřejmě turisti). Naše radost byla zkrátka veliká. Květen ve městě je měsíc nepřející – do klubu andělé nedosáhli – je to měsíc plný zkoušek, semestrů, nervů a odříkání. Takže přišli jen ti skalní. A ti skalní byli rádi mnohem více, nežli ta mnohohlavá, anonymní masa. Inspirovali nás k různým odvážným kouskům (zejména Golda se odvázal), což završila oslava narozenin dvou dívek, které našly odvahu vylézt za námi na pódium a společně si s námi zapět několik, songů. Jmenovitě šlo o Lenku a Hani-Bani. Tím koncert dostal takovou tu skvělou rodinnou patinu, kdy všichni sedí na pohodlných skládacích sedátkách a opodál se rožní maso na ohni (o soudku nemluvě). Jen kousnout a nechat rozplývat na jazyku tenké nitky vepřových svalových vláken. Ňam, kdo chápe!

A byla středa, středa kouzelná, středa tajemná. Následující pátek však takový zdaleka nebyl. Trochu se kabonilo, ale zima žádná. Ideální stav na preludování venku. Kampak nás to ten náš Honzík tentokrát požene, mysleli jsme si, když jsme uřezávali okresku směr Domažlice. To místo se jmenovalo Starý Klíčov – Lomeček, což pro nás byly v podstatě jen 3 neznámá slova. Tohle se mělo brzy změnit – a my měli být u toho. Projet Domažlicemi nebylo nic těžkého. Po sjezdu z kopečka se před vámi objeví bílá svíce místní kostelní věže, kolem které uhnete doleva na Klatovy. Asi po třech kilometrech zříte neuměle napsanou kartónovou tabulku Lomeček a to už víte, že jste na správné stopě. A nebojte se (jako my), že silnička se zanedlouho stane spíše děravou cestou a že vás začnou v rigolech vítat lišky a srnky. To je totiž znamení, že se blížíte k cíli svému určení. Obrovská halda po levé straně nevypadala přitažlivě, ale kamenitá cesta končila a před námi se objevilo nádherné panorama zatopeného pískovcového lomu. Neuvěřitelně křišťálová voda dobře korespondovala s chlapci, kteří neúnavně skákali z prkénka jako brouci na duhové louce. Úzká cesta vás dovede k otevřené, ale zastřešené stavbě, pod kterou je malý bar a stejně veliké pódium. Paradoxně jsme to opět my, kdož prý vytáhnou onen pomyslný kaštan z ohně – před dvěma dny byl totiž Lomeček poprvé oficiálně otevřen. Akce tohoto druhu je zkušební. Nu, bylo nám hned jasné, že to nebude žádná sláva. Do města daleko, železnice nikde a o autobusu zde ani neslyšeli. Kdo sem potom má přijít? V době, kdy hoši a dívky jsou líní dojít i k autu? Těch pár přísedících štamgastů situaci nezachrání, mínili jsme, zatímco jsme pozorovali hukot ve vodě. A že nebyl občasný. Šestikiloví kapři, štiky a raci patřili k tomu prvotnímu základu. O Amurech jsme jen slyšeli a kdoví co se v hlubinách devítimetrového lomu ještě prohání. V každém případě je tam určitě starý keson, ke kterému míří v dobrých dnech hejna potapěčů. Když je klidná voda, je možno zahlédnouti jeho tmavý stín pod oranžovou bójkou.

Zatím doba pokročila a pod střechou je náhle plno. Bah – a stal se zázrak, malý velký zázrak. Dnes už nikdo nedohledá, kde se vzalo těch téměř 200 lidiček, kteří přijeli, přišli a zjevili se na písečném parketu. Důležité je to, že i přes technické potíže (nedostatek mikrofonů – komba hrála naživo – zvuk spíše symbolický) byla nálada a odhodlání obrovské, což se projevilo na konečném součtu má dáti – dal. Byl to hezký večer a pan pořadatel v nastalé euforii okamžitě a přímo na místě domluvil koncert druhý. Našim námitkám, že kouzlo podruhé nikdy nefunguje se jen smál a házel rohlíky kaprům. Ach Klíčove, krásné vzpomínky na tě máme! Nezkazíme si je?

Hezké vzpomínky máme i na Poličku, respektive na její známý festival. Jezdíme tam víceméně pravidelně, což obnáší jistý zájem a jistou podporu od fanoušků. Jinak bychom byli mrtví muži s ženou. Počasí se ale nechtělo stále umoudřit. Ostré, temné mraky poletovaly neklidně oblohou, tu a tam spadla srážka – ale v našem autě bylo útulně. Poličské rockoupání patří mezi ty akce, které se během let dostaly mezi ty prestižní. O zájmu o něj svědčí přítomnost velkých kapel – letos třeba amerických Dog eat dog (podle některých lidí zklamání), českých legend Plastiků, Tata bojsů, nebo sezónního šlágru Walda gang. Každý si zkrátka našel to, co mu šlo k pleti. V areálu bývalého koupaliště byly celkem dvě scény – malá a velká. Na té malé hráli většinou písničkáři a spolky, o kterých se teprve začíná slýchat, ale mihli se tam i veteráni. Našeho Caina kupříkladu zaujalo „smržování“ (termín pro hluboké, sdělné texty) Jiřího Smrže, nás zase Hadry z těla. Ale pravidlo, že na malou scénu patří malé obsazení, neplatilo - protože i na té naší, velké, před námi vystoupil Ivan Hlas, a jen v duu. Zprvu jsme si říkali, že to bude mít hoch těžké, protože rozparádit obrovský prostor jen ve dvou lidech je téměř nemožné, ale Ivan na to šel od lesa. Bluesová průprava na Hanspaulce mu přišla tentokráte velmi k duhu. Ten starý lišák je nejprve jemně rozkolébal a potom je dorazil na kolena nesmrtelnými fláky z filmu Šakalí léta. Ivanovi v té chvíli ležela, či spíše klečela Polička u nohou. Blues not dead, volové!

Po něm šel do boje za lepší zítřky náš ansámbl a musím přiznat, že s obavami. Vítr zesílil a tu a tam vlétla do úst kapka deště. Rychle stavět ať alespoň něco zahrajeme. Po „Hlasovi“ se lidé rozprchnuli jako kuřátka, snad větřili vodu. Naštěstí tenhle stav netrval dlouho. Jen jsme začali nazvučovat......a v bazénu bylo velice těsno. Byl právě tak čas na naše minuty pravdy. Věru, bylo to milé přivítání, které sílilo každým akordem. To se potom hraje velice dobře, člověk si může dovoliti více komunikace, svět je najednou barevnější. Ovšem jsou údobí, kdy tohle „někdo“ zkrátka nechce. A tak se samozřejmě po deseti minutách spustil liják, z kterého by měl Renč při natáčení Rebelů velikou radost. Pršelo tak vydatně, že během pouhých tří písní se v bazénu začal tvořit základ toho, pro co byl kdysi postaven – pro koupání. To se ví, že si to někteří nemohli nechat ujít. A ani jim nevadilo, že byla voda žlutá, zakalená – hlavně když nebyla studená. Řeknu vám, že pohled na ty válející se lidičky pod námi je něco, co se vidí jen opravdu zřídka. Na nás naštěstí nepršelo (na což by doplatila aparatura) a tak jsme mohli koncert dohrát v relativní pohodě. Zvláště, když se závěr nesl už opět ve znamení slunka a tepla. Co všechno se dá zažít za pouhých 45 minut! Polička dokázala vydržet i v takové nepřízni – divákům nezbývá než vyseknout poctivou poklonu. Což je jen malé poděkování.

Poslední štace zůstala u nás home – v Lampě svítivé. Je to už jasné, omezíme frekvenci. Lidé ubývají, neb ví, že příští měsíc tam budeme zase. A popravdě, já bych měl sebe po několika měsících taky plný zuby. Zkusíme být „vzácní“, cha cha... No, já vím, že to takhle není, ale hezky se to píše, viďte? Proto se raději rozloučím (bych nenapsal něco podobně blbýho) a budu se těšit na nějaký další příště.

To vymyslel, napsal a poslal vám Déma běžný, ležný - u vody!

Rychlé šípy - Na večerní hlídce
díl čtyřicátýprvní