Děčín je pro nás synonymem zimy, prudkých kopců a zvláštních, oduševnělých lidiček. Jako by zdejší ostrý vítr kreslil do tváří karavany poutníků putujících za svatým osvícením. Nebe je tu blízko země, téměř se ho dotýká a domorodci tu mají svá srdce otevřená. Je to odvěký boj mezi moudrostí a živočišností. A až tam nás dovedla cesta necesta. Byla sobota, židé se radovali a nás čekal úkol zaujmout posluchače rockové hudby. Ano, tohle totiž máme v popisu práce. Je to náš osud, los, který jsme si označili před dlouhými lety. My, bardi obyčejnosti a Vietnamci Evropy píšeme dějiny pocitů a nálad. Hoj, Děčíne, střez se...nyní jedou páni, a ne ledajací. Ovšemže ty hřebínky mají skleslé jak pochybnosti pana návladního, jak jinak. Ale proč dumat nad svící, když sirka již v krabičce není? Hoši, Děčín se vyznamenal – přijal nás tak, jak jsme chtěli – připravené na smršťbu akordů a povolená trika. Je faktem znalým, že se čekalo, dlouho se čekalo, čekalo se tak dlouho až to bylo k nesnesení – kdy lidé omdlévali lítostí, kdy byli kříšeni na hromadách a vynášeni do popelnicových nádob, by se obrodili a navrátili zpět. A oni to činili se zvláštní radostí. Shlukovali se před vchodem, vřískali zapomenuté hity sedmdesátých let a houpali se rytmem Michala Davida. My zatím předváděli topory, snažili se, vařili se, smažili se a polévali horkou kapalinou, abychom okamžitě slili nepotřebný sajrajt a kochali se neznámými potřebnostmi. Ach, jaký to byl plodný čas. Pořadatel však láteřil, a zde je třeba si říci, že láteřil pozdě, neb plakátovací plochy byly osazeny na poslední dobrou a Děčín je bohužel obrovský. Přesto jsme zahráli před necelou přiznanou sedmdesátkou a přidám konstatování, že to byl pěkný koncert. Však jsme ho tvořili spolu s Bikinami, hochy, které jsme si velice oblíbili – pro jejich ryzí autenticitu, pravé chlapáctví, jevištní upřímnost a takovou tu poctivou muzikálnost.

Život však šel dál. V prvním vstupu jsme se pohybovali v severní části republiky, a zůstaneme v ní i následující den – jen se posuneme o nějaký ten kilometr na východ. To jméno zní: Šumperk. Kdo z vás poslouchá blues, ví, že toto město má na tento zvláštní hudební styl patent. A proč je tomu tak? Nu, každý rok se zde totiž koná vyhlášený hudební festival, festival pouhých tří základních akordů. A nyní tu zahrajeme i my – a na těch samých prknech. Tedy, skoro, protože akce se koná v jakémsi dlaždičkovém přísálí. Ten obří sál, kde se ty „bluesy“ konají nám slouží za šatnu, chi... První dojem je příjemný - lidí je jako máku v poctivých buchtách. Mládež je poctivě srocena před kulturákem a jejich hlasy zní jako hlasy tonoucích v poušti. Hle, nastal náš čas sklizně. Nezklameme? Podle pečlivého itineráře před námi mají vystoupit dvě skupiny. Na vývěsce místního Kulturního střediska je napsáno, že dnešní koncert přinese velice kvalitní porci punkového nářezu v podobě kapel Zatrest a křestu nové desky zábřežských Punk Floid. Pořadatelé dokonce vyšli posluchačům vstříc – ta dvojice, která přijde v maskách čerta a Mikuláše prý bude platit jen jednu vstupenku. Tak nevím, jestli jsem koukal špatně, ale žádnou takovou postavičku jsem tam nezahlédl. Starého pána od pořadatelské služby jsem si pamatoval od minule, ten to určitě nebyl. Stařík byl na rozdíl od čerta velice agilní – sháněl jídlo, pití a odvedl mne do vedlejšího penzionu, který též patřil Kulturnímu středisku. Hned na první pohled bylo patrné, že blues zřejmě vynáší. Pokoje byly čisté, zařízení komfortnější, nežli to v podobných podnicích bývá a obsluha vlídná. Dokonce jsem je umluvil, že ráno můžeme pobýt o hodinu déle, což nebývá zvykem. Teď už jen zbývalo vyčkat až kapely dohrají. A bylo se věru na co dívat. Z první družiny večera jsme toho moc neviděli, ale Punk Floid skoro celý. Hoši hrají řízný punk, jistě předvedený a na nic si nehrají – jen na nástroje. Přesně takhle to má v tomto ranku být. Náš výstup potom jen dokonal započaté dílo. Lidé se skvěle bavili, sem tam někdo skočil do výše a dáli a pořadatelský stařík uvažoval o dalším koncertě. Noc byla ještě mladá a to se ví, že jsme si tedy nenechali ujít návštěvu nočního Šumperku. Vedla nás jedna zdejší krasava, která snad stokrát opakovala, že tady a tady a tady je určitě otevřeno, až jsme se nakonec museli přes celé město vrátit k té první otevřené putyce. Ty ostatní byly všechny zavřené. Ale stálo to za to, zvláště pěší zóna a železná socha dětí s deštníkem.

Druhý den jsme probudili Caina, který spal sám sólo ve vedlejším pokoji obklopen hnědým psem Pifem a polonahým divochem Rahanem a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Smálo se na nás Znojmo, město okurek a kyselého láku. A samozřejmě klub Go go, zařízení malé, ale vstřícné. Protože času bylo habaděj, provedli jsme operaci nachlup stejnou jako loni – vystoupali několik schodů do restaurace ve stylu šedesátých let minulého století, usadili se v pohodlných lenoškách a objednali dobrá jídla. Tedy, kdybych byl hoteliérem, tohle místo bych vám jen doporučil. Stačí, když napíši jediné slovo – a to slovo zní krása! To je totiž její přesná definice. Romaně a Jitce (naší prodavačce) se v restauraci tak zalíbilo, že jsme je odtamtud museli odtáhnout koňským potahem. Tak byly nadšené. Jenže, nedalo se nic dělat – v malilinkatém klubíku zrovna dohrávali naši kamarádi Skrznaskrz, což znamenalo jediné – hurá na značky. Nějak jsme nemohli pobrat fakt, jak se početní Skrznaskrz mohli vejít na tam miniaturní pódium. Ale pak jsme si uvědomili, že oni přece stáli ve dvou řadách za sebou při minimální potřebě pohybu. Pro nás čtyři to bylo tedy o něco dýchatelnější. A potom už jen stačilo oklepnout paličky a odehrát jedno z našich nejlepších představení tohoto roku. Není divu, když nás výborným zvukem podpořil pan ozvučnice s velkým O. A nadšený byl i on, jak nám posléze sám a bez donucení sdělil. Proto se nám domů jelo radostně a dokonce jsme si i po dlouhé době zazpívali českou hymnu. Ano, ze Znojma jsme totiž museli domů, nedalo se svítit. Počasí nám naštěstí přálo, takže do Jihlavy pohoda a z Jihlavy je to na dálnici jen co bys Železného oštěpem dohodil.

Neděle je od slova nedělat, takže tento den jsme prožili ve všeobecném válení (mluvím za sebe), neb nás již v pondělí čekal dlouho očekávaný koncert ve vyprodané Lucerně jako hosté čím dále slavnějších kolegů Vypsané fixy. Tyhle kluky známe snad od samých začátků (to už jsem někde psal), takže jsme měli možnost sledovat jejich vývoj a nárůst popularity. Zatímco já se k tomu stavěl spíše skepticky, Golda jim věřil a...nu, měl zase jednou pravdu, hajzlík. Závěrečný megakoncert tenhle fakt jen potvrzoval. To víte, že jsme nic nenechali náhodě (tedy přesněji řečeno Golda s Trávou). Tihle dva neposedové si sedli a vytvořili jakýsi audiovizuální film promítající se během hraní na obrovské plátno za námi. Do ztemnělé Lucerny tak zazněla znělka a titulky ve stylu Star Wars a pak následoval obvyklý rej písniček a bonmotů, tak, jak jsme na to zvyklí. V tom jsme žádné úpravy nedělali, ostatně také proč, že? Nikdy jsme netrpěli tím, že máme něco dělat jen na efekt. Goldův doprovodný program jen naznačil možnosti, a podle pochvalných recenzí promítaný film s fotkami zaujal. Nechci být sebestředný, takže popravdě napíši, že ještě před námi, v době, kdy se velký sál teprve plnil (bylo vyprodáno!!) oslavný večer zahájila středoškolská partička Krokosvorka, kluci s chmýřím na bradě. Hoši z Fixy je prý uviděli na jakési soutěži a líbili se jim natolik, že neváhali ani vteřinku. A bylo to přímo královské pozvání. Inu, komu se podaří v dnešní době si v Lucerně zahrát? Snad dinosauři typu Olympic nebo Goťák se Zagorkou, jinak pusto a prázdno. Ke Krokosvorce jen dodám, že to bylo pro ně přece jen velké sousto, a nebýt kamarádů ze školy, kteří je povzbuzovali, kdoví jak by dopadli. Přesto si zaslouží alespoň pochvalu za tu odvahu vůbec na tu scénu vylézt. Tu my bychom asi v jejich letech nenašli. Ale tenkrát bylo tenkrát a dnes jsou lidé možná odvážnější. Úvahy tak nechejme raději spát. Jestliže nyní jsme se věnovali spíše koncertům, teď pojďme a odhrňme oponu a nakoukněme do zákulisí, kde se vše vaří a připravuje. Ten pohled by vás možná rozesmál. Hudebníci jsou rozložení na židlích, pohovkách, stolech, klábosí, jedí a pijí a vůbec to tam vypadá jako na nějakém večírku nežli na tak důležitém hraní. Hlavní hvězdy večera jako by to ani nezajímalo. Místo aby ohromeně nahlížely do narvaného sálu a se zatajeným dechem šeptaly slova o vrcholu kariéry, Márdi už posté konstatuje, že ty lidi v podstatě nechápe. Mejla zase ukolébán Reflexem pochrupává na pohovce, čímž je úplným protikladem rtuťovitého Pítrse, který si stěžuje, že hraje jako prase a že už to lepší nebude. Sedí tiše v koutku, tradičně bos a pokuřuje svoji neodbytnou cigaretku. Jediného Mejna není nikde vidět. Možná že se věnuje rodině, podobně jako Mardi, kterému přijelo široké příbuzenstvo, včetně babičky. Postupně se v zákulisí objevují další postavičky naší pokřivené pop-music. Nebudu zde zbytečně přihřívati polívčičky těm, o kterých si myslím své, jen poznamenám, že ti „správní“ zkrátka nechyběli. Lucerna se nakonec vyvedla jako koně ze stájí – tedy skvěle! Fixácké holčičky nás vzaly na milost a dokonce se sedly na bobek s ostatními při Hasičích, což byl pro nás šok večera. O zvuku se nemá cenu rozepisovat, neb ten byl výborný a Fixa s ním čarovala téměř dvě hodiny, za což si od nás zaslouží hlubokou úklonu. Takové nasazení a poctivost přístupu k fanouškům se na českých pódiích vidí jen velice zřídka. Navíc, tu energii by jim mohli závidět i v Temelíně. Však je za to jejich posluchači odměnili dlouhotrvajícím potleskem.

To bylo v pondělí. Už ve středu se naše zraky obracely na černou Ostravu. Ach, ty město uhlí...zase tě zříme, a nebudeme při tom sami. Tak jako před nedávnem, i tentokrát s námi pojedou Bikini, dva kluci a čtyři ruce. V autě máme místa habaděj a oni jsou nenároční a navíc zajímaví. Tohle je ideální stav – fanoušek dostane za jedny peníze dvojitou porci. A tak to je a tak to bude – již navždy. Hrací místo je nám známé – jedná se o bývalé lázně Benátky. Ono to tak sice nevypadá, neb je to v podstatě jen malý lesík a uprostřed dřevěná stavba, ale majitel domku nám zasvěceně vyprávěl, jak si to pamatuje z dětských let. „Tady byly ostrůvky, zde jezírka a průplav,“ ukazoval na drobné terénní vybouleniny, „a mezi nimi jsme s Lojzíkem a Pepíkem jezdili na lodičkách,“ zasnil se zavřel oči. Nechali jsme ho vzpomínat a nástrojovku naházeli ke kamnům. Venku bylo lezavo, tak, jak v lázních bývá. Uvnitř se zatím krčilo pár místních. Schoulení u stolů očekávali sled věcí příštích, v tomto případě koncert jedné plzeňské skupiny. Ta kamna byla středobod vesmíru, azyl v dobách zimních. Nejprve jsme se k nim nakvartýrovali my a posléze každý, kdo měl zdravý rozum. Ve statečném hloučku se kupříkladu vyskytoval i náš starý známý Radek s červenou taškou, zkráceně zvaný Erčéták. Je to jeden z mála z té slavné fanouškovské ostravské party, kteří neváhají přijít a nevymlouvají se na nedostatek času. Myslím, že něco takového neexistuje. Buď chci, nebo o tom raději nemluvím. Pro pamětníky jen dodám, že jeho legendární červená taška je stále v relativním pořádku – jen ucho se prý mírně trhá.... Jako první šli holit struny Bikináři a práce jim šla od ruky jako mašinfírovi plácačky. V tu dobu se už na place pár lidí vyskytovalo, a nebylo jich zrovna málo. Byli jsme překvapeni, že sem vůbec někdo dorazil – přece jenom je to hodně stranou. O to více jsme si všech příchozích vážili. Naše skleněná váha zase po čase makala jako bejk. Během několika hodin jsme tedy zvážili všechny místní a Golda jako obvykle vytvořil malý graf. Trvalo to sice až téměř do ranních hodin, ale výsledek stál za to. Překvapivě jsme zjistili, že Ostrava patří mezi města s nejnižší nadváhou. To volalo po koncertě. Nu, museli jsme probudit dřímající Bikináře, nastartovat komba a hle, najednou bylo zase deset večer a zábava mohla vypuknout. Hrálo se nám dobře a odezva byla i na hochy z Boleslavi. To jsme vždycky štěstím bez sebe, že naše námaha – ukázat nové talenty – nebyla marná.

Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď, zpívá Mládek v nesmrtelném hitu, ovšem my se s ním neztotožňujeme. On tam možná za těmi děvčaty drandil, ale my když do Brna, tak jedině za muzikou, jak jinak! Tentokrát jsme zkusili poprvé po dlouhé době systém předkapelový, takový, aby si posluchači za svoje peníze vytrpěli více. Tomu ovšem předcházelo schvalovací řízení, kdy se muselo zažádati o hodinový posun skončení produkce. Inu, Musilka je na tohle psovitá. V deset se musí končit (žádalo se na jedenáctou), i kdyby měl Nedvěd postavený celý sál do pozoru. Bikini z Ostravy už s námi zůstali a ukázalo se, že to byl dobrý tah. Nejenom, že se mladoboleslavští v Brně dobře zapsali, dokonce si někteří naši fanoušci napsali na web o jejich opakování – což rádi uděláme. Suma sumárum to byl dobrý den. Lidí hodně, nálada výborná (v Brně vždy tomu tak), co více si může hudebník na sklonku své kariéry přát? Takže za pár měsíců v Brně zasejc a hoj, zkusíme repete...a nechť se děje vůle boží!

V Mimoňi, kdysi vojenském městečku jsme už hráli na jakémsi polozapomenutém festivalu. Nyní nás čekal křest ohněm v klubu, na místě, které je úhelným kamenem všech rockerů. Klub zkrátka ukáže. Mrzlo až praštělo, když jsme zaparkovali u nevzhledného kulturního domu ze sedmdesátých let. Cainovi se ani nechtělo ven z jeho vyhřátého kutlochu. Práce ale není zajíc, nepočká, takže nakonec i on odložil vrstvu dek a šel snášet zlatá vejce našich nástrojů. Jestliže jsme budovu zvenku přešli jen letmým pohledem, vnitřek nás mile překvapil. Krásný, citlivě zrekonstruovaný sálek skýtal pohodu pro oko a klid pro duši. Ihned se nám tam zalíbilo, tak, že jsme tam chtěli okamžitě bydlet. Pořadatel nás však upozornil, že dům patří městu a že by se nám to nevyplatilo, což jsme nakonec uznali. O to více jsme sáli atmosféru místa. Podle dohody nám předskočí skupina TěhotnýYežeg, grupa, o které jsme ani neslyšeli. Nu, necháme se překvapit. I usadili jsme se ke stolu, Golda rozložil texty a poočku jsme sledovali cvrkot na jevišti. Hoši zkoušeli docela zaujatě a my vůbec netušili, že to pravé peklo nastane po odklepnutí skutečného koncertu. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když poznamenám, že jsme z nich byli všichni tak nějak na větvi. Yežci hrají takový mix Nové vlny a bigbítu, styl, při kterém se můžete vyřádit na iks dob. A tohle oni přesně vědí. Trochu úchylný zpěvák, navlečený do těsných legín, čímž připomínal homosexuála (a i se tak choval), neustále pobíhal po pódiu a pitvořil se a skákal, až to bylo velice komické. Ale při tom i vkusné. Opravdu jsme se po dlouhé době skvěle bavili. Dokonce i Kozlík přeložil nohu přes nohu (naznačil tanec) a rozkýval své mohutné tělo. V závěrečné fázi došlo i na dívčího hosta a jakousi improvizaci o lásce.. Bylo zřejmé, že kluci se tím vždy nechají překvapit. Proto nechali zpěváka, aby si říkal co chtěl...a chvílemi vyvolával na sále salvy smíchu. Hu, říkali jsme si, co teď asi my? Zvládneme nastalou a nečekanou situaci? Těhotný yežeg nastavil vysokou laťku. Naštěstí se tím moc nezabýváme – zkrátka nazvučíme a hrajeme. Vše ostatní jde mimo nás. A v Mimoňi to mimo nás opravdu šlo. Parket byl okamžitě plný, kdo měl nohy tancoval, takže by se dalo říci, že plán vystoupení byl splněn na sto procent. Nu jo, ale to jsem vám ještě nepověděl o poslední družině, místním uskupení s názvem S.I.V. Zjevili se jako strašidlo cantrevillské. A to doslova. Když jsem totiž šel po koncertě do šatny pro boty, zaregistroval jsem uprostřed místnosti obrovitánskou černou postavu. Leknul jsem se tak, že jsem zůstal přikován k zemi jako hrabě Monte Cristo. Má mně ten obr snad zabít?, prolétlo mi hlavou....a místo toho, abych se bránil, zašeptal jsem nesměle: „Vy tu máte hrát?“ „Ano,“ zaduněl hlas jako zvon a já se zase odplížil do bezpečí. A pak to peklo nastavilo svoji příjemnější tvář. Naštěstí příjemnou.... Tahle banda se doslova vřítila na pódium a začala svoji temnou šou ála Rammstein. Jiný příměr snad nemám. Vida, v takovém zapadlém místě a hned dvě zajímavé skupiny. Život nás neustále překvapuje. Zůstali jsme jako ohromení a sledovali ten neuvěřitelný kolos sádla, jak se během meziher tluče do stehen jako nějaký pračlověk. S.I.V. nás zkrátka dostali. Bohužel, na druhou stranu musím napsat, že zajímaví jsou jen naživo – z cédéčka to už takové není. A také nám vadily poněkud přisprostlé texty. Ale kluci se dušovali, že z tohohle naštěstí již vyrostli (patří to prý k jejich prvnímu období) a že nový materiál je těchto vulgarismů naprosto zbaven. Nu, budeme se těšit a vy, pokud někdy uvidíte plakát s jejich jménem, neváhejte. Za to vkládáme své ruce na vaše hlavy.

Po koncertě nám nastala opětná starost s ruční brzdou. Stejně jako ve Strakonicích, i zde jsme ji zatáhli (tedy já) a jelikož mocně přituhlo, problém byl na světě. Tentokrát to ale tak rychle nešlo. Trvalo velice dlouho, nežli se kotouče zahřály a pustily pakny od sebe. Však byly chvílemi téměř rudé. Inu, komu není rady, tomu není pomoci.

Ve čtvrtek, těsně před vánocemi, jsme pořádali Vánoční besídku. Po loňském úspěchu jsme usoudili, že by bylo dobré si pozvat několik spřátelených kapel a místo pojídání cukroví se alespoň pobavit. V tom předvánočním shonu věc milá a vítaná. Jenže člověk soudí a lidé zřejmě mají raději cukroví. I stalo se, že nejprve odřekla legenda Nové vlny, kapela Bon Pari, což bylo nepříjemné. A stalo se též, že lidí nedošlo moc. Ta stovka tam sice byla, ale na podobnou akci, kde vystoupil třeba Petr Mach, další plzeňská legenda, hrající poměrně vzácně, to byl výsledek žalostný. Ale ti, co přišli, zkrátka přijít chtěli a tak v Lampě vládla uvolněná a vstřícná nálada.

Teplice a Božák k sobě patří jako Laurel a Hardy. Tenhle klub je hezky pod zemí, tak hezky, že je v něm černo a temno. Přesto ho máme rádi a z hlediska oblíbenosti se pohybuje kdesi uprostřed žebříčku. Leč i on má své stinné stránky – ta nejstinnější je malé pódium a „uvolněnost“ zdejších fans. Zatímco v jiných městech nás lidé doslova chrání svými těly, aby nám ti nejšílenější tanečníci nepadali na mikrofony, v Božáku se nikdo takový nevyskytuje... tam padají totiž všichni. Takže jsme opět nebyli ušetřeni neustálému sledování pogujících okovanců, což náladě jistě nepřidá. Koncert byl proto trochu nervózní a to nás samozřejmě mrzí. Leč punkům neporučíš. Je to jejich krédo, smysl života i jakési „poslání.“ Ale jinak to byla docela povedená akce. Předskakující Bikináři odvedli dobrý výkon, v takovýchto prostorách jim naprosto sednoucí. Míra vřískal texty, Honza zase třískal do bubnů. A točité schody, kterými jsme pak stěhovali aparáty byly ojínělé mrazem. Byla zima, konec roku a padal jemný sníh.

Vánoce se kvapem blížily, ale nás čekal ještě jeden koncert. Odnesly to Lovosice, chemické to město na břehu slovutného Labe. Vzduch je zde jaksi těžší, špinavější a lidé zaprášenější. Na rozdíl od minulého hraní, kdy jsme preludovali v úzkém klubíku na konci rampy, nyní se situace radikálně mění...inu, povýšili jsme a můžeme směle předstoupit o několik metrů dále, kde se nachází klub rozlehlejší. Najít veledlouhou rampu nebyl problém, pamatoval jsem si, že u jakési sochy musíme zabočit doprava k jakémusi nákupnímu centru a tam už to někde bude. V tomhle jsem zatím dobrý...ovšem ty návraty, ty převrácené návraty. Nevím, čím to je, ale mám takovou zvláštní úchylku, že při zpáteční cestě zabočím téměř se stoprocentní jistotou na druhou stranu. Inu, tělo neoblafneš!

Ze smlouvy jsme věděli, že to nebude samostatný koncert – na plakátech byly uvedeny dívky ze skupiny Bella fica a pak místní bluesmani z Pohádkového rivajvlu. Gambrinus klub ale není přívětivým místem. Nachází se v bývalém bunkru, či výrobně čehosi, čemuž odpovídá betonový interiér plný strohých stěn bez fantazie. Vzadu je sice obrovské zázemí, ale jinak se musíte hodně nutit, aby jste tam cítili alespoň ucházejícně. Nejlépe je u baru, který alespoň trochu budí zdání domova. U něho usměvaví lidé, hojnost nápojů a pohodlné stoličky. Bella fica jsou, jak už jsem naznačil, dívky mladé. Ale to ještě neznamenalo, že z tohoto titulu můžou zvukovou zkoušku skoro odsvačit. Ano, využily nabídky, aby se předešlo případným technickým zmatkům a ochočily si naše komba, ale tak nějak jim ani nezáleželo, jaký na ně budou mít zvuk. Kytaristka jen mávla rukou a začalo se hrát. Nu, a tomu odpovídal i zvuk. V tom betonovém úkrytu strašidelný a nečitelný. Mrzel mě jejich přístup, neb mám jejich muziku rád a pokládám je za jedny z objevů loňské punkové scény, ale zároveň si dobře uvědomuji, že je to jejich boj a já můžu jen stát maximálně opodál. Zkrátka, Bella fica jsou punkačky se vším všudy. A překvapilo mne, že písničky skládá nenápadná kytaristka a zpěvačka v jedné osobě.

Po nich jsme přišli na řadu my a snažili se vycházet z toho, co jsme slyšeli. Aparáty jsme ztlumili a zkusili tak možnost dát vyniknout našim „nádherným“ hlasům, když to už u nástrojů nepůjde. Ovšem betonovým stěnám neporučíš. A tak jsme bojovali též. A byl to boj lítý a nemilosrdný. Leč kupodivu se místní ani nebouřili – stáli spořádaně pod pódiem, stejně jako na Bella ficu a užívali si to, až jim praskalo za krkem. Pravda, na poslední kapelu, Pohádkový rivajvl, jejich řady prořídly, ale i tak to byla akce povedená a vstřícná. Chvilku jsme na bluesmeny zůstali, neb je to slušnost. Bohužel musím poznamenat, že nás tak nějak vůbec nezaujali. Blues mám rád, když ho hraji, poslouchat ho však mě činí jisté potíže. Postarší dáma v koženkových kalhotách marně vyzývala stojící k tanci, nepomohlo ani pohazovaní bujnou hřívou. Možná by pomohlo větší nasazení hráčů, kteří obklopovali dámu v němém souznění. Denní plán byl tedy splněn a my se mohli vydati k vánočním stromkům.

Prskavky dohasly, balíky byly slisovány v recyklačních centrech a darované tretky zase o něco zaplnily již tak natřískané poličky. Den nabral znovu své poklidné tempo a my mohli dorazit rok dvěma posledními koncerty. Ten první z nich jsme jeli okoštovat do Českých Budějovic, do nalejvárny jménem Velbloud. Tenhle klub prošel jistou reorganizací, která mu šla k chlupům – jen co je pravda. Opticky se zvětšil, přibyly sklápěcí stoličky a stolky, které se při koncertě zvednou a místa je najednou, že bys mohl klidně i tancovat. Jak píši, po Vánočních svátcích je ošemetné hrát. Lidé již finance vydali, tudíž se do takových podniků pouští jen málokdo. My ale máme rádi výzvy a navíc se nám v těch správných kruzích přezdívá „kulturní kamikadze,“ což hovoří za všechno. Budějky nás přivítaly zmrazené a bez života. Ani před Velbloudem to moc nehýřilo. To bude ale párty, šeptali jsme si slova plná beznaděje a opatrně zvučili. Najednou, jako kdybys mávnul kouzelným proutkem se otevřely dveře a dovnitř se začaly hrnout davy. Hlava na hlavě je slabé slovo. A pak už jsme jen sklízeli tu nejsladší povánoční smetanu. Řeknu vám upřímně, že to byl jeden z našich nejlepších letošních koncertů. Jak složením fanoušků, tak náladou a nebojím se napsati, že ani výkonem. Prostě to klaplo jako při Vláčilově filmu.

A teď se pojďme podívat na závěrečný opus roku 2007. Konal se, jako i v loňském roce, v Mladé Boleslavi, automobilovém městě. Stejně jako tehdy, i letos jsme okupovali místní sokolovnu, vybarvenou lidovými náměty na téma naše vesnice a sedláci. Culili se na nás ze stěn, jako by nechumelilo. Ale ono se chumelilo, a pořádně...avšak ne sníh, ale dým od úst. V sokolovně bylo zkrátka nahuleno tak, že se kouř dal doslova krájet. Zde je to zřejmě místní folklór, neb stejná situace byla i loni. Koncert jsme pořádali sami. Opravdu jsme váhali, poté, co pořadatel dal od akce ruce zpět, zdali do toho máme jít, či nikoliv. Nebýt loňské zkušenosti, asi bychom to utnuli, ale takhle jsme byli za pány odvážné a nechali tomu volný průběh (opět výzva). A zadařilo se. Lidé dorazili, Bikini hráli jak o život a my na ně navázali v přátelském tónu. Byla to taková hezká tečka za tím prokoncertovaným rokem. Když se nad ním zamyslím, musím konstatovat, že je to skutečný zázrak – fakt, že ještě stále držíme pohromadě – jak zdravotně, tak lidsky a že vy, známí i neznámí hrdinové jste pořád schopni se jít podívat na ty stárnoucí pány s kytarami v rukou. Za to vám všem moc děkujeme, za tu pietu, kterou nám tím prokazujete. My vám zase na oplátku slibujeme, že budeme hráti tak dlouho, jak to jen naše skromné možnosti dovolí. Howgh a haj hou. Domluvil jsem...

Váš Déma běžný zběžný!

Rychlé šípy - Na večerní hlídce
díl čtyřicátýprvní