RŠ pokračují - díl 38.

  K věten, lásky čas, panečku. Nu a proč ne, koneckonců! Nač v sobě potlačovat něco, co je nám člověkům zcela přirozené? Znáte princip pružiny? Tak dlouho se bude stlačovat, až jednou udělá prásk a nechtějte vědět, co se potom všechno stane. Takže si hezky užívejte, lokejte city, ale nenechte se jimi převálcovat. Já vím, láska nemá advokáta - na ni vždy zůstáváme jen my sami. Je to taková nezbedná květinka a já vám proto všem přeji, aby vám dokázala vonět co nejdéle a aby košatěla a vůbec, aby to všechno bylo moc krásný. A odvažte se už přece! Víte, jaký je to strašný, bejt morousama? Kdo se na to má pořád dívat! Haj hou!

  Pro potvrzení mých odvážných slov proto zůstaňme v přírodě. Ptáčci zpívají, kytky kvetou a v Litvínově pořádají jakousi májovou veselici. Kousek od náměstí, pod stromy a se spoustou stánků s různými suvenýry. Přičtu ještě nádherné počasí (až moc), celkem uvolněnou náladu a tip na dobře strávený den je tu jako bys kamenem do výšky hodil.

  Jeli jsme jen ve třech, v takzvaně mušketýrském složení a ten čtvrtý nezávislý, který nám poněkud kazil profil (a nebylo to jen svým mohutným tělem) byl náš stálý kamarád a hřmotný společník do deštných pralesů, sám slovutný Budulínek (myšleno v dobrém - samozřejmě). Jako psycholog super, jako pracant horší zrno. Ale to vše jest nepodstatné a my se nyní obrátíme směrem k pódiu. Má na něm již krustit jedna americká skupinka, dočasně vegetující v Říši. Lídrem jejím je černošský kytarista Hendrixovského typu, jakýsi Lord Bishop - chlap černý jako mazivo na obuv. Avšak je to sympaťák a podle toho se také chová. Na to, že přijeli pozdě zkrátka hází salám v dál. Také pozorování je při sestavování bubnů se stává elaborátem na dlouhé zimní večery. Ještě že je venku tak hezky. Sluníčko žhne a my se schováváme pod stromy. A tak se brouzdáme parkem a kotvíme u jednoho velice svérázného prodavače náramků. Z jeho řeči pochopujeme, že svět je vlastně fajn a od té chvíle nám černošské snažení přijde směšné a malicherné. Skládej a hrej, tmavý hochu, běh dějin neovlivníš! A on jakoby to slyšel. Ponejprve zazní řízná rytmika a pak vzduch protne kvílení Fendrovy kytáry. Svůj nástroj ovládá, k tomu se nesluší nic dodat, ale naslouchat stokrát provařeným standardům se mi zrovna nechce. Chtělo by to něco původního, hoši! Nicméně lidé se baví a tak to má na slavnostech být. To jen my muzikanti stále něco řešíme.

  Po nekonečně dlouhé době (hráli by až do rána) se pódium konečně uvolňuje. Avšak co to? Kde se vzali, tu se vzali punkeři, takže prostor pod námi je náhle pestrobarevný. Nanosit bicí, vzadu již dávno sestavené, naladit nástroje a promluvit pár omletých slov na důkaz zkoušky do mikrofonů bylo dílem takřka okamžiku. Cainův nápřah paličkou a představení mohlo začít.

  Hrálo se skvěle. Zvuk příjemný (ale to venku většinou bývá) a lidé zpočátku též. Pak však začala atmosféra postupně houstnout, punkeři zlobit a problém na sebe nenechal dlouho čekat - bitka s krvavým obličejem. Přerušení hraní stejně nemělo nějaký efekt a tak jsme dohrávali se smíšenými pocity. Takový krásný den a takhle ho oslavit! Malou náplastí nám pak byl hrozen fanoušků u auta a jejich milé děkování. Hoj, Litvínov, tvrdý, chemický kraj!

  To následující extempore bylo ouplně jinačí. Když napíši Jižní Čechy a město Blatná, pak jistě každé nedochůdče pochopí, že se nacházíme v kraji, kde se žije jaksi klidněji, bez chemických přísad. Už po cestě jsme zřeli nebezpečné plakáty, zvoucí nás na ten samý večer do nedalekého Kramolína, kde Bohoušek pořádá nesmrtelný Brutus. To je grupa, ze které mají hudebníci ještě pořád veliký strach. Ona dokáže i nemožné - stáhnout k sobě všechny vesnické rezervy a to si pak na zábavě, kterou si uspořádáte třeba dvacet kilometrů od té brutusácké, připadáte jako na funuse. Pár lidí a atmosféra, že bys vraždil. Leč Blatná jest zřejmě výjimkou. Jak jinak si vysvětlit fakt, že v betonovém areálu poblíž hospůdky u Datla, kde jsme dva dny předtím s Michalem krustili Demophobii se nacházelo neuvěřitelných téměř 300 lidí. Klobouk dolů a Neckář s Vondráčkovou opět k zámku na lodičku! (Natáčela se zde Šíleně smutná princezna) To jsme nečekali ani v nejčernějším snu.

  Právě excelovali místní Funkce Šroubu. Toto uskupení poměrně mladých chlapců vyhrálo krajské kolo amatérských skupin Můza 2003. Je to překvapivé, když si uvědomíme, že Funkcionáři hrají čistý punk rock. Že by kritici začali jít trochu do sebe? Tím neříkám, že jsou špatní, právě naopak. Jsou to hybné, chytré písničky a domorodci je mají rádi. Protože Funkce hrála docela dlouho, dostalo se na nás až skoro za tmy. To už byla pěkná klendra a my se museli hýbat, to dá rozum. Michal, chudák trpící strachem z výšek a hloubek, musel být násilně vystrkán na vysoký valník, kde bylo zbudované pódium. Celou dobu se pak krčil u sloupku - co kdyby zavrávoral? A dojem z vystoupení? Inu, ano. Spíše než ten dojem si pamatuji na teplé párky, které nám pan pořadatel investigativně donesl ihned po dohrání a snesení Michala. Chvíle na studni s hořčicí a měkkým chlebem patří mezi ty příjemné zážitky! Znáte něco lepšího?

  Klasik by pravil: Nemusí letět, jen když startuje. Já pravím: Jsou hroudy, které žijí! Chlapci, já vím, že tomu nerozumíte, ale je třeba vlastně tomu rozumět? Víte, za mého mládí byla oblíbená hra Pexeso. Takovej ten paklík papírků s různými obrázky. Musely se vždy pospárovat k sobě, ale nic jiného člověčík umět nemusel. Prostě jen přemýšlel, kde ten stejný obraz leží. Je to podobenství, chůdčata, stejně jako festival v Plzni na Doubravce. Jestliže jsem řekl A v případku Funkce šroubu, řeknu i B. Festival se totiž jmenoval Čůza a byl skutečným protipólem oné, mezi pravými věrozvěsty rocku, prý provařené soutěže. To máte těžké - ta hranice mezi oficiálním a neoficiálním je tak tenká, že mnohdy ani sami pořadatelé nemohou říci, zda je to tak nebo tak. A tak tvrdí že ano a festival proti je na světě. Dlužno poznamenat, že za svoji osůbku volám též hlasité "Ano," neb takových přehlídek bys i s laserem marně hledal. Pohoda je tam vždy uvolněná, lidé jiní, podmínky katastrofické. Čůza v tomhle zklamala, naštěstí v tom dobrém smyslu. Sešla se tam snad celá nezávislá Plzeň a to bylo dobré znamení. Máme radost, my staří plesnivkové, že jsme byli pozváni a velice si vážíme těch, kteří nás stále ještě nepovažují za hnusné komerčáky (když už se platí vstupné na našich koncertech). Inu, každému podle jeho soudku a koneckonců proč ne. Proto jsme přece zvonili klíči na Václaváku. Nebo ne? Demokracie v lidské duši je především o lidské svobodě - chceš to slyšet, jdi, nechceš, seď doma a čum na telenovely, ať jsou jakkoli sebestupidnější. Marně si kladu otázku, co za monstrum by ze mne vyrostlo ze, kdybych měl možnost sledovat v patnácti všechny ty schizoidní šablonovité seriály. Asi bych dnes hrál country a s Nedvědy si zalomoval palce. Kdo ví!

19.4.2003 Teplá u Mariánských Lázní, foto K.H.R.

  Avšak čas šel svým tempem a festival Čůza též. Začínali místní My nevíme, a jestliže mají v názvu tento podivný termín, předvedli, že oni naopak ví. Charismatický kytarista Pavel z Kyšic, kde onehdá Martin leštil svoji lampu kontroloval skupinu zpod pódia, neb se tam již nevešel. Je jich jako psů, asi sedm až osm a jejich styl by se možná dal nazvat skáčkem. Překvapení večera - dobrý zvuk, dobrá skupina. Druzí nastoupili velice podzemní KNNK (Kdo nečůrá není kamarád) a k jejich vystoupení musím přistoupit se zakaboněným čelem. Snad mi prominou (znám je osobně), když jim taktně vyčiním, že vystoupení by mohlo mít větší spád, přesvědčivost. Mám pocit, že se stále hledají, že ještě neví, kterým směrem by se chtěli vyvíjet. Ale jsou zajímaví, to ano. A nejenom názvem.

  Po nich jsme nastoupili my a to vůbec nehodlám komentovat. Přišli jsme jen s trsátky (vše ostatní nám bylo půjčeno - děkuji skupině My nevíme) a bylo nám takové horko (reflektory přímo nade mnou), že kupříkladu já musel svléknou triko a ukázat své neduživé tělo.

  Na další sqvadru jsem se těšil, protože jsem ji již léta neslyšel. Ano, byli to legendární Kudy Kam! Jak je to dávno, kdy jsem je naposledy slyšel? Jo, to by uměl spočítat jen Metuzalém. Rád jsem pokývnul hlavou, když jsem seznal, že ještě žijí a že jim to hraje (zaplaťpánbu) stejně dobře jako kdysi. No, pro mne malá radost domů, co vám mám povídat. Hlavně že zahráli Brauna, moji oblíbenou skladbu - "Braune, žerééém, romantika…" atd. Klasika jako u závodníků F1.

  Laici předvedli moc pěknou souhru a myslím, že nejsem daleko od pravdy, když je přirovnám k valašskomeziříčské Mňáze. Podobný sound, podobná nálada, ale texty trochu o jiném. Jsou radostnější, než ty Fialovy. Vím, že jsem se na těchto stranách o nich již zmiňoval, ale tak nějak jsem rád, že trvají a že je to pořád tak dobré.

  Závěr obstarala už zde též zmíněná skupina Siláž. Zemědělci ze Zruče tentokrát přijeli poněkud vyděšení, ale na elánu jim to neubralo. Mlátili do toho jako o žních a dlužno říci, že za stálého zájmu přihlížejících. A těm zde musím zvláště poděkovat. Publikum bylo opravdu skvělé - hravé, trpělivé a tleskavé. Najdete tohle na oficiálních festivalech? Asi ano, ale tam to nikdy nepůjde ze srdíčka. Zde jsem ho slyšel i tlouci!

  Takže zanecháme citování a vrhneme se společně na naše další štace. Dáme si jen jediný den pauzu a hle, je tu pátek a s ním i Kladno, Jágrovo Kladno. Jeho hokejka sice dlí za mořem, ale ten hokejový duch tu bydlí nadále. Kam se člověk podívá, tam vidí samé puky. Na ulicích, v obchodech, v bankách a dokonce i v klubu, kde jsme toho dne měli hrát. Platilo se tam jimi dokonce i vstupné - krajová zvláštnost. Na náš koncert byl třeba vstup 32 puků. Jak jsem se později dozvěděl, puky je možné směnit v každé místní spořitelně. Kurz je pohyblivý, ale většinou za 100 českých korun dostanete kolem 45 puků. Dokonce i pódium bylo postaveno ve tvaru obrovského puku. Na každé straně stály stolky a židličky vyrobené z hokejek a místo obvyklých rockových písní zněly z amplionů neustále výkřiky typu: Góóól, Zakázané uvolňování, Ofsajd a podobně. Specialitou podniku bylo pivo vařené z drcených puků. Jmenovalo se Pukavec 12% a nebylo vůbec špatné. Takže jistě chápete, že jsme se tam cítili jako nějací cizí elementi. Ale nic jsme si z toho nedělali a jen ve třech odkrustili svůj standard. Je to tam útulné a rádi se tam zase vrátíme. Pokud by jste chtěli i vy zavítat do tohoto Jágrolandu, pak vězte, že počet míst v klubu je přísně limitovaný. Kdo si předem nezajistí vstupenku, má smůlu. A nepomůžou ani zlaté puky (něco jako naše tisícikoruny), i když jsou velice vzácné. Zprvu mě bylo líto lidiček, kteří museli s prázdnou domů (a že jich nebylo málo), ale po absolvování koncertu jsem dal majiteli zapravdu. Klub je malý a při koncertu samém se v něm nedalo téměř dýchat. Pustit tam ještě takových 20, 30 lidí, tak bych si připadal jako v pekle. Nu, vystoupení se asi líbilo, neboť jsme jako čestný dar všichni obdrželi třímetrové čokoládové hokejky s vlastnoručním podpisem Jaromíra Jágra. Ani se nám nevešly do Ovečky!

  Hraní v Rock café (Praha) považuji také za standardní. Kupodivu na nás přišlo dost lidí a to i přesto, že přes ulici, v klubu Vagon, hráli naši známí a obávaní Brutusáci. Bylo nás tentokrát pět, i s Bajzou!

  Hradec Králové a Lucie. Dva názvy, dva osudy. Jezdíme tam rádi, jak pravidelní čtenáři vědí, a jezdíme tam víceméně pravidelně. Tentokrát ale pořadatelský fenomén Fučík zvolil termín jaksi navíc. Nešťastnou náhodou se trefil do datumu všech těch nepříjemných zkouškových období a tak se stalo, že Lucie byla zaplněná jen z poloviny. Tam je to však spíše předností. Klub je malý a country bardi kouří jako šílení. Jsou ale hodní a tyto výstřelky prostě ke koním a Divokému západu patří, ať už si o nich myslíme, co chceme. Když se ozvalo několikrát sborové "Umííí," ( nepokračovali dodatkem "starou bačkoru") věděli jsme, že je máme na své straně. Stetsony létaly nad hlavy a na konci došlo i na proslulý dupavý tanec všech kovbojů - Stonewalk! Fučík byl v sedmém nebi a snad proto si ani neuvědomoval, co dělá. Tak jsme ho měli poprvé možnost spatřit, jak si sundává z hlavy nasazovací číro a jak si obratně obrací triko s Johnnym Rottenem, na jehož zadní straně je Kenny Rogers. A koneckonců, proč ne - Chceš-li s vlky výti, musíš s nimi výti. Věděli jsme, že problémy na sebe nedají dlouho čekat, takže jakmile kovbojové vytáhli revolvery a začali střílet do lahví za barem, produkci jsme okamžitě ukončili a mazali pěkně rychle domů. Jak to tam dopadlo, nevíme, ale střelba byla slyšet ještě hodně daleko. Druhý den jsem četl v novinách, že prý se v Lucii pistolníci zabarikádovali a policisté s nimi museli svést tříhodinovou přestřelku. Naštěstí nikdo nebyl zraněn a já se znovu ptám: Kdy už konečně skončí toto beztrestné řádění těchto individuí? Vím, nejsou špatní, ale kdo se na to má pořád dívat? Co dělají naši poslanci? Vždyť je tady jako na nějakém opravdovém Divokém západě! V každém případě vás budu okamžitě informovat, jakmile něco na veřejnost prosákne. Do té doby vám přeji mnoho statečnosti a radím - kupte si neprůstřelné vesty. Nikdo neví, kdy a kde se může stát terčem těchto černých rot! Proto opět volám: "Sesaďme konečně ty kovboje ze sedel!"

  V sobotu jsme po dlouhé době měli na programu dne obyčejnou vesnickou zábavu. Tentokrát však nikoliv na vesnici, ale ve městě, v jihočeských Horažďovicích. Nebýt Kuličky, mé občasné kamarádce, asi bych se nikdy nedozvěděl, jak jsou Horažďovice krásné. Kulička mne provedla kolem řeky, navštívili jsme starý mlýn a exkurzi zakončili na malebném nádvoří místního zámku. Kolikrát jsem tam už byl a vidíte, až jiný mě musí ukázat, že krása leží všude na dosah. Jen ji chtít vyhledávat. Takže jsme vdechli havajskou pizzu a pak alou do kulturního domu.

  Tam bylo poloprázdno a pokud chci něco prozradit, tak vězte, že se to do konce moc nezměnilo. Nevíme, čím to bylo a mrzí nás to i z toho důvodu, že naše předkapela tak vlastně hrála pro parkety, jak zní trefná muzikantská poznámka. Stejně jako výše zmíněné Kudy Kam, i tahle skupina patřila několik let k těm zapomenutým. Nyní ale vstali z hrobů, oprášili nános z kytar a hle, hraje jim to jako zamlada. Jmenují se Zničehonic a jsou ze Strakonic. To se to nám to ale pěkně rýmuje, což? Dali nám vzpomenout na jejich staré hity a bylo to tak dojímavé, že Caine nevydržel a veřejně se rozplakal. Je to citlivý hoch a tím, že rozdává rány do bubnů si svůj handicap ještě zhoršuje. To mu ale nemohu říci, neb by potom začal přemýšlet v jiných rovinách a to já nechci. Jen ať si brečí, ať všichni vědí, že i měkcí kluci pláčou. Kdybych měl tenkrát náladu, tak jsem tam plakal s ním. Ale já jsem tvrdý hoch a ti přece nebrečí. Nebo jen někdy?

  Těch 80 lidí však bylo navýsost spokojeno a o to především jde. Krásný zvuk, podmanivá světla a radostná nálada. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na to už dnes bohužel trochu zatracované budovatelské nadšení - ano, tak nějak jsem to v Horažďovicích cítil. Kdyby se tam v tu chvíli objevil traktor s ženou za volantem a secím strojem zaneseným od plev, ani bych se nedivil. Myslím, že by mi nedělalo problém potřást jí rukou a říci: "Ať žije soudruh Gottwald. Ať žije nerozborné přátelství všech převodovek a kardánů!" Ano, takový já jsem blbeček!

19.4.2003 Teplá u Mariánských Lázní, foto K.H.R.

  Následující den byla neděle a jestliže jsou tací, kteří tvrdí, že neděle je od slova nedělat, na nás, na hudebníky tohle přísloví neplatí. Hrát se musí, i kdyby na chleba nebylo. To už říkala moje babička a to, panečku, neuměla hrát na žádný hudební nástroj. Chytrá to žena!

  To si totiž jednoho krásného skutečného dne řekli bratři Fořti, myslivci, myslivci dva, že si udělají nějaký ten festiválek! Pár telefonů, hodně slov a megaakce na Štvanici, pražském ostrově, mohla vypuknout. Byl to dvoudenní maratón a počasí mu přálo. Jeden si může třeba myslet, že myslivci to nějak s těmi festivaly přehánějí (Řev Řevnic, Rock for People), ale když se podívám, kolik podobných akcí se v naší republice odehrává a jakou mají úroveň, či tradici, tak mi nezbývá než tleskat a řičet: "Jen více, Fořti!" A oni, jakoby slyšeli.

  Festík byl ošetřen jako utopenci ve třetí výčepní skupině - lahoda, pohoda. Protože minulé působiště nenávratně vzala voda a každý standard jistě pochopí, že rok je veličina v poměru k vesmíru (a najmě v poměru k dějinám Prahy) velice nepatrná částice, je nabíledni, že pořadatelé museli zvolit variantu č.2. Nu, zvolili dobře, co vám budu líčit. Nejsem herec, ale přiznám, že zastřešený areál byla volba výborná, ne-li alespoň dobrá. Zvuk výsostný, kapely pohodové, lidé přátelští. Před námi Trabant a Wohnouti, po nás kdo to ví. Myslivci opět ukázali, že jistě patří do té pomyslné extratřídy domácích festivalů. Víte, on to není žádný med, skloubit vše dohromady a tady ruku na srdce: Je Geronimo (pořadatel Trutnova) lepší, či horší? Těžko soudit, ale Fořti jsou plodnější a o to přece jde!

  Kouzelnou strunou se přeneseme o pár dní později. Stálé teplo, ten známý kód letošního jara panovalo snad všade, čímž jsme byli mírně rozčarováni. Možná si myslíte, že jsme blázínci, ale i my hudebníci máme rádi teplo, avšak ve dnech hraní voláme svorně jako Svorná sedma: "Ať prší, aby lidé přišli!" Inu, nestalo se a víte, ani to nevadilo. Já byl stejně tak trochu mimo, neboť jsem do Písku, naší další anabáze, přivezl poprvé svůj nový aparát - hlavu a bednu jménem Engl! Tenhle německý pán ví, jak na to a zdá se, že si získává stále více sympatií. Nechci, aby se někdo domníval, že si kytarový patlal pořídil hlavu jen proto, že ji má Helešic ze Supportů, nebo Kuba Tóth od Boronů, chci jen poznamenat, že čím jsme starší, tím jsme natvrdlejší a odráží se to bohužel i v prostředcích nám určených. K dokreslení celé situation ještě dodám, že jsem vybíral velmi pečlivě a z mnoha podobných. Engl mne oslovil "Jawohl!" a tak to je. Slyš, kdo chceš slyšet, víc nemám, co bych dodal.

  Takže v Písku byla premiéra a nedopadla věru špatně. Zvládl jsem to, sláva a chlapci mne na holičkách nenechali. Výsledek byl stejně klasický huhel s halekajících Západočechy. A Písečáci? Chrabří to Jihočeši, to vám povídám!

  Jestli vám připadalo, že se motáme pořád v okolí české kotliny, nyní vás musím vyvést z omylu jako koně ze stáje. My hrajeme i jinde - to je překvapení, co? Učebnicovým příkladem budiž účinkování v lidové baště všeho umění, v Rožnově pod Radhoštěm. Radegast by se určitě kroutil jako had Velerád, kdyby zjistil, že v jeho království hrají nýmandi z Plzně. Takový Rýbrcoul by na to šel určitě jinak - ten má sojku udavačku, ale Radegast je jen obyčejný horal a ještě že tak. Chodí si po Beskydách, čuchá ke květinkám a kultura je mu cizí asi tak jako beduínovi batoh.

  Je to daleko, tenhle zakřiknutý kraj a proto se není čemu divit, že jsme si přibrali další dvě hraní - to aby se nám to alespoň trochu vyplatilo. Dnes Rožnov, zítra Ostrava. A z ní hned na další myslivecký (Fořtí) bál. Co vám budu naznačovat - počasí nám přálo. Ovečka držela a tak jsme do Rožnova dojeli příjemně naladěni. Je to ale dálka, až za Valašským Meziříčím. Petra Fialu z Mňágy jsme sice neviděli (bydlí ve Valmezu) a tak jsme mu alespoň zazpívali jeho oblíbenou písničku "Výhledově!." A to již zastavujeme před roztomilou zelenou hospůdkou, kde posedávají na trávníku první hosté. Kdybych byl kouzelník, zamával bych hůlkou a přičaroval jich ještě alespoň 100. Takhle se musíme spolehnout, že se na nás přijde podívat vše, co má ruce a nohy. Na takových místech tomu tak obvykle bývá. Rozhoduje až druhé hraní - to je prubířský kámen. Tam se ukáže, jak jsme zapůsobili při premiéře.

19.4.2003 Teplá u Mariánských Lázní, foto K.H.R.

  Žena pořadatelka je těžce v pohodě. Neláme si hlavu s ničím a stará se o nás jako o vlastní. I zvukoví panáčci vypadají velice klidně. Zdejší kraj má zřejmě příjemné mikroklima. Kam se oko podívá, tam hory a mezi nimi jako perla městečko. Věru, zde bych chtěl jednou složit kosti. Nekecám.

  Nazvučeno bylo cobydup (je to taková nepřeložitelná hříčka - něco jako: Kolik třešní, tolik višní! pozn. autora) a samotné hraní počalo něco po deváté. To už byl malý sálek naplněn k prasknutí a tak jsme se rozhodli, že jim tedy něco zahrajeme. Začátek sice poznamenalo malé Cainovo extempore, když se pět minut před začátkem rozhodl, že tu prostě hrát nebude. Sebral si paličky, zaplatil taxíka a odjel směrem na Brno za jeho známým komixovým přítelem. Zůstali jsme jako opaření - na jedné straně bouřící dav (objevily se i první transparenty - ZNC fuj, Na takový frajery nejsme zvědaví apod.), na druhé straně starost o bubeníka. Tak jsem si vypůjčil kolo a odjel ho hledat do kopců. Věděl jsem, že tohle by on nikdy neudělal. Musí být někde opodál. A skutečně, po tříhodinovém hledání jsem ho nalezl v jakési horské salaši, jak tam diskutuje s bačou u brynzy o vlivu kvality trávy na ovčí srst. Naštěstí se nenechal dlouho přemlouvat (stačil mu jen malý vzorek z jedné ovečky) a vrátil se urychleně se mnou do města. Cestou se mi na rameni rozplakal a neustále opakoval, že tohle je kouzelný kraj a že chtěl být vždy pastevcem. "Co není, může být," povzbuzoval jsem ho a ještě za bubny mu utíral slzy. To již bylo po demonstracích (kluci říkali, že prý starosta zpunktoval veliký lampiónový průvod, během kterého prý lidé skandovali hesla: "ZNC do Plzně!" No, hrůza hrůz!

  Fanoušci jsou ale národ zvídaví a v hospůdce zůstali všichni. Když viděli, že bubeník konečně dorazil, uhasili oheň z parket, přes který předtím skákali s valaškami a soustředili se na náš výkon. A zde se opět musím poklonit před upřímností, s kterou vyjadřovali své pocity. Dav se vlnil, skákal s těmi zajímavými holemi (oni je totiž nosí stále u sebe), ale zároveň byl šetrný k prostředí. Tak se nikdy nestalo, že by někdo padl na pódium, ne, tak se dokázali ovládat.

  Byl to hezký koncert a jeho dozvuky trvaly až do bílého rána. Spali jsme tam a tak jsme si mohli dovolit luxus poslechu další kapely. Ta nám předvedla klasická čísla od Stounů, Kinks, Beatles a jiných podobných spolků. Velmi příjemná záležitost. Když k tomu přidám noční výlet na kopec a počítání hvězd, nemám, co bych dodal. Snad jen, že jsme si ten kraj zamilovali.

  Druhý den jsme obětovali pochůzce po městečku. V antikvariátu jsem kupříkladu já nakoupil velice levné a dobré knihy a na pozvání jedné kamarádky se též zúčastnil svatby v kostele. Den byl jako vymalovaný vodovkami, což dalo tušit, že by se festival v Ostravě mohl vydařit. Očekávali jsme, že vše se bude odehrávat venku, ale Petr Benke (druhdy manažer Aqvy Silentia) se rozhodl pro variantu uvnitř. Snad chtěl předejít problémům s náhlým deštěm, nevím, avšak při tom strašlivém horku se to zdálo jako šílenost. Nikdo z nás ale není meteorolog a proto se zdržím veškerého komentáře. Jednalo se o echt punkový festík. To již koneckonců bylo vidět při příjezdu. Na chodníku se váleli první padlí číraři, někteří již v pevném spánku a nejinak tomu bylo na sále. Byl v patře a byl temný jako Dark Vaderova přilba. Skluz k těmto hurá akcím patří, ale v této chvíli jsme ho vůbec nevítali - vždyť musíme ještě do Řevnic a máme to časově spočítané tak akorát na dojetí. Leč punk je trochu o No Future, což jsme pocítili až do morku kostí. Mělo se už dávno hrát a protože jedna nejmenovaná skupina zkoušela snad hodinu, je nabíledni, že nám rostly facky na rukou. Nedá se s tím bohužel nic dělat, musíme vzít situaci takovou, jaká je. Punkeři to snad ani nezaregistrovali. Když jsme se konečně dostali na pódium, bylo už docela pozdě a proto jsme mákli. To, jestli nás tohle publikum vezme (byli jsme jediní měkcí zástupci) jsme až tak neřešili. Ukázalo se, že ano - překvapení večera. Na jakékoli rozbory však nebyl čas. Rychle všechno naházet do Ovečky a padáme, pánové, Praha volá!

  Měli jsme to opravdu za pět minut dvanáct, jak se říká v lepší společnosti. Divokej Bill zrovna začínal, což znamenalo, že máme jen slabou půlhodinku na připravení nástrojů. Svižně nachystat doplňky bubnů, poslechnout si pár Billích taktů a jdeme do plnejch. Byli jsme takovou tou třešničkou na dortu, poslední skupinou té vlahé noci. A tak to i dopadlo. Komentář k tomu snad netřeba, festivaly jsou si zkrátka podobné jako závodník motokárový ku sajdkárovému. Není mezi nimi valného rozdílu a proto končím kapitolu jménem Řevnice a jdeme dále.

  To už na dveře klepal další týden a jeho klepání zesílilo ve středu. Plzeň - Lampa, klasika. V pátek klepal znovu a klepal tak naléhavě, že jsme nelenili a spěchali do Svojšic za skupinou N.V.Ú. Ano, tito grázlové s holubičími povahami se rozhodli spáchat takové to předpunkové hraní na místě, kde zanedlouho proběhne velice známý Antifest. Trochu mě nejde do hlavy, proč se to rozhodli udělat právě tam, neb každý rozumbrada ví, že Svojšický areál jest vzdálen od hukotu města na dlouhé lokty. Ten, kdo by tam snad chtěl dopravit svoji schránu, musí vyvinouti značné úsilí. Nejenom, že letní kino prakticky nenajde, ale mnohdy se musí probíjeti hustými hvozdy spoléhajíc se jen na buzolu, či kůru stromů. Takže si jistě domyslíte, že s tou návštěvností to nebylo zrovna slavné. Toliko 100 lidí a něco navíc, znělo resumé páně pořadatelova. Přesto se hrálo a hrálo se dobře. Během večera vystoupily celkem 4 skupiny: Jako první zahlučnili letňák téměř místní formace TASS (Tisková agentura Sovětského Svazu). Již sám název napovídá, že tahle kapela vznikla jistě v dobách temného komunistického teroru. Nu, nehráli špatně, ale nějak se mi po půlhodině přejedli. A oni hráli a hráli a kdyby jim nebylo nakázáno, tak by tam snad hráli dodnes. Jako další se představili skateboardoví tvrďoši No Side. To už bylo lepší, dokonce jsem si koupil jejich cédéčko. Výborné melodie, skvěle vymyšlené zpěvy. Jen si pokládám otázku, proč o nich není více slyšet? Je odvážlivost stavět je na roveň populárních slovenských Iných Kafáčů? Možná, že zakopaný pes je v určité tvrdosti, která se Kafím často nedostává. Oni zvolili ten příjemnější sound, zatímco No Side jdou se svojí kůží na branku velice zásadově. A to se bohužel někdy ve světě posluchačů zkrátka nenosí.

  Po nich jsme vylezli my a odehráli celkem spokojený koncert, i když se nyní po právu omlouvám za jistou poruchu řeči, na níž měl nemalý podíl Jiříček z N.V.Ú. a pak jeden nejmenovaný plzeňský produkt. Leč postupem doby se má řeč upravila a konec nás zastihl v celkem dobrém rozmaru.

19.4.2003 Teplá u Mariánských Lázní, foto K.H.R.

  O vystoupení posledních N.V.Úček nemá cenu psát. Je to opravdu ta nejlepší a nejuvěřitelnější punková skupina, co se v našich luzích and hájích vyskytuje. Takové nasazení, takový útok na solar jim můžou závidět mnozí rádoby mladí a neklidní. Jsou stálicí a ta stálice zatím svítí silně.

  To už se ale na celý areál snesla temná noc a všudypřítomný chlad pronikal snad i pod pražce nástrojů. Byl čas tak akorát sbalit. I když jsme původně počítali s tím, že přespíme někde v přírodě, Jiřýček se nezištně nabídl a poskytl nám svůj byt - za což mu zde mimořádně děkujeme. A děkujeme i za zapůjčení vzácných nahrávek z jeho úžasné punkové sbírky CD!

  A květen je u konce, vážení přátelé. Abychom pořád nepsali o pořadatelích, problémech s ozvučením a jiných nepříjemných věcech, jako na zavolání nám spadl závěrečný koncert v Bohnickém blázinci. Každý snad už dnes ví, že se zde každoročně pořádá benefiční festival na podporu tohoto bohulibého zařízení. Kapely tu hrají jen za naftu, či benzín a to bez výjimky. Zde se skláním před Mňágou, která přijela až z Valmezu a hned po dohrání mířila do Bratislavy. V tom pekelném horku čin jistě stojící za potlesk. Jak jsem již předeslal, bylo úmorné počasí. My dostali příležitost zahrát si jako první na tom největším pódiu u kostela. Lidé se teprve scházeli a i tak byla odezva celkem vstřícná. Na další skupinu, již zmíněnou Mňágu se travnatý prostor zcela zaplnil a jak jsme vypozorovali, zůstal tam i nadále. To mi připomíná historku, když po Valmezácích hráli -123 min. To se ke mně bezelstně přitočil jeden starší pán a zcela upřímně se mě zeptal: "Prosím vás, ti co hrají, to jsou chovanci ústavu? Víte, já jsem reportér a nechci něco špatně napsat do novin!" Má ty svatá dobroto, pomyslel jsem si. Že by laxnost reportérů k informovanosti klesla až na takovou míru? Nu, řekl jsem mu po pravdě, jak to je a on se odkolébal cosi sepisovat.

  A já se také kolébám. Kolébám se do Hradiště, čtvrti plzeňské, mně milené. Jen tam totiž nacházím svůj klid. Ležíc u řeky Úhlavy si buď čtu, nebo poslouchám rádio a ve chvílích souznění i šumot řeky. Řeka čaruje, přátelé a koupání v ní je takové starosvětské. Koupali se tak naši předci a tak nějak to mělo něco do sebe, co říkáte? Nebo máte raději houfy lidí na vydesinfikovaných koupalištích, se stánky s pivem a nesoukromím? Inu, každý to cítí asi jinak, ovšem tohle, tenhle chrám přírody je k nezaplacení. Věřte mi! Už jenom proto, že život je strašlivě krátký a sluší se prožít si ho den za dnem jako ne na běžícím pásu, ale jako pokaždé originál a naplno!

  Mějte se moc prima, nespalte se na sluníčku a příští měsíc opět nashledanou.

  Vám všem zcela oddaný Déma co čaruje spolu s řekou!

  Svíce zapáleny jsou, posluchači soustředěni kol vypravěče a náladu bys krájet na nudličky mohl. Čad knotu mihotá se pod plamenem a do toho zazní temný témbr vypravěčův. I poslyšte pověsti z dávných časův, kdy ještě lidé uměli hrát na nástroje, anobrž to bylo naprosto přirozeným…..

  Střihnout si v týdnu a to ještě v měsíci, který je ve znamení zkouškových období a svatých týdnů hraní v matičce Praze, nu, to je počinek odvážný, ba se nestydím říci, že přímo fanfarónský. Leč my takové věci moc neřešíme, neb hrát se musí (ale to už jsem někde říkal) a proto všední den, nevšední den, jezdí se a zkouší se. Bylo horko k zalknutí a považte jasně, že podobné to bylo i v podzemí klubu Futurum. Sedmá hodina už odbila, lampa ještě svítila, ale u stolků nikdo nikde. "No, panečku, dnes bude asi narváno," poznamenal jsem prorocky a zalezl raději k lednici, která skrývala potěšení mě docela milého rázu - jídlo a pitivo! Vedoucí dobře věděl, že pitný režim je v létě prioritou číslo jedna!

  Nu, zprvu to vypadalo, že budeme opravdu své umění předvádět pro pár věrných, ale takticky jsme vyčkali do půl desáté a vida, klub se docela slušně zaplnil. Až se divil i sám pan nejvyšší pořadač. Konečný počet se zastavil u čísla 165 a to už vydalo na slušné skóre. Komu se nelení, tomu žádnej koláč, takže pěkně s novým aparátem za zády, hezky ho ohulit a pódium jen zvoní. Zde proto zvedám standardu všem těm, kteří se zvedli z plováren a chladných místností a neváhali se dopravit přes celou Prahu na náš jedinečný koncík (všechny naše koncerty jsou jedinečné - jako život sám). Koleny dřu o zem - jen pro vás, bařtipáni!

  Začátek takzvaného posloupného pětihraní máme tedy po startu. Řekli jsme cosi o Prahe (slangový výraz pro hlavní město - bez urážky, doufám!) a nyní se již přeneseme se do Plzně (zde slangový výraz chybí. Bohužel! Ale napsal bych ho - nebojte se). Nemohu si pomoci, ale naše rodné město se v oblasti kultury začíná pomalu a jistě stávat fenoménem. Jak jinak nazvat aktivity, které rok od roku přitahují více a více posluchačů? A navíc jsou úplně zadarmo. Tak k festivalům Divadlo na ulici, Struny na ulici a Jazz na ulici (14 dní), kde se vždy představí špičkové domácí soubory na několika pódiích v parcích a na náměstí letos přibyl další pětiměsíční kontinuální festík - takzvané "Léto ve světě piva Pilsner Urquell." Na něm se vždy každý čtvrtek představí (v areálu pivovaru) jedna česká skupina. A opět zdarma! Mišík, Anna K, Divokej Bill, Semtex a jiné a jiné alegorické vozy jsou jen malým výřezem z letošní přebohaté nabídky. Mezi nimi jako jednoocí králové jsme měli štěstí vystoupit i my, kašpaři na entou. A dá se říci, že jsme nezklamali. Počasí sice hrozilo deštěm, ale nakonec se umoudřilo a těch 600 lidí, kteří přišli, nám vytvořili domácky dobrou atmosféru. Párky voněly a punkeři pogovali! Zvuk nebyl výborný, ale výtečný, neb pult obsluhoval Bóďa, maník, který zvučí Kabáty (stylově prý i v kabátu s želatinovými knoflíky!). Jen ty stánky pořadatelé poněkud podcenili. Čekat na pivo ve světoznámém pivovaru přes půl hodinky je docela ostuda. Nehledě na to, že jim to čepování odsejpalo, jako když kohout hrabe na vyzobaném dvoře. Ke konci dokonce došlo i točené! Inu, kdyby to nebyla pravda, tak by se tomu člověk i zasmál.

  Pivečko nám tedy zvětralo a ať si, vždyť je pátek a to znamená, že naše zraky se obrátily k Ústí nad Labem. Podruhé jedeme změřit síly do klubu Axel. Bylo to tam kdysi dobré, to jediné si pamatujeme. Jenže čas letí a lidé se mění. Navíc znovu to horko horkovatý. Ovečka trochu stávkovala (pila moc vodu) a tak jsme museli jet opatrně a co padesát kilometrů dohlížet na stav chladiče. Jenže ovce jsou horská plemena a ty, jak známo, přežijí všechno. Ta naše nezůstala své pověsti nic dlužna. Zaparkovali jsme ji odpočinout v ústraní a stavěli pečlivě nástroje na jejich určená místa. Boom první noci se však nekonal. Lidiček přišla polovina, ale naštěstí zase přišli ti, kteří přijít chtěli. Jen ve třech jsme jim proto ukázali, zač je toho v Plzni loket a příjemně naladěni odpluli směr domov. Ovečka raději nic neříkala - mečela a táhla!

  Sobota se nám probudila do podobného dne jako byl pátek - tedy slunečno a teplíčko. Věděli jsme, že nás čeká dvoják (dvojité hraní) a ani to nás nedonutilo příliš pospíchat. Sušice jsou přece blízko, tak nač stahovat kalhoty, když brok je ještě daleko? Sušicko jako kraj je krásný. Moc! Stromy plné podivuhodného listí, prsť, jež voní jako řidič kamionu po cestě do Bulharska a lidé, kteří jsou zosobněním sebe. Do toho zelené kopečky a ty jsou přece nejkrásnější na jaře, to vám potvrdí každý romantik. A my snad romantici někteří jsme (je mezi námi i jeden betonový - hádejte, který?). Letní kino, nebo co to bylo, se nacházelo blízko zlatonosné Otavy. Pěkně pod stromy, v chládku a příjemném prostředí. Co víc by chtěl muzikant na sklonku kariéry chtít? Právě zuřili táborští Peshatovci a mládež se bavila výborně. Bylo vidět, že sem jezdí častěji, než my. Ostatně to mi potom potvrdil i frontman Petr. Posluchači jejich písničky důvěrně znali, což se o našich nedalo na místě tak jednoznačně říci. Nechci tvrdit, že na nás lidé byli chladnější, ale určitý odstup tu byl cítit. A na to my slyšíme. Jsme pak jaksi uzavřenější, dáváme si větší pozor na to, jak hrajeme a tím pádem se vystoupení ubírá směrem nám neznámým. Přesto se nakonec našlo pár odvážlivců, kteří si zatancovali. Za to jim díky, ale více snad chci poděkovat pořadatelům, kteří tuhle celou akci vymysleli. Byla to akce benefiční a jak jistě tušíte, celý výtěžek šel na zdejší Dětský domov. Tak ať si děti hračky patřičně užijí.

  To už se setmělo a my věděli, že jestliže chceme stačit to avízované druhé hraní, musíme s sebou trochu hodit. Úvaly u Prahy, tak zněl verdikt páně manažerova. Ukázalo se, že jsme docela variabilní a rychlí. Najíst, nasednout a zařadit jedničku bylo snad dílem okamžiku. Naposledy se pokochat krásnou šumavskou krajinou, přehodit výhybku a holé středočeské lány se zjevili jak procesí u křížku. Jak je vidět, i naše republika je variabilní. A co vy, přátelé?

  Úvaly nás přivítaly noční a podmračené. Jezdili jsme sem a zase tam a na tu správnou cestu nás museli navést až místní ochotní policisté. Dokonce nám dovolili i vjet do zákazu vjezdu (to víte, hvězdy přece můžou všechno!). Další z Fořtích předbrodích festíků se konal na jakémsi házenkářském hřišti. Lidí jako máku na poli a na pódiu Divokej Bill. Máme na ně letos ale štěstí! Nechci se o ně otírat, ani je nijak hanět, vždyť jejich hudba je skvělá a pěkně našlápnutá, ale ty řeči mezi písněmi by si teda mohli odpustit. Nějak mě to k nim nepatří - jako by tu slávu přestali trochu zvládat. Nu, nechám to na vás, víte, já už jsem prostě takový. Jak slyším silácké gesta, jsem okamžitě v pozoru. A že jsem na to sakra citlivý.

  Pochopili jste správně, že po nich jsme šli na scénu my tři a pes z Pětipes. Dovalil jsem si tam svůj aparát, Caine sestavené bicí a hojda na věc, ať lidé předčasně neodejdou. Vždyť čas pokročil a chlad letní noci zalézal pomalu pod nehty. A tak jsme zahráli, zazpívali, dobře se měli a poctivě vše složili. Vše? Inu, mysleli jsme si to. Na to jsem přišel až náhodně o tři dny později - zapomněl jsem tam totiž šlapku k Englovi (zesilovači) za bratru 4500 Kč. Už jsem se ani nevzrušoval, neb poučen z minulých nezdarů přecházím tyto věci s pousmáním. Měl jsem - nemám, jsem blbeček - tak si to zaplatím. Ukázalo se, že osud tomu chtěl jinak. Stačil jeden telefonát a Divocí Billové mě potvrdili, že šlapku mají u nich ve zkušebně. "Tak to si ji tam ve středu (kdy pojedeme do Brna) vyzvedneme!" zavýskl jsem do sluchátka a víc se tím nezabýval. Jestliže se to tak mělo stát, dobře - vyšetřování skončilo, zapomeňte! A Úvalské hvězdy nám toho byly svědkem.

  Hoši z Billů nám šlapečku skutečně uschovali, za což si zasloužili láhev jednoho nejmenovaného plzeňského likéru. Zlatí kluci! A pak hopnout do auta a nabrat takzvaný "moravský" směr. Tu cestu známe již popaměti. Mohu vyjmenovat veškeré benzínky, odpočívadlo, kde třeba leží Alexandr Dubček, nebo kde se dobře najíte. To vše a ještě něco navíc se zanedlouho objeví v našem novém bedekru "Jak si udělat dobře na dálnici D5." Bude k dostání u všech dobrých knihkupců, ale vy, věrní čtenáři, to budete mít za polovic.

  Takže příjezd do čtvrtečního Brna proběhl přesně, klidně a spořádaně. Kluky ze skupiny jsem již dříve informoval, že tentokráte budeme mít jednu předskupinu. Nemá ani název, je to spíše jen taková parta z restaurace, kteří si hrají naše písničky. Při jednom rozhovoru jsem je upozornil, že se mohou i veřejně před námi prezentovat, což nejprve uvítali s nadšením, avšak postupem času se snažili z toho vycouvat. Inu, tréma je prevít, stejně jako ten vodní kámen. Já ale kul železo, aby bylo stále horké a tak nakonec přijeli všichni, ač poněkud zaražení. Veselá slova, smích a zlehčování situace z naší strany nepadalo na úrodnou půdu a tu musel zasáhnout Caine, který je milými, laskavými slovy přesvědčil o nezbytnosti vystoupení. A ti lidé, opálení od táboráků - omámeně souhlasili. V půl deváté tedy opravdu vystoupali na piedestal nerozumnosti vychutnat si svých deset minut slávy. A děly se věci, panečku. Nechci celou věc hodnotit z hudebního hlediska, to by asi dost dobře nešlo a proto si musíme položit otázku: Co je to vlastně hudební hledisko? Když zahovořím selským hlasem, pak se většinou jedná o subjektivní dojem toho kterého posluchače, ať už v hudbě vědecky vzdělaného, či nikoliv. Vždy vychází z momentální situace, ale vždy je třeba si pamatovat, že to, co se nám kdesi jevilo skvělé a jedinečné se může při stejné interpretaci někde jinde zdát naopak nedotažené a debilní. A zde se dostávám k meritu hodnocení: Chlapci a dívky z Boskovic předvedli výkon, který byl milý. Tečka!

  Pak jsme šli na scénu my a nevím, jestli to bylo změnou zvukaře (poprvé po několika letech), ale nějak se nám prostě nedařilo. Babičce se také někdy nepovedou kynuté knedlíky, že? A dělá je šedesát let! Brňáci o tom naštěstí moc nepřemýšleli a odměnili nás potleskem, který mi ještě dnes zní v uších - frenetický, krásný, vřelý, správný. Jakmile jsme dohráli, Michal nás opustil. Sbalil si svých pět kytar a odjel se podívat do chaloupky strýčka Vlasty (Toma) Redla. V sobo (přibližuji se mladší generaci. Slova jako v poho, narozky a apod. již mezi puby - můj novotvar na slovo pubescenti - takřka zdomácněla) měl totiž vystoupení se svojí domovskou skupinou - Semtexem a oni se tam pro něho prý zastaví. A my tři bratři osiřeli.

  Protože jsme v sobotu měli hrát jen o sto kilometrů blíže k Plzni, ve Zruči nad Sázavou, rozhodli jsme se pro alternativu, kterou nám nabídl undergroundový Milan (čtenáři ho jistě znají) - zůstat celý pátek na Moravě a večer si zahrát jen tak na stejně laděném festivalu, jako je on. Tož jsme ostali v penzionku u paní Skácelové a odpoledne se došourali do Boskůvek. Pro větší tajuplnost příběhu dodám, že já jel po vlastní ose a všichni jsme se srazili až večer za kravínem v Jabloňanech u Boskovic, kde celá akce probíhala. Golda mě pak vyprávěl, jak se jeli vykoupat do lesního rybníka a jak tam málem zapadli. Inu, je vidět, že jsem tam nebyl já, neb neustále hochům tvrdím: "Nikdy nevěřte domorodcům! Jestliže tvrdí, že je to sto metrů, jsou to poctivý dva kilometry a jestliže vás přesvědčují o bezstarostné sjízdnosti silnice, je většinou samý výmol. Naštěstí výlet za vodou dopadl dobře a teď jen ještě vyčkat toho správného času, až Milan zavelí k nástupu.

  Večer pokročil a já mám trochu času vám přiblížit celou akci in natura! Dá se říci, že to byl velice zajímavě obsazený festival. Kromě Oka-mžiků, Čočky a Anny Burešové tam vystoupila i skupina Budoár staré dámy, která nás nadchla opravdu všechny (vyvěšte fangle!). Dokonce i jinak tradicionalistický Caine vylezl ze svého comixového ráje a jako paša se skříženýma rukama sledoval pobaveně práci těchto infantů terriblového nebe. A bylo se věru na co dívat. Postupem doby začali být někteří návštěvníci jemně upravení - možná že to bylo (určitě) tím, že jeden z nich slavil své 33té kristovské narozeniny a ten, komu oslavenec dal na ruku malé razítko, měl pivko zdarma. Přiznávám bez mučení, že jedno jsem obdržel i já.

  Je nasnadě, že takovéto podzemní večírky nemají takřka žádný jízdní řád (vlasatci se spoléhají na intuici a někdy ani na tu ne) a proto čas si na nich plyne svým volným stylem. Místo avízované hodiny jsme tedy mohli vylézt na vachrlaté pódium asi o dvě později, ale tak nějak nám to nevadilo. Spali jsme totiž na místě, čemuž jistě chápavci dostatečně porozumí. Náš set se nesl v poněkud jiném hávu, než dosavadní skupiny. Místo jakési temné zádumčivosti jsme předvedli pravý plzeňský bigbít se vším všudy (chyby, přebrepty) a vůbec jsme se za něj nestyděli. Posluchači na nás byli naštěstí hodní, neb jim to přišlo zvláštní a rozpoutali pod námi (po několika nekonečných vyčkávacích minutách) echt pravé prachové peklo. My s tím naštěstí počítali a tak jsme si raději zapůjčili stávající komba (Milanova domácí práce - zlepšuje se! Cainovi postavil a dokonce věnoval (!) kombo na mandolu (nezbývá než poklonit se v němé úctě). Myslím, že tím náš koncert dostal takový ten autentičtější ráz, což v našem případku asi není na škodu. To co jsme chtěli, proběhlo a bez ztráty desítky.

  Po nás ovšem večírek pokračoval stále dál a dál, ale u toho jsme již nebyli. Druhý den nás čekalo dvojité hraní a my museli být v pohodě a čerství. Proto Golda zavelel směr les a my ho věrně, jak pes svého pána následovali.

  Probuzení bylo romantické… Les šuměl a veverka louskala oříšky. Ale, co to? Musíme jet a Caine nikde! Protože tento zvláštní bubeník (hlavu v nebi, povinnosti odsouvá) u sebe telefon zásadně nenosí, museli jsme se spolehnout, že se probere co nejdříve a že ho medvěd nezahubil. No, nezahubil. Čas nás totiž tlačil jako kris mořského piráta do krku a do Zruče daleko. Sotva Golda potřetí zakabonil čelo, zapraskaly větvě a z houští na nás vykoukl zelený Robin Hood. A nebyl to Robin Hood, ale zelený Caine (je to jeho nejoblíbenější barva). Teď už jenom nabrat mne, protože já spal ve vedlejším lese (ale stačil si ještě prohlédnout světově známý židovský hřbitov v Boskovicích - romantika, ach!) a tradá do šumu.

  Léto bylo v plném rozpuku. Psát o tom, že slunce pálilo jako ďas je stejné jako házet sviním obrok, to byla skutečnost, kterou má jistě každý z vás ještě v živé paměti. Takové teplo jsem zažil jen v pětasedmdesátým a já už něco pamatuju, panečku!

  Silnice nás vedla malebným moravským krajem. Lesy a lesy a tu údolí, tam zas řeka. No řekněte, nezamilovali by jste si to tam? Musím věcně poznamenat, že mi to trochu připomnělo náš kraj plzeňský. Což je dobře, patrioti z města B!

  Do Zruče jsme přijeli naštěstí včas a měli jsme ho pak ještě spoustu. Ukázalo se, že je to malý festiválek u Lužnice, což jsme s Cainem přivítali s jásotem nám vlastním. Plavky na sebe, praštit s sebou na louku a hoj živote, ty umíš žít!

  Věc, nebo lépe řečeno člověka, na kterého nesmím zapomenout ani ve snu je Petr, stopař, kterého jsme nabrali u Humpolce na dálnici. Zajímavý chlapíček, jářku. Za tu hodinku a půl jsem v jeho přítomnosti proplul životem snad ze všech stran. Vypadalo to, jako by tam na nás měl čekat. Tak skvěle mezi nás zapadl. I když jel původně do Prahy, rozhodl se, že se s námi sveze i na to druhé hraní, na festík do Slaného. Odtamtud ho určitě někdo odveze. Jak řekl, tak udělal. My se zatím slunili u vody a čekali, až dohrají místní, většinou hardcoerové kapely. Chrochtot se mísil s přebustrovanými kytarami, ale já (jsouce opravdovým fanouškem murmuru) tentokráte dal přednost přírodě.

  Znovu jsme tam svítili jako bozi. Včera mezi undergroundově - jeansovým publikem, dnes mezi tvrďáky. Ale skousli to a my si zahráli na Ceasarův klídek. Co vám mám povídat -pódium bylo sbité z prken, které už měly všechno odslouženo a tak jsme museli dávat bedlivý pozor, aby se celá konstrukce na nás nesesypala. Copak koncert, ten proběhl, ale nejtěžší ze všeho bylo potom dostat aparáty dolů na zem. Trubky bránily snad ve všem, ale naše intuice a dovednost nás opět nezklamala. Ještě poslední vykoupání, osušit sporá těla a na Prahu, Vávro, na Prahu!

  Jak jsem již předeslal, sobotní večer se blížil ke svému vrcholu a nás čekalo ještě jedno závěrečné vystoupení. Ten, kdo pravidelně jezdí do Slaného, ví, že v tomto městě dělá festivaly jen jediný člověk, nebo přesněji jedna skupina - Sváťa Šváb a jeho Totální Nasazenci. Byl to už nějakej čtvrtej, pátej ročník a podle toho to také vypadalo - lidí tu měli letos nejvíce. Mraveniště lidiček z celé republiky. Z "Valníku" se pomalu a jistě stává kultovní punkový festík. Sváťa se už konečně naučil různé fígle, prošel si dobrým a zlým a tak musím s libostí v prstech poznamenati, že mu toto klání rok od roku vzkvétá. Až na problémy s úředníky, ale kdo je nemá, že? (Například pro mne je podání složenky téměř heroický výkon!) Ve Slaném se zastavím jen krátce a to potud, že jen dodám, že se nám tam hrálo dobře a že mě přišel Pavel z TN pochválit můj zánovní aparát, což je věc, kterou upřednostňuji, chi! Takže Sváťo, go, go, go!

  Předprázdninový pražský Mlejn byl takový pohodový a ani tam nebylo moc lidí. To víte, okurková sezóna. Lidé jsou spíše u vody a jít někam do zakouřených prostorů se jim moc nechce. Ani se jim nedivím. Z toho důvodu necháme Klein stát a rovnou se přeneseme o den dále a o kraj vedle. To je totiž tak - Karlovarsko pro nás stále zůstává místem tajemným, kde kultura je cosi jako kytička nezalévaná. Hraní v tomto teritoriu by se dalo spočítat na krku jedné kytary - "Bída a lesk kurtizán" napsal by Guy de Maupassant. Nevím, čím to je, ale je to fakt přímo nepopíratelný. Když pominu občasný Chodov a kdysi Varskou Propagandu (nesmím zapomenout na zavřené Krásno a namyšlenou Toužim - jen pro VIP skupiny!), kam se podívám všude samý čmoud a mlha. Je to ovšem škoda. Pokládám si maně otázku, zda si zdejší patrioti příliš nepřisvojili lacinou německou kulturu (nebo ruskou. Ale když se to vezme, ona ta, nebo ta stejně stojí za strou bačkoru. Heina (pozn. Německý zpěvák ze sedmdesátých let) bych hnal bičem sám a pěšky) Jako by se tak trochu pozapomnělo na to, že tu existuje i kultura jiná, naše! Kdoví, ovšem jedno je jisté, míst, kde se hraje pravý živý rock postupně ubývá. Ať už je to proto, že nároky skupin jsou čím dále větší, nebo proto, že je jednodušší si objednat nějakého toho duc duc mana. Nedá se nic dělat - je to holý fakt jako sám Prokop Holý. Tím pádem je nad slunce jasné, že pořádat něco v tomto regionu, kde lidé nejsou uvyklí reji kytar a zpěvu šílených zpěváků jest věcí naprosto šílenou. A přesto jsou lidé, kteří do toho jdou s buldočí vervou. Jeden z těchto blázínků se jmenuje krycím jménem Kulík a je to on, který nás jednou do roka zve do Chodovského Big Hitu. Člověk s velkým Č, vegetarián, přítel tvrdé muziky a sekání dřeva na topení. A vidíte, a ještě k tomu posel kultury v Karlovarském kraji!

  Třetí ročník festivalu v Chodově byl zároveň i ročníkem posledním. Přes vcelku velikou reklamu přišlo na obrovský stadion, kde vše klapalo jako na drátkách (WC, stánky, ochranka, dobrý zvuk, zázemí pro muzikanty atd. atd.) pouhopouhých několik stovek diváků. Provar jako sviňa, řekli by Moraváci. Ano, to je odvrácená tvář těchto podnikavých pořadatelů. Damoklův meč, utržený a padající na svého pána.

  K Chodovskému hraní se váže jedna veselá historka: Měli jsme tam jet původně jen tři, ale Míša měl náhodou do večera čas a tak nám nabídl, že by si s námi rád drknul. Nu, proč ne, řekli jsme si a naložili ho do auta. Sami víte, že kdo spěchá, štěstí si lechtá. Tak se stalo, když jsme těsně před hraním najeli k pódiu vyložit živobytí, že za mnou Michal přišel a zcela nevinně se zeptal mé jednotky: "A kde mám komba?" Piva by se ve mně nedořezal. Panečku, vždyť já je zapomněl doma, uvědomil jsem si a pohlédl na kytarového pobratima, jehož tvář rychle sinala a začala sálat teplem, které jsem do té doby neznal. "No, to je průšvih," stačil jsem poznamenat a jal se rychle shánět jakoukoliv náhradu. Hned u prvního jsem měl štěstí - inu, odvážným přece štěstí přeje. Kytarista od Harlejů, či jakého to bylo spolku mě vyšel ochotně vstříc a my tedy mohli zanotovat to, co jsme si předtím v autě svatosvatě slíbili - písničky a odrhovačky pro ne(v)hodné loutky!

  To již ale čas kvapil tempem náročným a my museli pokračovat dále. Čekalo nás ještě jedno hraní - na hradním nádvoří hradu Křivoklát. Milan, zpěvák a kytarista skupiny Hradní duo zde pořádá každoročně celoletní festival, na který si každý týden zve buď skupinu nebo nějaké divadlo. Myslím, že je to vhodně zvolené místo - nedaleko Berounka (to znamená vodáci), poblíž množství kempů a pensionů (lufťáci) a kolkolem krásné hluboké lesy (mastňáci a praví trampové). Suma sumárum trefa do černého.

  Počasí nám naštěstí přálo a tak jsme odehráli docela dobrý koncert. Omlouváme se za poněkud pozdní začátek, ale nás ta atmosféra, ten genius loci tak dostal na kolena, že jsme nebyli schopni celou hodinu fungovat. Naštěstí máme pro takový případ záklopku jménem povinnost.

  Závěrečné dvojče před samotnými prázdninami nebylo daleko od našich úlů. Za tím prvním stačilo jen najet na dálnici směr Prágl a před Berounem s ní zase sjet. Jak jednoduché a jak inspirující. Možná jste si všimli (když se jede po Dé pětce na P) takového toho omšelého zámečku před Královým Dvorem. Tak to je to místo. Zvenku sice vypadá, že by zaň ve dražbě člověk ani vindru rovnou nezaplatil, ale uvnitř jest vidno, že snahy o jeho zvelebení jsou na pořadu každého dne. Nová dlažba na nádvoří (kterou jsme nevědomky orazítkovali pneumatikami Ovečky, což je prý přísně zakázáno! Nevědomost hříchu nečiní. Nebo ano?), omítnuté zdi a zejména polokulovitý stan, kde se vše mělo odehrát. Teď, v sedm hodin tu ale nikdo nebyl. Nechtěl jsem nic hovořit, ale tento způsob koncertů jevil se mi poněkud nešťastným - do města daleko a kdo v dnešní době pošlape světa kraj za kulturou? Inu, hudebník se ptát nemá, hudebník má především hrát. Počkalo se tedy taktně do devíti a když bylo jasné, že víc jak ta stovka stejně nemůže přijít, šli jsme na trh s kůží prasat a ovcí. Nebylo to od věci, ale zvuk v takovémto prostoru je ošajstlich - právě tím, že je stan polokulovitý. Šíří se na všechny strany a nikam. Pozorný posluchač si tak musí najít svoje místečko, jinak se jedná spíše o ušní výplach, než zážitek.

  Shodou okolností po nás vystoupila ještě jedna grupička, místní vzbouřenci Mej-Dej. Chlapci bezzubí si zřejmě usmysleli, když už přijde těch hodně lidí, že by bylo dobré se nějak zveličit. A tak si přinesli své půl roku vydané cédečko s tím, že ho na místě tom pokřtí. Nu, křtil jsem ho samozřejmě já, neb Golda jel kamsi na Prahu a Cainovi to bylo málo důstojné. O Michalovi nehovořím, ten má za sebou tolik křtů, že by mu na to nestačil ani domov důchodců. Divíte se? Mej-Dejci tak zažili atrakci na kterou jistě dlouho nezapomenou. Jejich veselý zpěv jsme slyšeli ještě dlouho před Hořovicemi…

  Poslední červnový víkend je vlastně prvním svobodným víkendem všech školáků, záškoláků a poškoláků. Tím je dáno, že kdo má ruce, nohy, ústa a mnohdy i mozek utíká co nejpečlivěji rozvinout své deset měsíců tajené pudy do područí kněžky mrzké - zábavy. Nejinak jsme to vnímali na našem tentokráte jediném čajovém vystoupení v Poli u Lnář i my, jednotky vskutku veselé. Toto místo se již stalo pro nemálo hochů a dívek místem takřka legendárním a dlužno poznamenat, že nejenom pro fanoušky. I nám se tam hraje příjemně - je to vlastně takové to celoroční dovršení, odměna za tu tvrdou a náročnou rockovou práci.

  Po loňské odmlce jsem tedy opět oprášil bycikl (bohužel půjčený. Svůj jsem prodal) a spolu se ženou zákonnou vyrazil vstříc novým zážitkům. Jak už to na téhle štaci bývá, přivezli jsme si rozjížděče, to jest skupinu, která celý večer otevírá. V onu památnou sobotu los padl na písecký Divoký Západ, hochy, co to myslí naprosto vážně. Sice je pravda, že jsme poněkud podcenili jejich technické požadavky a tak namísto většiny našich předskupin, které se spokojí (hlavně kvůli času a jednoduššímu vnímání věcí) s naší skromnou aparaturou, tihle tvrďáci vyčistili prostor před bubny několika přesnými tahy a nanosili si tam své bedýnky. Tím pádem se začátek trochu zpozdil, ale z reakcí lidí jsme cítili, že jim to ani tak nějak nevadí. Vždyť přece začínají prázdniny, ne? My si z toho naopak přinesli další ponaučení: Přesně jako v tom staročeském přísloví - "Nechoď Vašku s pány na led. A to i v případě, když ti slibují, že jim tvé brusle budou vyhovovat!" Ale, ruku na hmatník, kolikrát jsme se už takhle spálili? Je to boj s větrnými mlýny a věřte nevěřte, děláme to jen a jen pro vás, vážení. Chceme vás všechny ušetřit zbytečných průtahů. Howgh!

  O zábavě samé snad jen normálně: Lidstva hodně, excesy pražádné, zvuk celkem dobrý, nálada výborná. A to bych přál i vám všem, kamarádi z jedné louže. Jsme to my, kdož tvoří dějiny, nezapomínejme na to. Pište, smskujte, mačkejte, datujte, ale nezapomeňte, že jste lidi! Hodně pohody do srdíčka vám přeje váš psanec Déma von pero!

Rychlé šípy - Rychlonožka - Krasobruslař
díl třicátýosmý