RŠ pokračují - díl 39. |
K dyž jsem psal písničku o vypálené sirce, ani ve snu by mě nenapadlo, že se s takovým sběratelem jednou opravdu setkám. Pikantní na tom je, že je to dívka, což, jak jistě sami uznáte předčí i ty neodvážnější sny. Ženy jsou totiž podle psychologů méně sbíravé, neb rodina je většinou semele do mrtě, což koníčkům právě moc nepřeje. Říkejte si jí, jak chcete, já slíbil, že její pravé jméno neprozradím. Nazveme ji třeba Martinou.
Tak tahle Martina vám je neobyčejný tvor. Sbírá krabičky od zápalek a nejvzácnější jsou pro ni ty staré, dřevěné, která moje maličkost ještě bohatě pamatuje. Ty si pak pečlivě věší na různá místa ve svém pokojíku, kde se jimi kochá každé ráno, ba se s nimi přímo laská a hovoří k nim. Blázen? Kdepak, jen velice zajímavý člověk. Svědčí to o neobyčejné touze neustále něco poznávat a to tak, že do nejmenší maličkosti a se srdcem na talíři. A nejenom to – s každou nově nabytou krabičkou se náležitě polaská a pak přijde hlavní bod večera…krabičku pomalu otevře, téměř vždy zavýskne obdivem nad tvarem hlaviček a nakonec k nim přivoní. Chtěl jsem původně napsat, že přičichne, protože sirky nevoní, ale pěkně smrdí, ale co je jednomu eklhaft, to druhému libé. Nebudu to proto nikterak komentovat. Martina a její sirky, panečku. Obdivuji jí a nejenom to. Dokazuje to, že lidé, kteří mají v této pohnuté době zájem o věci takřka všední a pomíjivé a dokáží si z nich udělat předměty hodné jejich zájmu, jsou lidé, kteří chtějí přes všechny nesnáze nést dál a dál ten nesnadný prapor výjimečnosti. A že se na ně někteří takzvaně „normální“ lidé koukají skrz prsty? Tak ať se klidně koukají. Oni to snesou (věřte mi) – pro ten neuchopitelný pocit. A můžou jim dělat i jiné věci. Jen jedno je jim přísně zapovězeno! V případě Martiny kupříkladu - totiž ty sirky vypálit!
Letošní prázdniny začaly festivalem v Českém Brodě a jak tak koukám do zápisníčku, těch festivalů bude v následujících dvou měsících skoro devadesát procent. Honza Tráva, náš již etablovaný manažer, správně pochopil, že k létu patří hraní venku a tak se opravdu snažil. Budiž mu za to vyseknuta poklona s kordem obnaženým a palcem proveden burák na zátylku!
Loni jsme o hraní v Č. Brodě přišli vinou neuspořádaného počasí. Tehdy vítr zboural pódium, kde jsme měli pracovat a pořadatelům nezbylo nic jiného, než několik skupin zkrátka stornovat. Některé ale nakonec hrály v náhradním času – na nás se z důvodů nám neznámých nedostalo. Možná to bylo i dobře, taková pauza je také k něčemu dobrá, ne? Vždyť jsme tam hráli rok, co rok. O počasí jsem se zmiňoval již v minulém čísle a jelikož bylo celé léto téměř stálé (to jest ukrutné horko), budu se o něm zmiňovat jen v tom případě, že se na obloze objevil nějaký ten mráček neposeda.
To v Brodě ani náhodou nehrozilo. Takže se na to podíváme trochu pod drobnohledem, co říkáte? Oproti minulému roku došlo k další inovaci. Zdá se, že bratři Fořti ještě pořád nenašli ten nejvýhodnější model. Místo loňských tří venkovních pódií zbyly letos jen dvě a jedno se vešlo do stanu. To hlavní (na kterém jsme hráli i my) se vyznačovalo zejména velikostí. Mě osobně se třeba velmi líbilo pódium vedlejší, kde byl zvuk mnohem nadupanější a tím pádem i přesvědčivější. Dokonce i Jaksi Taksi, doplácející většinou na špatné ozvučení zněli úžasně. Až mi z nich běhal mráz po zádech. Aleš a spol. to zkrátka pořádně rozvařili. I další skupiny, většinou punkové, to sázely do lidí tón za tónem a já si jen opakoval stále dokola moji novou hudebnickou mantru…“No panečku, no panečku!“
My se museli tedy „spokojit“ s tou velkou obludou, což se skutečně i stalo. Nebylo to špatné vystoupení, což u nás na festíkách nebývá zase až tak pravidlem. Stres a spěch se na nás, většinou pohodáře a klidaře, co se týče stavění aparátů, z osmi v desíti případech podepíše. Chvíli jsme ještě ostali, pokecali s lidmi, které člověk potká jen na takových akcích a pak už zamrňoukal malej Golda a to bylo znamení, že musíme vyrazit vstříc jednotvárnému životu.
Následující den nastala sobota a my měli tudíž spoustu času. Podle Honzy jsme měli na další hromadné hraní (jiný termín pro slovo festival) dorazit až někdy v deset večer, neb tak zněla smlouva. Tak jsem se válel pěkně u řeky v Hradišti co to jen šlo a když se stín schoval za stromy, sbalil jsem deku a vyvezl Ovečku na světlo boží.
To místo se jmenovalo Sopotnice a všímavý turista ví, že se nachází nedaleko krajkami vyhlášeného Vamberka. Nepospíchali jsme, mohli jsme si dovolit luxus kochat se krásami Středozemě naší republiky. Do vesničky jsme dorazili za úplné tmy. Od jakéhosi přítoku Divoké Orlice stoupal chlad a na prknech zrovna řádili pražští Police revival. Šlo jim to sakra dobře. Kytarista sice musel sedět, protože i Pavlíček by pochopil, že tak těžké party se ve stoje dají hrát jen velice těžko. Lidé byli většinou usazeni v povzdálí u reklamních deštníků a očekávali, že my vneseme do toho jejich vesnického stereotypu tu pravou a nefalšovanou odvázanost. Nu, nevím, zdali jsme jejich touhy naplnili, ale z naší strany se koncert jevil jako hodně povedený. Zvláště mne inspiroval zvuk, který lezl z beden a to vždy pookřeji. Komunikace zesílí a když se do toho zapojí Golda a někdy i Caine, výsledkem bývá nálada, na kterou pak ve špatných chvílích všichni vzpomínáme. Byli jsme tři a randálu jsme nadělali - ani nemluvit.
Po nás však nastoupilo uskupení Rhondian které toho randálu produkovalo daleko více. Napůl samply, k tomu živý bubeník a coby hlavní tahák velice pohledná zpěvačka (ovšem jen před vystoupením), která svůj make up z nám neznámých důvodů směřovala do spíše temných tónů. Leč její projev nebyl nezajímavý. Divoké záklony hlavy, vlasové víry a zejména její fistulové vytí dávalo najevo, že nejenom všedností živ je člověk. Bylo už hodně po půlnoci, když jsme vyráželi na dlouhou cestu k domovu. Já si ještě stačil s jedním hochem vyměnit trička, aby prý měl na nás nějakou památku!
Následující víkend se konala ta vzácná výjimka – samostatný koncert. Vlastně poprvé jsme se jeli podívat do malebného jihočeského městečka Třeboň. Kdo si toto sídlo vybaví v souvislosti s Jakubem Krčínem a jeho světově známými rybníky, dostane ode mě jedničku s hvězdičkou. Podtrženou.
Hledání nebylo jednoduché, ale ani složité. Jakmile jsme totiž zahlédli našeho věrného fana - výtahového Vláďu - bylo jasné, že jsme na místě. Již zdálky zářil natřen čerstvou vazelínou, ale tentokrát jsme ho potkali nevhod – právě jedl, čímž měl i ústa zanesené vazelínou a nebylo mu proto moc rozumět. Ale on toho stejně moc neříká. Většinou se soustředí na slova: Výtah, lano, motor, kladka a podobně. To se vždy jeho tvář rozsvítí jako baterka. Je to šťastný člověk. Nechali jsme ho proto klidně strávit večeři a jali si pomalu stěhovat harampádíčko nahoru. Slunce opět nebezpečně žhnulo. To nevěštilo nic dobrého. Navléknou si punkeři okované kanady a poctí třeboňský kulturní stánek svou vzácnou návštěvou? Otázky zůstávaly v oparu budoucnosti. Neřešili jsme to, spíše se obdivovali tak příjemnému sálu. Na naše poměry sice trochu předimenzovaný, ale nás zaujalo nejvíce jeho zatlumení. To nebývá pravidlem, většinou se zvuk navrací k nám zpět od holých betonových stěn a způsobuje problémy nejenom nám, ale povětšinou zvukařům.
Ukázalo se, že kdo si počká, ten se také dočká. Posunuli jsme čas startu o nějakou tu minutu výš a byl to dobrý tah. Dali jsme tak lidem větší šanci se rozhodnout a já, abych toho času správně využil, věnoval jsem ho na prohlídku města. A když jsem si pak s člověkem, kterého mám rád, dal v kavárničce u náměstí jedno krajské pivko, zdálo se, že den nemá chybu. A dlouho ji skutečně neměl. To až při našem vystoupení. Ale ruku na srdce, kdo z nás je neomylný? Ti, kteří tedy přišli, byli určitě spokojeni. Alespoň tak vypadali a nic po nás neházeli. Víte velice dobře, že se neradi chválíme (většinou není za co), ale jsou chvíle, kdy nám to prostě sedne a kdy cítíme, že vznikla jakási atmosféra. Kdy si člověk říká: To to frčí, to to dávám…a podobně. Je možné, že ji ale cítíme jenom my, protože je to věc, která vzniká v průběhu hraní a kterou se nelze naučit vytvářet, pouze ji přijímat. Takže když se objeví, je to pro nás velice příjemné a věřte starému pánovi, že bychom se chtěli ji naučit předávat i vám. Snažíme se o to celé roky a jestli to má nějaký dopad dodnes takřka vlastně nevíme. A je to tak možná dobře. Neříkám to s nějakým smutkem, jen si myslím, že v tomhle by člověk jistotu nikdy neměl mít. Ztratilo by se totiž to kouzlo, ten nepřenosný pocit něčeho krásného, bezprostředního. Uff, už zase selsky filosofuji. Jste v pohodě?
Ilja Hurník, známý skladatel vážné hudby kdysi řekl: „Hubička od saxofonu..“ Větu nikdy nedokončil a tak se muzikologové již desetiletí přou, co tím umělec vlastně chtěl říci. Jedni tvrdí, že Ilja přišel na nový způsob dutí do saxu, druzí se opírají o výzkumy ruského vědce Vasilije Pokrytinceva, který tvrdil, že hubička je přežitý doplněk - kdy prováděl docela zdařilé pokusy s hraním na otevřený korpus…. Tuhle diskuzi jsme si vyslechli na benzínové stanici blízko Brna. Sluníčko opět předávalo svoji energii, ale my měli myšlenky někde úplně jinde. „A co to bude za hraní, v té Lužici u Hodonína?“ ptal se snad už posté Caine, s ústy plné bramborové natě, kterou on k smrti rád. „Nevím, nevím, nevím,“ odpovídal raději do foroty vedoucí Golda, „snad festival, festival, festival!“ Je těžké si za takových okolností přiznat, že nejsme zoufalí, ale my si to s gestem gentlemanů přiznali. Odhalení bylo strašlivé. Leč koncert ani kat nepočká, proto jsme zanechali mudrování a hola na cestu, vždyť Lužice leží hluboko pod Brnem.
Tahle dolní Morava, či jak se to tam zove je kraj pro naše oči poněkud nestandardní. Nikde žádné lesy, jen rovina a sem tam nějaké to roští v dáli. Pro našince, uvyklého lesům a kopečkům nic moc. Však již moji kamarádi cyklisti říkali, že na Hodonínsko na kole už nikdy. Takovou nudu (rozuměj – bez pořádných stoupáků) prý už dlouho nezažili. A navíc nebylo večer kde složit hlavu. Na poli? (krajina bez lesů neskrývá mnoho úkrytů) Ale co, to co je nám divné, se místním určitě líbí a naopak. Tak to zkrátka musí být. Na druhou stranu se jim nedivím, že jezdí na dovolenou třeba na Šumavu. Ono nasát chřípím tu pravou lesní smolu jistě není k zahození. Takže to máme sondu do krajiny, kterou jsme se právě řítili a tu náhle před námi vyvstávají kontury již zmíněných Lužic. Vesnička jako od Lady, jen ten vodník na vrbě chybí. Podle Goldy by prý v tak špinavé vodě ani žít nemohl. Ano, správně, festival se konal pod širým nebem jen kousek od rybníka. Protože bylo dosti času, sesedli jsme si na kůly u vody a vychutnávali pohodu po tak dlouhé a horké cestě. To už se ale na scéně cosi začalo dít. Jen aby chlapci nepřehnali přípravu! Máme totiž ještě jedno hraní a spočítali jsme si, že zde může být skluz nejvíce hodina. A jak to zatím vypadá, ta hodina, ne-li více to bude určitě. Bohužel to nemůžeme nijak ovlivnit a tak čekáme, až se nazvučí první kytaroví hráči. Trvá jim to neuvěřitelně dlouho a protože mezi námi a jimi má hrát ještě jedna taková podobná, Golda dostává nápad a vyjednává, že budeme hrát jako druzí a ne až třetí. Ukázalo se, že to byl dobrý tah. Chrochtalové chrochtali strašně dlouho (to už je jejich úděl, když si zahrát, tak pořádně) a nám nezbývalo nic jiného, než šetřit každou minutou. Přesto tím nebyl koncert ani v nejmenším dotknut. Lidé slyšeli přesně to, co asi chtěli a ještě si vytleskali přídavek. V tomto dalekém rovinatém kraji věc nadmíru překvapivá!
To už ale hodiny bily na poplach. „Balit fidlátka, hoši,“ volala pravá ručička (ta delší) a ťukala do rytmu na malý zvoneček. Nakládání proto proběhlo spořádaněji. Pak jen naposledy zamávat se slzou v oku a tradá na dálnici - Kolnice čekají. A vida, jak se to rýmuje: Kolnice, dálnice. To bych mohl použít do nějaké básně (tedy, kdybych je psal). Já to přesto zkusím:
„Když jsme sjeli z dálnice, slyšeli jsme Kolnice.
Basa, buben, bicí, zpěv, kolem spousta hochů, děv.
Pod pódiem tance rej, tak už nečum chlapče – hrej!“
No, Vrchlický by ze mě asi nebyl, ale k takovýmu Daliboru Jandovi mám určitě hodně blízko. A víte co? Necháme toho, my tady přece nejsme od toho, abychom se zabývali uměním, zde jde jen o prachobyčejnou zábavu a u té také zůstaneme.
Jakže jsem to říkal? Jo, Kolnice! Tak tato vesnička se vyznačovala ponejvíce tím, že tam měli pěkný zámeček a u zámečku místečko. Na místečku pódiíčko a na pódiíčku hudebníčči. Před hudebníčky pultíček a za pultíčkem zvukaříčci. Zvukaříčci měli páčičky a hejblátečka a těmi točili na všechny světové stranečky. Tím dělali zvuček, děti, víte? A hudebníčci na pódiíčku preludovali na kytarečky, bubínky a housličky a dětičky křepčili jako na svátek Bulharské republiky. Tak nějak to tam vypadalo. Jako v pohádečce, viďte?
To už se docela setmělo. Pohled na hodinečky pravil, že jsme to stihli tak akorát – ještě půl hodiny a bylo by pozdě. Zatím hrála skupinečka velice podivná. Jak bych to jen nazval? No, něco mezi rockem, lidovkou a jazzem. Na pódiu působili všichni velice sehraně. Nad všechny vynikala zpěvačka, jejíž německý zpěv a hra na flétnu se mi jevila docela zajímavou. Přiznám se bez mučení, že také bohužel trochu bez nápadů. Permon balet superstar tedy prstem nahoru, ale jen proti větru. Nedá se nic dělat, jejich účinkování mi spíše přišlo jako by si všichni přijeli zajamovat. To je alespoň můj názor. Hoši možná nesdílí můj pocit, což jim samozřejmě neberu. Ve vsi je taky spousta psů a každý štěká jinak, ne?
K vystoupení mám jen připomínečku, že prošlo tak nějak okolo nás. V plné sestavě, to jest i s oběma hosty jsme se namačkali do malého prostoru a vytvořili soundek, který zavazoval. Když měsíc vykročil na svoji pouť, byl právě čas vyrazit směrem k domovu. Na dálnici to přece bylo kousek a po ní se jede do Plzně jedna radost. Zvláště v noci!
A festivaly pokračovaly jeden za druhým. V úterý jsme sice spáchali zcela regulérní koncert u nás v Plzni U Zacha, což bych měl nahlásit u velitele útvaru jako zvláštní událost tajného významu, ale tam se nic zajímavého nestalo (krom toho, že si malý Goldík začíná zvykat na rockové tóny – byl přítomen) a tak zůstanu němý jako brankář. Odehráli jsme to venku a počasí trochu zlobilo. Avšak nakonec dostalo rozum a nechalo nás v poklidu dokončit svoji věc. Aloha oe, bratři!
Více se rozepíši až u sobotního navštívení již notně proslulého Stádleckého mostu. Po několika ročnících, které se opravdu odehrály blízko této silniční stavby se tentokrát hoši z Peshaty (kteří to mají na hrbu) nedohodli s místním zastupitelstvem a byli donuceni celou akci přenést o několik kilometrů dále – na louku u osady Olší u Milevska. Již na první pohled bylo jasné, že to bylo od zastupitelstva nečekaně dobré rozhodnutí a že se to tak asi mělo stát. Hodně prostoru, vedle říčka - ne jako ve Stádleci, který byl celý sevřený na fotbalovém hřišti. Ono je pravda, že každé to místo má něco do sebe, ale já po letošní zkušenosti dávám přednost Olší.
Letošní ročník sliboval opět mnoho dobré muziky. Myslím, že Stálec patří mezi ty hodně dobré festíky. Přiměřené skupiny za přiměřené peníze. A na to přece všude slyší lidé, kteří jsou pohodoví. Bylo to cítit v každém nadechnutí. Hned bych tam zůstal, řekl jsem si pro sebe, ale to bohužel nešlo – zítra jedeme do dalekých Boskovic a tak musíme vstávat velice brzo. Poslechli jsme si tedy předskakující Trabant, vyslechli od nich pár nových historek a odmastili svých povolených 40 minut.
Ráno jsme skutečně vstávali brzy – div divů, pane Pokustóne! Doplnil jsem Ovečce olej a kapaliny, zkontroloval světla, gumy a celkový stav vozidla, přečetl si znovu celou vyhlášku (od Á do Zet), což mi trvalo téměř do oběda. Ale co, pro nás to rád udělám – řidič musí být vždy připraven. Přesněji by to snad vyjádřil jen slavný americký detektiv Nick Carter: „Furt ve střehu!“ Jelikož bylo hezky, stačilo si vzít krátké kalhoty, jedno triko a hola za hochy na sraz. Však již byli netrpěliví jako mléko v bandasce v pět hodin ráno.
Do Boskovic, nebo chcete-li pomístně „Boskůvek“ jsme dojeli až k večeru. Cestou proběhly ochutnávky sendvičů a baget (klasická muzikantská strava) na benzínkách a v motorestech – nikam jsme moc nepospíchali. Vždyť to tam známe. Na této proslulé přehlídce jsme hráli již před drahnými lety. Přesto se nedá říci, že by se nám po ní stýskalo. To v žádném případě, neboť její dramaturgie je postavena tak zajímavě, že se téměř nikdy nic neopakuje. Až po těch drahných letech. Za ty roky jsme už zapomněli, kudy do areálu a tak si musel Golda zahrát na rozvědčíka a spustit se do jámy lvové sám a bez mapy. Nevěděl to ani znalec místních poměrů, Toncek Havaj, což je už co říct! Golda se vrátil za půl hodiny. Přes rameno mu visel kulometný pás a jeho helma byla samý otvor. „Pozor, Němci…!“ varoval nás nezvykle tichým hlasem, „mají tam šikovně ukrytý bunkr. Pár jsem jich zneškodnil, ale nevím, jestli se tam ještě někdo neukrývá.“ Bylo třeba nasadit pomalou taktiku a proto nám trvalo ještě další půlhodinku, než jsme se doplížili (a já dojel) pod pódium. Bylo obrovské, monumentální, neuvěřitelné. A v hledišti hodně lidí, opravdu hodně. Tu a tam sice zazněl nějaký vzdálený výbuch (zřejmě granáty), ale bylo poznat, že bitva zvolna slábne a že diváci chtějí slyšet něco jiného. Takže první, na co jsme se soustředili byl zvuk. O něm se nedá hovořit jinak, než v superlativech. Nu, budeme si muset dávat pozor na noty, mumlal jsem si pod řídký vous. Všechny pečlivě zachytávat – ani jedna nesmí uniknout mimo areál. Zatím jsme se bavili každý po svém. Já s kamarádkou, Caine s komixy a Golda s Romanou si podupávali na rampě. Michal Prokop právě hledal štěně píva ve skříni (z jedné jejich skladby) a stále ji nemohl ji otevřít. Nešťastní muzikanti tak byli nuceni celou hodinu hrát dokola jednu a tu samou figuru, než Michla vítězoslavně zvedl klíč nad hlavu. Nebylo to zlé, to jejich vystoupení, ale víc se mi líbily bluesové standardy s kytarovým hostem Lubošem Andrštem než vlastní skladby. Po nich nastoupili zádumčivě undergroundoví O.T.K – jako by pořadatelé chtěli připravit půdu pro nás. Po reakci vždy nastane akce. Nebo je to naopak?
Posilněn odvahou jsem vyvezl Engla (aparát můj) do výšin betonového nebe a v letu si připravoval nástroje. Jsme tomu již za ta léta uvyklí, ale děláme si to po svém. Když bylo jasné, že estráda může započít, konferenciér nás ohlásil jako legendy (čeho, proboha?), což jsme ihned obrátili v nejapný žert. Taková slova věru nemáme rádi. Legenda je třeba letec Meresjev s umrzlýma nohama, nebo Švejk, ale my? Fuj, nenávidím to slovo! A pak to všechno prasklo! Cainovy bubny tříštily amfiteátr na kousky a došlo to tak daleko, že pod námi začali běhat bezprizorní lidé. „Kde jsem se to ocitl, nemáte okurky,“ řval jako traktor bez výfuku jeden postarší pán a neustále si hladil čelo cihlou. „Teplé párky,“ volala další žena, ač v ruce žádné párky neměla. Při dotazu dokonce popřela, že by věděla, co to ty párky vlastně jsou. Malý muž jen ve spodním prádle se dožadoval cyklistické normy pro dvacáté století a tak bych mohl pokračovat… Golda naproti tomu rozhučel svoji basu do té míry, že jsem pak uznal, že takový maglajs jsem od něho ještě neslyšel. Nešťastná Romana hledala marně alespoň jednu klapku na saxofonu. Ano, objevil se tu zas – zloděj klapek. Tento fantom se v poslední době orientuje jedině na klapky od nástrojů. V nestřežené chvíli, často těsně před koncertem je béře a mizí s nimi ve tmě. Nikdo ho zatím neviděl ani neslyšel. Takže jediný já jsem dostal šanci celou taškařici zachránit a Pánbu ví, že jsem se jí zhostil více než skvěle. Moje čisté, teplé tóny rozeznívaly srdce všech návštěvníků. Viděl jsem celé řady, jak plakaly štěstím a výkřiky typu: „To je Garry Moore a ne Déma!“ nebyly zase až tak vzácné, jak by jste si mohli myslet. Zkrátka, bylo to famózní hraní. Chlapci byli tak vyřízení, že je musela odvézt sanitka na pozorování. Jen já kynul ještě deset minut nadšeným davům a nahlas jim sliboval, že příště, příště teda určitě nepřijedeme!
Týden se s týdnem potkal jako babička na Vzdychánku s bochníkem chleba (z kterého se pak vyklubal vodník) a my museli tak jako tisíckrát předtím za jeho kůrkou. Bez práce není nebezpečí, volala na mne kdysi kamarádka Jana a zapalovala si ruce hořlavinou první třídy. Poprvé a naposledy. „Tak Malá Skála u Turnova,“ podivila se paní listonoška, když se mě zeptala, kam že to jedeme. “Tam jsem ještě dopis žádný nedoručovala,“ pokračovala ta prostá osoba, neuvědomujíce si fakt, že v Plzni by k tomu mohlo dojít snad jen ve vědeckofantastické knize. „Tož to tam pozdravujte!“ uzavřela rozhovor a skřípla si prsty do ocelové schránky. Ano, rádi bychom ve „Skále“ pozdravovali, ale koho vlastně? Co žijeme jsme ty místa nenavštívili, ačkoliv jsme o nich slyšeli jen samé dobré. Tenhle festík totiž není ledajaký. Troufám si vhodit do arény ručník, že patří mezi ty tři největší a nejprestižnější v republice – Brod, Trutnov a on. Třinec sem raději nepočítám, protože ten nám (též jsme tam nikdy nebyli) nějak nepřirostl k srdci. Zejména svojí nabídkou. Taková megalomanie postavená na hlavu a orientovaná spíše na vesnickou mládež.
Takže se pojďme podívat, jak to ve Skále funguje. Na první pohled je jasné, že tady problémy se skluzem tedy jako že nebudou. Na to vezmu jed, přemýšlím u vchodu, kde pořadatelská služba věcně a pohotově radí kam a co. Na druhý pohled je dobré, že obě pódia jsou oddělená a že se vzájemně neruší. Jedno je pod střechou pivního stanu, druhé na otevřeném prostoru hřiště. Tam hrají ty slavné skupiny - pokud se domníváte, že Harlej, Alkehol a podobné spolky do tohoto ranku spadají. Ale abych jim nekřivdil - dodávám bez jakékoli záště, že mají veliký úspěch. Mě ale nějak tahle pivní kultura nebere. Něco jiného je Pavlíčkova skupina One season band. To je panečku jiná řacha. Pavlíček je prostě persona par excelence. Můj koncertní zážitek roku! To už ale musíme nosit aparaturu do stanu. Vypsaná Fixa dohrává za ohlušujícího pískotu a my víme, že po nich se bude těžko hrát. Leč též dobře víme, že nejde srovnávat nesrovnatelné, což se ukáže během koncertu. Lidé jsou o poznání chladnější, ale možná je to tím, že pozorněji naslouchají. Nechám tuto úvahu na vás. V zákulisí ještě stačím minout Pepu Vojtku z Kabátů bez Laurinový a pak tradá domů. Malá Skála fakt jede. A představte si, že výhradně jen s domácími kapelami. Inu, kdo umí, ten háže kostkou!
Druhý den jsme měli konečně jedno samostatné hraní, kdy si musíme vše připravit sami, kdy nás nikdo nehoní a všechno též závisí na nás samých. Los padl tentokrát na Litoměřice. Ze spolehlivých (snad) zpráv televizní obrazovky jsme věděli, že toto město patřilo po loňských povodních mezi ty hodně postižené. Proto jsme byli zvědavi, co voda natropila v letním kinu, v posledních letech dějišti slavných Litoměřických kořenů (festivalů). Ten kořen tam naštěstí stojí opřen i nadále. Voda mu nikterak neublížila. Můžete si ho všimnout, když sjedete za mostem doleva k zahrádkářské kolonii. Ta naopak vypadala jako po výběru plevele od nějakého obřího pěstitele – kde nic, tu nic. Majestátní Labe dělalo, jako by se tu vlastně nic nestalo. „To jsem jenom chtělo vymést břehy od staleté špíny,“ slyšeli jsme jeho bublavý hlas. „A co lidi?“ mlátil jsem vztekle do vody „a co ryby? To je normální?“ Odpovědí mi bylo jenom mrtvé šplouchnutí. Řeka si své tajemství žárlivě střeží!
V areálu letňáku to vypadalo stejně tak, jak jsme si to pamatovali. Zdi odolaly a odolal i pořadatel Michal. S novým entuziasmem tlačí svoji hudební káru dál – voda, nevoda. Koncert se konal pod širým nebem, na stejném místě jako před rokem – pod chabou stříškou ochozu hned vedle promítací kabiny. Večer žhnul unaveným sluníčkem a nám nezbylo nic jiného, než zkusit již několikráte osvědčenou taktiku – vyčkat a uvidět. Tohoto nelehkého úkolu se ujala zdejší skupina Upelestiflus, bigbítek podle rovnátka lihového. Hoši se předváděli – neustále na něco hráli a někteří k tomu ještě dokonce i zpívali. Zajímavý projekt! Noc již značně pokročila, když jsme nazvučili a zahájili další z nekonečných sad obyčejného šílenství. V dálce crkali cvrčci a od Labe se neslo ráchání kachen. Idylka přímo k nakousnutí.
Když jsme u té idylky, tak si myslím, že něco takového proběhlo i o týden později v Dolní Poustevně. Pravda, Golda se domníval, že tahle osada, či ves leží v blízkém sousedství Rumburka a tak jsme jeli na jistotu – čas jsme si spočítali na minuty. Jaké však bylo Goldovo procitnutí, když dovedl Ovečku před Rumburk a hle, tu se zeptal, kde že jsou ty Dolní Poustevny? „Tak dobrých 20 až 25 kilometrů odsud,“ odvětil jsem po bedlivé úvaze a uvědomil si, že je to festival, a že už za chvíli vlastně hrajeme. Nu, co se dalo dělat? Jen jet a doufat, že festík bude mít malý skluz. Ukázalo se, že skluz byl a to ne zrovna malý. Na malých přehlídkách to tak bývá, ale vysvětlete to staříkům co si už něco prožili a kteří konečně po letech poznali, co je to zodpovědnost?
Dle pokynů pořadatelstva jsme těsně před samotným místem museli odbočit na lesní cestu a pak hoj černým lesem až na paseku. Věru, nádherné místo – stačilo jen do toho lesa zajet trochu hlouběji a vyjeli bychom v Německu. Na první pohled se zdálo, že akce je to víceméně nárazová, improvizační, ale hlavní pořadač mě vyvedl z omylu. Byl to už dobře čtrnáctý ročník a jestliže se jmenoval Zpátky doma, pak jen pro to, že se po letech bloudění vrátil na své staré, předrevoluční místo. Nabídka byla pestrá. Od vyloženě amatérských skupin po ty velice známé, jako například Švihadlo, nebo Anna K. Když jsme zaparkovali kousek od pódia, produkce právě začínala. Hrálo nějaké podivné seskupení muzikantů, kteří se mezi písničkami neustále omlouvali, že jim to zatím moc nejde. Pak nastoupila velice tvrdá grupa Krleš a nám to umožnilo si vzpomenout si na zlatá osmdesátá trash metalová léta. Ve svém čele měli sice velice vyvinutou frontmanku s neuvěřitelným ječákem, ale to bylo asi tak všechno. Ze zásady nemám nic proti takovým spolkům, většinou přemýšlím, zda mi to něco dává, nebo se mi to alespoň líbí, ovšem v tomto případě musím obě možnosti poněkud odsunout. Tenhle styl je prostě už dávno passé a naživo působí spíše jako karikatura sebe sama. Můžete se mnou polemizovat, zda to tak je, nebo ne a když nadhodíte, že takhle my nikdy hrát nebudeme – budete mít pravdu, ovšem já hned namítnu, že my takhle ani nikdy hrát nebudeme. Na to vemte jedy! Takže Krleš dobrej, ale trochu vyvanulej. Naše vystoupení tudíž takticky přejdu, abych nevypadal jako nějakej vychloubálek a věnuji se raději celkové atmosféře.
Nebyla od věci. Louka u lesa, nad ní hospůdka č.1 a pod ní hospůdka č.2. Lidí přiměřeně, převážně slušní. Mezi nimi však bylo zamotáno mnoho chovanců okolních ústavů. Je jich tam prý jako máku na poli, jak jsem seznal z letmé odpovědi jednoho pořadatele. A bývá dobrým zvykem je na tuto přehlídku pouštět. Nevím, kdo je tam hlídá, kdo na ně dává pozor, ale byli velmi bezprostřední. Jako první ze všech tancovali před pódiem a jako první tleskali. Dolní Poustevna se zkrátka povedla. To tvrdila i Anna K., vystupující po nás.
Ačkoliv to byl docela kraj cesty, rozhodli jsme se, že po odehrání pojedeme domů. Máme rádi ty naše duchny české a kouzlo stokrát okoukaných stěn. Člověk by se vůbec měl někam rád vracet, mít takový ten pevný bod ve vesmíru. Jsou však mezi námi tací, kteří jsouce kosmopolity tuto potřebu nemají. My středoevropani jsme ale povětšinou typy domáckými, jistotními. Historici by nám to jistě rádi vysvětlili – migrace národů je jejich velice silná stránka. Takže jsem se do postýlky dostal skoro v šest ráno a byl jsem tomu rád.
V devět už byl kohout unavený mým neustálým buzením a tehdy jsem si uvědomil, o co každý z nás vinou své netrpělivosti přichází. Stačilo mu vytrvat pouhých deset minut a hle, tu by spatřil svým kostnatým okem okoralého rockera, kterak se sápe na téměř podzimní sluníčko. V jedné ruce housku a v druhé koflík polévky. A mžourá a nevěří!
Sobota spěla pomalu k poledni a nás čekalo další hraní na rozhraní žánrů – festival v Blatné. Tato akce jest akcí zvláštní. Koná se na místě ne právě tomuto druhu přehlídek nakloněnému. Chlapci jsou ale poměrně tuzí – rok co rok sní o tisících návštěvnících a samovolně se tvořícímu kultu. Ani jedno, ani druhé se však neděje. „Kde se stala chyba?“ ptá se správně našinec a tu znovu opakuji: Lokalitu je dobré velmi pečlivě vybírat. A můžete si myslet, že to není pravda, že stačí jen správně podchytit reklamu a masírovat a masírovat davy, až ti lidé konečně zvednou své zadky přirostlé ke gaučům a na ten zatrolenej koncert půjdou a já vám jen budu kynout prstem doleva a doprava… Kdepak, panečku, to je trochu jinak. To máte jako na poli – jsou dobré a špatné kousky. A na těch špatných můžete hnojit jak chcete a stejně tam nic převratného nevyroste. Blatná mezi ně bohužel patří. A abych nebyl nekritický, můžeme mezi ně zařadit i tradičně konzervativní Plzeň. To je pořadatelské peklo. Kolik si jich již zde vylámalo zuby? To nespočtu ani na prstech obou dlaní. Jedinou výjimkou je (!) každoroční koncert skupiny Lucie. To je naprosto nepochopitelný fenomén. Jinak zmar a bída. Snad je to v neuvěřitelně pestré nabídce, kdo ví. Vraťme se ale k Blatné. Nu, nezadařilo se ani tentokrát. Pohled na poloprázdné hřiště byl stejně jako před rokem tristní. Ovšem to nic neubralo na elánu, který tam všechny soubory předávaly. Uvidíme co za rok, uvidíme, zda někdo do té doby třeba nevynalezne zaručeně specielní pudr pro potenciální rockery. V přilehlých oblastech stačí jen poprášit z letadla a ochozy máte natuty narvané!
32. kalendářní týden sliboval celkem čtyři vystoupení. I počneme o tom prvním, čtvrtečním, aby v tom byl nějaký řád. To si kluci ze skupiny Chlapi z práce s.r.o. domluvili s Městským kulturním střediskem ve Vysokém Mýtě společný koncert s námi. Zopakovali v podstatě loňský úspěšný model. V Mýtě totiž také dělají něco podobného, jako u nás v Plzni – totiž vícedenní uliční přehlídku profesionálních i amatérských kapel. To vše na náměstí a zdarma. Tentokrát vystavěli pódium větší a schovali ho pod kulovitý stan. Byla to škoda, protože se všeobecně vědělo, že počasí nezklame. Takhle doznalo na újmě zejména ozvučení, což při venkovních akcích zamrzí. Stejně jako před rokem i onen čtvrtek pálilo neuvěřitelně sluníčko. Už jsem věděl, kde mají kašny a tak chlazení nebralo konce. Pod stanem zatím hrálo jakési bezejmenné kytarové duo převzaté písničky s ne vždy slušnými texty. Nijak je neuváděli, což způsobilo, že jejich představení se neslo v nudném, ba přímo stereotypním duchu. U písničkářů dost podstatná chyba. Po nich nastoupila naše úderná směna a celý večer zakončovali již zmínění „Chlapi.“
Nebylo to tak špatné, jak jsme se zprvu domnívali. Na to, že tam vlastně seděli takoví ti lavičkoví dobrodruzi byla nálada téměř vstřícná. Pár punkerů sice zlobilo pod námi, řvali a prali se předvádějíce svoji nezávislost, ale zdálo se, že tyhle dříve neslýchané výstřelky v dnešní „přebleskované“ (souvislost s násilím prezentovaným v tomto deníku) době už nikoho nezajímají. Ať si řvou, jen když neškodí, říkali si zřejmě spokojení tatíci a k pivu přikusovali popraskané klobásy.
Chlapi si od nás půjčili bubny, takže jsme tam museli vyčkat do úplného závěru. A mě se zdálo, jako by si ten konec ještě vychutnávali. Pravda, mohli jsme je poslat do zkušebny pro své, ale nechtěli jsme zbytečně natahovat program přestavováním. Tak se stalo, že zvučili skoro hodinu a hráli ještě více. Vzhledem k tomu, že nás čekala ne zrovna krátká cesta domů, trochu prekérka. Nu což, dali jsme se do boje, tak musíme bojovat. Domluva se musí dodržet! Příště budeme chytřejší, starouši.
V pátek teplo pokračovalo nezměněným tempem, dá-li se to tak terminovat. Pohled do zápisníku mluvil jasnou řečí: Sbal si saky paky a alou do Milevska. Čekají tam na vás. Nám netřeba připomínat jasné věci. Ve tři už jsme odpočívali v Ovečce a nechali se jí vézt do Sedlčan na krásné místo za jeho hranicemi. To byla další z těch příjemných přehlídek, které jsou tak mimo všeho dění, ale které jsou zkrátka úrodné. A na tom nic nezmění vzdálenost od vlaku, či autobusu. Takhle jsme měli možnost poznat malý, ale naprosto profesionálně vedený festival. Nabídka byla vskutku zajímavá. Od Ready Kirken po Lauru a její Tygry a podobné spolky přes Volanty k místním kapelkám. Je vidět, že tady je snaha ukázat i něco ze své zahrádky a nespoléhat se jenom na velká jména. To je chvályhodný čin a já hladím pořadatele po tváři. Nu a co říci k samotnému hraní? Snad jen, že Ready Kirken mě totálně zklamali, neb jsem se na ně těšil a zjistil jsem, že naživo je to pěkně navoněnej podvod. Nafouklá bublina. Mrzelo mě to, ale tak to v naší branži bývá – klip se vycizeluje a skutečnost bývá naprosto odlišná. Proto si vážím skupin, které to mají poctivě odehrané a tyhle náhražky nepotřebují. Zde musím vzpomenout třeba Vypsané Fixy, nebo již zmíněných Volantů. A ti posledně jmenovaní hráli těsně před námi. K jejich setu netřeba nic vysvětlovat – zkrátka strhující punková vřava s výbornou atmosférou. Jestliže jsem před rokem psal o zpěvákových (Pavlových) kraťasech, které už tenkrát byly značně natrhané, letos jste je mohli jen tušit. Splývaly mu docela volně v pásech podél bílých slipů. Pavel je prostě punker se vším všudy.
Nebýt toho, že jsme museli spěchat domů, zůstal bych tam. Tohle mi někdy vadí. Sotva se člověk dostane do nějakého rozpoložení, tu již musí skládat aparáty a opustit areál. Tak to asi musí být, nemohu si jinak pomoci. Takže za preludování Laury jsme dali sbohem všem kamarádům a v neuvěřitelně časném večeru dojeli do Plzně. Noc byla teplá, horká, a na obloze visely jasné hvězdy. A v dálce zpívala Jitka Moravcová „Léto, léto mý…“
Jak jsem se již výše zmínil, v našem krajském městě se každý rok pořádají přehlídky na ulici. Jedná se o divadlo, hudbu a tanec a podobná příbuzná témata. Letos proběhl už desátý ročník a Esprit (kulturní středisko) vsadil tentokráte místo tří týdnů na zhuštěných 14 dnů. Ukázalo se, že to mělo své opodstatnění. Lidí přišlo o poznání více (mluvilo se až o 100000 za všechny dny) a více si i koncerty užívali. To bylo dobré jak pro Esprit, tak pro vystupující. My jsme byli pozvání teprve podruhé a teď dokonce na hlavní scénu na náměstí, kam vždy chodilo nejvíce lidí. Protože jsme ale měli večer ještě jeden koncert, vystoupili jsme hned odpoledne po Neřeži z Prahy. Parno bylo skutečně pekelné. Vřešťál a spol. hráli ještě relativně ve stínu, ale když jsme začali my, opíralo se sluníčko do nás s takovou intenzitou, že Hanuš Klůs (ředitel celého klání) byl přinucen nám na pódium nosit kýble s vodou, do které jsme si během koncertu pravidelně ponořovali hlavy (tedy alespoň já a Michal). Zde platí hluboká úklona především všem těm, kteří v tom vražedném horku nedali přednost řece nebo rybníku a setrvali na rozpáleném náměstí. To je jev nevšední a svědčí o tom, že Plzeňácí (vyslovuj s dlouhým í) mají kulturu rádi. Bohužel, většinou jen když je zadarmiko. Ale i tak klobouk dolů a odhodit do dáli.
Posledním se objevením na scéně (v tom horkém týdnu), která znamená rock měl být zajímavý koncert na jakýchsi letních slavnostech v Sedlčanech u Prahy. Nic podrobnějšího jsme ovšem nevěděli – jen, že tam mají hrát nějaké místní tancovačkové skupiny. No, panečku..a my mezi nimi jako jednonosí králové. Rozhodně to mohla být zajímavá konfrontace, což jsme odpálili němým kývnutím a nastartováním žhavé Ovečky. A opravdu – nestačili jsme se divit.
Venkovské taneční zábavy se sobě podobají jako mráz celulitidě a ani tato nebyla výjimkou. Několik desítek zahradních laviček, pár stánků s většinou klasickým sortimentem, uvolněnost, pohoda a taneční parket narvaný omladinou. Tak nějak takhle to vypadalo v Sedlčanech v deset večer. To víte, že jsme měli (a ne plané) obavy, jak budou reagovat místní domorodci na skutečnost, že náhle jim zahraje skupina, na kterou se v podstatě nedá tancovat. Do této chvíle tu možnost měli, protože hrající máničky sázeli mezi obecenstvo Nazarety, Deep Purply a podobné vysušené fosílie. Však jsme si s Michalem a Romčou hned zatrsali a nechali si upomenout dobu, kdy ještě existovaly originální soubory a poctivé písničky. A pak už byl nějak čas natahat na valník, či co to bylo aparátky a šikovně se tam nějak rozestavit. Prostoru bylo málo, neb valník byl uzpůsoben na vození sena a nikoliv na pořádání tancovaček. Nicméně bojové rozdílení dopadlo v pohodě a krátce po jedenácté noční jsme šlápli do pedálů. Naše katastrofické scénáře se nepotvrdili, ba právě naopak – zájem převyšoval nabídku. Zvědavců pod námi přibylo a někteří dokonce znali i některé písničky. První vyhrání z kapsy nevyhání, pomyslel jsem si a dál kydal své úvahy na téma život, láska, věci a podobně. Golda mne vtipně doplňoval a tak jsme večer ukončili neočekávanými přídavky. Inu, léto dělá divy!
Souběžně s tím, jak rychle se blížila doba našeho kapelního volna přibývalo i na intenzitě hraní. Náš manažer dobře věděl, že musíme jíst a pít a jestliže se chceme tři neděle válet, musíme pro to také něco obětovat. Takže se hned ve čtvrtek jelo do pražského Futura a těch 180 lidiček nám stejně jako vloni potvrdilo, že koncerty o prázdninách ve městě se dělat dají.
A to už je pátek a my přijíždíme do Svojšína, malé to téměř pohraniční vesničky nedaleko Tachova. Hospůdka na Rychtě již několikráte viděla naši snahu a stejně jako naše jednotka i ona byla lačna nového výsledku. Máme to tam rádi, co vám budu mazat olej kolem úst. Sice je pravdou, že to jsou spíše takové ty benefiční akce, neb rozumný člověk uzná, že v tyto končiny nemůže přijít mnoho posluchačů, ale na jednu stranu je to dobře. Přijdou Ti, kteří chtějí a pak jenom marně vzpomínáte, kdy jste zažili podobně hezkou atmosféru. Nebudu dalek toho, když poznamenám, že Svojšín ani tentokráte nezklamal. Ač trochu zima rozevřela své pařáty, akce proběhla venku a koncipielně jakožto napůl zábava. Když už někdo vážil cestu až sem, tak ať si užije. Pan Přibáň, zvukový mistr, přivezl své doma vyrobené bedýnky a kupodivu z nich vyloudil zvuk, který neurážel. Několik desítek fanoušků tak dostalo porci toho nejryzejšího, co máme v naší písničkové zahrádce vypěstováno a schváleno – takzvané trojčí hraní (jen ve třech). Manažerský Honza spokojeně bafal z dýmky a já si pomyslel, že někdy je dobré i žít. Pomyslnou tečkou byl půlnoční buřtguláš, který Caine nepochopitelně odmítl. A tak kromě jeho studené porce zůstal ve Svojšíně snad příznivý dojem a příslib do budoucna. Pokud budou místní chtít, rádi zase přijedeme!
„Hurrá…prázdniny jsou tady,“ řval jako pominutý Golda, když jsme se sešli před plzeňským letním kinem a mával nad hlavou turistickým pasem. Zřejmě Chorvatsko, napadlo mě. Já letos nic neplánoval a podobně jako Caine jsem zůstal v příšeří naší rodné republiky. Dalším kandidátem na post kulturního atašé byl Michal, který si to prý zamíří se skupinou Nezmaři do Řecka na jakýsi malý ostrůvek. Koupání, vínečko, jím nenáviděné sluníčko slibovalo jistou nevyváženost, ale to on přímo miluje a ňahňá se v tom. To ale předcházím událostem, které můžou a někdy i mění životy lidí. Necháme to máslo na hlavě a vrátíme se pokorně do letňáku.
O kousek výše jsem napsal, jak si myslím, že to vypadá, když chce někdo uspořádat v Plzni veliký festival. Opakuji podruhé – sebevražda. Bratři Fořti, staří známí pořadatelé z Českého Brodu toto varování – jako mnoho jiných před nimi - přehlédli a vrhli se na Plzeň s vervou nevídanou. Tentokrát i plakáty visely s dostatečným předstihem, jen ta rádiová reklama poněkud selhala. Nedá se nic dělat, ale to na ty gaučový a kancelářský typy přesně platí – opakovaná lež se nakonec stává pravdou a ochozy jsou plné. Vypadalo to přesně jako před rokem – pár stovek diváků v obrovském přírodním amfiteátru. Fořti byli ale optimističtí: „Neboj, večer přijdou,“ klidnil mě Petr a nenápadně se schovával pod stánkem s vuřty. Nevím jestli to bylo tím nemilosrdným sluníčkem, ale… Hrát pro takové publikum nám nedělá žádné potíže. A může to být kdekoliv. Ostatně, na takové počty lidí jsme zvyklí.
Před námi vystupující Doktor PP s excelujícím excentrickým zpívajícím právníkem panem Pečeným (z hudebního vydavatelství Monitor - Emi) se snažil jako tur. Skákal po betonovém pódiu, řval jak pominutý traktor, ale odezva téměř veškerá žádná. A když už, tak se ztratila cestou v tomto obřím prostoru. Situaci jsme tak měli takříkajíc okoukanou a tím pádem jsme přirozeně zvolili podobný model. Trochu řečí – hodně muziky. V kompletní sestavě, tj. i s hosty jsme 40 minut cedili krev a mlíko a byli potěšeni těmi, kteří v tom strašném horku křepčili pod námi a pak nám ještě za to zatleskali. Před prázdninami vějička více než pozitivní.
Nu a je to, v pořadí deváté kapelní volno mohlo začít. Pár plachých pohledů, slůvka o určitém shledání na dalším koncertu nebraly konce. Je fakt, že 20 dní volna je pro muzikanta něco tak nezvyklého, neobvyklého, že vlastně ani neví, jak s tím naložit, protože on patří zkrátka na prkna, která znamenají svět. Bez nich je jaksi nesvůj. A proto se o tom nebudu raději zmiňovat. Je to možná jen můj pocit a možná, že to ani žádný pocit není. Že je to jen čistý pud sebezáchovy. Protož končím slovy básníka Branko Stojky:
„Dobar dan, Jugoslavija,
ty moš na more slavija,
još Split i Hvar klub jez
a na republik Hrvatska cola pij!“
Mějte se zase moc a moc country a příští měsíc snad spolehlivě se s vámi loučí český básník Jan Déma Hora!
Tak se mě zdál sen o papeži. Papeži, papeži, straší tě ve věži, říkávali jsme jako malí caparti a neuvědomovali si, kolik moudra v té větě je. To bylo tak.. Seděl jsem ve škole a paní učitelka nám vysvětlila, že do třídy přijde papež a že máme každý napsat své jméno a adresu na papírek a položit před sebe. Nepřemýšlel jsem nad tím, na co by nejvyššímu představiteli katolické církve mohly být naše iniciály a příkaz prostě provedl. Ono ve snech se stejně málo přemýšlí, všimli jste si? Člověk v nich koná ty nejnesmyslnější věci a přijde mu to naprosto normální. Takže papež skutečně přišel a já se velmi podivil, jak je mladý. Měl okolo 30ti let, byl oblečen do zlatavého ornátu a vyprávěl nám vtípky. Kdyby nic jiného, tak jen kvůli tomuhle bych do té církve vstoupil. Tam musí být legrace! Chvíli tedy hovořil a pak se rozešel mezi lavice. Je jasné, že se zastavil u té mé, neb ve snu jsme to vždy my, kdož hrají hlaví úlohu a zeptal se mě, proč máme před sebou ty papírky se jmény. "Paní učitelka nám to nakázala," odpověděl jsem slušně a klopil zraky k zemi. Před šajbou se oči klopit musí, to je stará tradice. "Aha," řekl ten mladý papež, "vlastně ano, správně. Ty papírky slouží k tomu, abych si vzpomněl, že vám chci dát jeden domácí úkol." Jaký to měl být úkol si už nepamatuji, ale s určitostí si upamatovávám, jak potom vzal kytaru, sedl si ke mně na lavici a začal mě hrát "Stojí hruška v širém poli," od skupiny Čechomor.
Zde má paměť bohužel končí. Už se nikdy nedovím, jaký úkol nám měl dát (osobní? společný?) a co nám řekl na rozloučenou. Letmý pohled do snáře mi naznačil, že prý mě čeká radost a veselost. To je pozitivní záležitost. Děkuji, pane papeži, nemyslím si, že vám straší ve věži. Naopak, ve věži straší kolikrát nám všem. Možná jste mi měl ukázat, abych nad věcmi moc nedumal a zkusil se trochu uvolnit. Až budu na koncertu, zahraji vám jednu píseň. Třeba o těch loutkách. Jen pro vás, tajemný pane…
Tak nám prázdniny utekly jako lev ze zoo a před námi je další, pořadí již desátá sezóna coby hráčů, profesionálů. Panečku, to má váhu - profesionál - to je rána jako do palice! Ale já bych spíše než profesionál zvolil slovo takyprofesionál. Stejně jako vzor táborník - takytáborník. Sice mezi ohni vyznívá slovo takytáborník spíše pejorativně, ale takyprofesionál ještě nikdo nepoužívá a já bych ho tedy přiřadil k těm souborům, kteří se tím živí, ale nejsou moc známí a vůbec, dělají si to po svém. Je jich jen pár a já si je ponechám pro sebe. O nás se to všeobecně ví, tak proč se o tom nezmínit. Navíc to z naší strany žádná profesionalita není, my to bereme, že tu profesionalitu nám prakticky zaručujete vy, známí i neznámí fanoušci, kteří chodíte na naše koncerty a tím nám to vlastně umožňujete. Jsme takové spojité nádoby - vy, my! Proto dík za přízeň (a nejenom proto, že začíná nová sezóna) a jděte se někdy podívat na Kabáty. Tam totiž na vlastní oči uvidíte, co to ta pravá profesionalita je.
Abych vás trochu uvedl do obrazu, povím vám příběh, kterak jsme vystoupili v Dobříši u Prahy. Jezdíme tam pravidelně rok co rok, vždy jednou a letos to vyšlo přesně na 12. září. Není to žádné výjimečné datum, ale vzhledem k tomu, že jsme celé prázdniny na nástroje ani nešáhli, je třeba si ho dobře zapamatovat. A hlavně se poučit. Štěstí bylo, že Dobříš je maloměsto a že těch akcí, kde by měli lidé srovnání se tam moc nekoná. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit fakt, proč na nás byli tak hodní a proč jsme dokonce dvakrát přidávali. Za to, co se na jevišti odehrávalo během koncertu by jsme nezasloužili ani takzvanou Cainovu sluneční topinku (tj. krajíček chleba sušený na radiátoru, nebo slunci). Ale vlak jménem Nouze už si za ta léta nějaké ty koleje vybudoval a tak jsme skřípali, kymáceli se, ale vagony bezpečně dovezli. Říkám si, že někdy máme více štěstí, než rozumu a v Dobříši tohle pořekadlo platilo dvojnásob. No řekněte, líznul by si někdo z vás po třech nedělích nečinnosti absolvovat rovnou koncert? To se ptám já vás, my děláme přece z nouze ctnost, nás se to zase až tak netýká. Někdy si ale přesto říkám, jestli tu múzu moc netaháme za nos. Na druhou stranu si ale myslím, že kdyby paní múze něco vadilo, určitě by nás přes ty prsty plácla!
Tudíž jsme do Benešova u Semil jeli s jistou nadějí, že dnes to bude lepší, dneska to dáme a bla, bla, bla… Je to naše teprve druhé ukázání se v tomto podhorském místě. Úvodní návštěvu jsme zde absolvovali v zimě a zalíbilo se nám tu tak moc, že jsme na další nabídku zareagovali rychle a vstřícně. Z minulého hraní si dobře pamatuji na kuželník a náš dvouhodinový souboj. Tři dny jsem pak nemohl do schodů, jak mě bolely nohy. Člověk je ale nenapravitelný tvor a rád si dopřeje i to, co mu škodí. Hned jsme koukali, zdali kuželková dráha není obsazena, avšak byli jsme zklamáni - nikdo tam nebyl, ani světlo, ani kuželky. Nebyl o ni zkrátka zájem, tak to majitel vypnul a basta. Nám ji chtěl uvést do pohotovostního stavu, ale vzhledem k situaci jsme raději volili slovo ne. Času nebylo nazbyt. Vždyť jenom samotné hledání Benešova nám trvalo téměř půl hodiny. A to jsme jezdili pořád dokola.Je to zvláštní ves. Představte si, že se celá vine údolím kolem řeky a že je tak rozkouskovaná, že ty Benešovy jsou vedle sebe celkem tři. Vždy začáteční tabule obce a konečná tabule obce. O kilometr dál další a nakonec poslední. Jeden aby se z toho zbláznil. A navíc se musí odbočit někam do kopce a ta odbočka je jen jedna a jen v jedno Benešově. Stačí pro dokres?
Kupodivu přišlo o dvacet lidí více než minule, což je dostatečný impuls si to zde zase někdy zopakovat. Hráli jsme jen tři, tři ztracenci na ostrově jménem rock. Zvuk dostatečný, reakce přiměřené, odměna postačující - tak by dala celá mise jednoduše shrnout. Pod ní však nesmím zapomenout na dvě stopařky s kterýma nám bylo příjemně a zejména na jednu z odnoží rodu Brožů, kteří na nás v tomto kraji pravidelně chodí. A pak také na Radima, Satana a … Je jich mnoho a máme je rádi. Zajímavostí byla jedna dívka, která se svěřila Goldovi, že zrovna udělala maturitu jako slévačka kovů. Vida, koho na koncertu nepotkáme! Jednou z ní bude třeba padělatelka mincí, kdo ví. Život je prostě tak bohatý na setkání, že žít ho na plný pecky se určitě vyplatí! To vzkazuje Déma běžný, co pracoval jako věžný!
Následující týden jsme se jeli podívat do naší stověžaté matičky Prahy. Tentokrát byl cílem legendární klub Rock café. S Sebou jsme si přivezli několik plzeňských spřízněných tváří, jako např. Budulínka - člověka moudrého, Lenku - dívku mladou a sečtělou a zejména obě Trávy - manažerského a jeho vílovou Jíťu. Když je základ dobrý, ostatek se poddá, říkával můj dědeček - sedlák a jak se ukázalo, měl zase pravdu, pacholek jeden. Jo, ti to měli zmáknuté. Stačilo se jen podívat do sluníčka, nadechnout se a hned věděli kolik uhodilo a jakej bude den. To dnes i Zákopčaník marně loví ze šosu a z toho jeho huhňání člověk stejně nic nepochopí.
Jako správní senochrupové jsme zvolili model procházky po Václaváku, po pupku Evropy. Nu, nic zvláštního se nestalo - žádné přepadení, žádné nabízení drog…zdálo se, že konstelace je nám tentokrát příznivě nakloněna. S dobrou náladou jsme se tedy navrátili do klubu a byli příjemně překvapeni, kolik, že to lidí se dostavilo na koncert. Něco přes 300, zněl konečný součet - překvapení večera. Dalším překvapením bylo zjevení se Luka, cestovatele nejen internetového, ale ponejvíce nožního. Ale o jeho výletech jsem již kdysi psal, tudíž se budu věnovat samotnému hraní. S Romčou v popředí jsme spustili krátce po deváté a protože bylo hodně lidí (kteří zatlumili parket), byl i hodně dobrý zvuk. Tím pádem nálada na barometru zábavy stoupala směrem nahoru a výsledek bylo několik přídavků. V Praze, v místě, kde hrajeme poměrně často je to odměna dvojnásobná!
Příští den patřil mezi ty čtvrteční a byl zasvěcen odpočinku. Věděli jsme, že pátek na nás čeká hraní v České Třebové a tak jsme se snažili relaxovat opravdu bezezbytku. Někteří i tak, že z toho málem relaxovali. Na pozvání místní jakési organizace jsme měli vystoupit v rámci pravidelných venkovních slavností ve vesnici Přívrat u České Třebové. Celé to tak nějak spáchali Laici, neb oni již tam jednou byli a líbilo se jim tam. Nebyli jediní - to samé mi potvrdil i Michal, který tam dlel se Semtexem a nemohl si to vynachválit. Takže jedno plus ještě před začátkem - to docela ujde. Ač se září přelouplo do své druhé poloviny, klima neslibovalo velikou změnu. I nadále se noci zdály býti teplými a tudíž se mohlo přespat i venku. Leč pan pořadatel (jinak též starosta a velice ochotný pán) rozhodl, že spát se bude u něj v domě a basta fidli! Staral se o nás jako o vlastní. Já zejména ocenil pečené stehno, to byla dobrůtka, panečku. A tak není divu, že jsme dali všem těm informátorům za chvilku zapravdu. Když na místním kostele odbila devátá, Laici uchopili náčiní a spustili svůj set. Pódium bylo malé a ani aparátek nepatřil mezi ty obří - zde však naprosto vyhovoval. Lidstva tam v ten čas již bylo slušně hodně. Bylo vidět, že ve vesnici se toho zase až tak moc neděje. Chudáci babičky, které seděly v prvních řadách a očekávali říznou dechovku. Nu, měli smůlu, holky - troubící jeleny a zamilované lavičky si musí nechat na jindy. Podle ústní domluvy jsme se měli s Laiky střídat ve hraní až do dvanácti, což proběhlo bez problémů. To už tancoval každý a chtěli by i dále. Ale nedalo se nic dělat, v zákulisí čekala další skupina, která měla celý večer zakončit převzatými skladbami ze zlatého fondu populární hudby. A babičky se vrátily zpět! Bomba! Byl to pak obrovský zážitek - vidět je, jak mávají šátky nad hlavou a řvou: "Kdo tě líbá, když ne já…" Janda by mohl být na sebe pyšný!
Zvolna nastávalo ráno. Měli jsme neplánovaný den, protože koncert v Teplicích byl zrušen. Ach jo, ti pořadatelé! Takže se nikam nepospíchalo - vládlo klidné veselí. Já odjel s kamarády na lidový festival do Třebíče (ejuchůů) a chlapci se navrátili do Plzně po vlastní ose. Byla sobota a židé nepracovali. Tak jsme se přidali k nim.
Ve středu tohle zase až tak moc neplatilo. Čekala nás domovská Lampa a tentokrát s překvapením. Rozhodli jsme se totiž, že na začátku zahrajeme všechny nové skladby, které jsme pracně vymysleli a nazkoušeli. Je jich celkem 11 a jako vždycky nám daly pěkně zabrat. O víte - když člověk nemá ani to základní hudební vzdělání… Poměrně slušně zaplněný sálek si tak mohl v tichosti poslechnout nové bajky a příběhy opět v našem tradičním znouzím podání. Nevím, nakolik se písně líbily, ale pro nás to bylo hotové martýrium. Ovšem to bývá pravidlem, musí. Ono je něco jiného nazkoušet si to ve zkušebně a pak vylézt na jeviště. Sami jste potom překvapeni, jak to zní a nevíte, čemu se dřív věnovat a co poslouchat. Tím pádem to z naší strany možná vyznělo poněkud rozpačitě a snad to tak dopadlo i u lidí. Přál bych si to, byla by to malá náplast za to, co jsme tam předvedli. Pak už program pokračoval klasickými čísly do samého konce a já ještě poznamenám, že jsme to odehráli jen ve třech.
A je tu závěr měsíce. Byl krátký, neb do něho zasáhla dovolená, ale to neznamená, že by nebyl bohatý na zážitky. Jestliže téměř většina se nesla v pokojném duchu, tu pomyslnou šlehačku tomu všemu dodal mariánskolázeňský koncert v klubu Morisson. Již několikrát jsem opakoval, že čím dále na sever, tím tvrdší kraj. O Mariánských Lázních to bohužel už začíná platit též. A to na severu neleží ani náhodou. Začátek musíme hledat v samotném příjezdu. Venku ležela mladá, snad prý dokonce 14letá dívka se zjevnou otravou alkoholem. Její kamarádky z toho byly patřičně vyděšené a tak se do hry vložil jeden z místních spolumajitelů a zavolal záchranku. Myslím, že byl nejvyšší čas, dívka chvílemi upadala skoro do kómatu a chvílemi plakala bolestí. To byla tedy první nepříjemná příhoda. Říkali jsme si, že tohle se může stát kdekoliv a to jsme ještě nevěděli, že večírek bude mít pokračování. Jak je v těchto končinách "dobrým" zvykem, začátek koncertů je tu posunut co možná nejdéle. Zde tedy něco podesáté. To se už parket hemžil punkery, ale i běžně ustrojenými lidmi. Opět jen v trojici jsme zahájili hraní několika provařenými melodiemi a ve stejném duchu pokračovali. Zvuk byl nemilosrdně výborný, neboť za pultem stál muzikant, který sakra dobře věděl, co vypíchnout a co naopak potlumit. Tak ubíhala spokojeně minuta za minutou. Zlom přišel těsně před závěrem. Ze zprvu nevinného pošťuchování se pod námi strhla regulérní rvačka. Ne ledajaká - tekla při ní i krev. Přestali jsme tedy hrát a snažili se pranici zklidnit verbálně klidným hlasem. To však nemělo žádný účinek a tak se do toho Golda vložil s plnou parou. Klub v tu chvíli obcházela hrůza a když svůj projev skončil, byl odměněn potleskem a my mohli rozpačitě dovést koncert do konce. Nechci se ptát, proč a jak ta rvačka vznikla, spíše mě znepokojuje, že vznikla na koncertě. Nějak mě přijde, že násilí ve společnosti pomalu a jistě narůstá - a je vlastně jedno kde. Můžete být jeho účastníkem v podstatě kdekoli, zatímco dříve se většinou odehrávalo jen na určitých místech. Jako by se svět zbláznil…
A jak tak koukám, v zápisníčku už žádný další zářijový termín nemám, čímž musím bohužel skončit poněkud smutně. I tak to někdy bývá. Proto buďte správnými a poctivými hochy a dívkami, jak to hlásal Mirek Dušín. Určitě tím předejdete mnohým problémům…
S pozdravem od počítadla mudra Déma!
Minulá vydání Holálidesu 1,2,3,4,5,6,7,8,9,10,11,12,13,14,15,16,17,18,19,20,21,22,23,24,25, 26, 27,28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38,39-40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49,50, 51,52, 53, 54, 55, 56,57, 58, 59, 60, 61,62.