RŠ pokračují - díl 40.

  Tak nám začal podzim – konečně. Přiznám se bez mučení, že už jsem toho horka měl plný zuby. Jsem zkrátka středoevropan, který je zvyklý na to pravidelné střídání ročních období a jehož organismus je na to přesně naprogramován. Jakmile se děje něco jiného, tělo se bouří, řve, skučí a kroutí. Proto bych asi nemohl žít někde v Kalifornii a slavit vánoce na surfu v propoceným triku. K vánocům prostě ten sníh a ty padající vločky patří. I ta zima. To ať si říká každý co chce… Podzim letos začal opatrně, pořád je tak nějak slunečno, ale o teple už to naštěstí není. Máme tak možnost si lépe vychutnat ten přerod přírody, to veliké svlékání stromů a keřů. Asi proto zůstávám tím zaprděným středoevropanem. No řekněte – hodit klackem ve vichernatém dni a shodit si ze stromu kaštana! To je bájo, panečku. To by se v Kalifornii určitě stát nemohlo!

  Tak jsme trochu zabrousili do zahraničí a když už jsme to nakousli, tak tam tedy hezky zůstaneme. Když se něco načne, tak se to má dojíst. Sice to nebude tak daleko, a možná to nebude ani moc chutné, ale v našem případě je to vzdálenost naprosto postačující. Na svých toulkách jsme tentokrát - opět po nějakém čase - zavítali k našim východním bratrům – na Slovensko. Utíká to, utíká. Zatímco v loňském roce jsme si vyjeli jen na takovou víceméně inspekční cestu do Žiliny, letos jsme to vzali rovnou z gruntu – dva koncerty a basta. Uvidíme, uslyšíme, posoudíme. Tak jsme říkali sami sobě, když jsme v Makově, v celním to místě, přejížděli pomyslnou hraniční čáru. Jako lidé neznající tyhle věci jsme měli pečlivě nachystány cestovní pasy, netuše, že k návštěvě Slovače stačí dnes již pouhý občanský průkaz. Jeden by se té naivitě až zasmál. Nu, příště budeme chytřejší, starouši. Ale jen potud, pokud nějaké příště bude!

  Takže základní bla, bla, bla máme zdárně za sebou a pojďme se podívat na misi poněkud šířeji. První den, to jest v pátek, nás očekávali v Banské Bystrici a dlužno dodat, že nás opravdu očekávali. Den předtím jsme sice spali nedaleko (v Brně, k čemuž se ještě vrátím), ale ani to nestačilo na to, abychom si čas na dojezd vypočítali přesně. Tady už bylo znát, že v tyto končiny nejezdíme tak často – na rozdíl u nás v Česku. Tak se stalo, že jsme přijeli o téměř hodinu později. Nu, nestává se nám to často, chci říci, že se nám to v 97 případech ze 100 nestává (což je jistě slušný průměr), ale banskobystričtí fanoušci toho dne měli zkrátka smůlu. Naštěstí nijak nereagovali a naše rychlé koptění na malilinkatém pódiu sledovali vcelku pokojně. Ukázalo se, že zde se sice hraje, ale zřejmě způsobem, který je u nás v Česku již skoro anachronismem – totiž nástroje naživo a do předních beden jen zpěv, nebo popřípadě kopák. No, panečku, to bude zase ušní výplach, uvažovali jsme prakticky a představte, že jsme měli pravdu. Zkušenosti se nenaučíš, zkušenosti si musíš zažít. Leč slovenští rockeři zřejmě byli zvědaví na naše exotické jednotky a přes nepřízeň osudu pogovali zručně pod námi a nevypadali, že by jim úroveň přednesu jakkoli vadila. V tu chvíli jedna nula pro nás. Takže jsme to ustáli a byli rádi, že to dopadlo tak, jak to alespoň dopadlo.

  Ovšem to nejlepší (nebo nejhorší) nás čekalo až na jakési turistické ubytovně. Bez přehánění dodám, že nám bylo zakázáno mluvit nahlas česky (to aby si paní na recepci neřekla několikanásobně větší částku za přespání – vida, je vidět, že nešvar, řádící u nás v pohraničí s NSR přežívá i zde) a že jsme museli již v deset ráno vypadnout na holomráz. Nu což, to je jistě vyzkoušené a zažité pravidlo. Stačilo se jen podívat na dělníky a zničený inventář WC – asi dobře ví, proč je tam déle nenechávají. Avšak návštěva pokoje nás opravdu zaskočila. Bylo mi trochu líto Caina, který byl zcela na prach, když po odemčení pokoje seznal, že z kohoutku si klidně teče voda (někdo jí asi zapomněl zastavit, chi). To ale nebylo všechno. V místnosti byl takový smrad, že fotbalová šatna po zápase internacionálů proti tomu byla kosmetický salón. „Tak otevřeme okno,“ správně usoudil Caine a hrnul se ke klice. Nu nešlo, správně jste odhadli, přátelé, a tak náš bubeník zvětšil tlak. Rup a okno mu zůstalo v ruce. Víte, vidět ho, jak tam stojí zcela zdrcen vedle okenního rámu, téměř plačtivého si budu dlouho pamatovat. Až pak si všiml malého nápisu: „Zákaz otvárania okien!“ Pozdě, ale přece! Nechali jsme tedy řádně vyvětrat a pak okno společnými silami nasadili zpět a zavřeli. „Tak si alespoň pověsím kabát do skříně,“ breptal si Caine nahlas pro sebe a rozevřel obě poloviny. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, ale jeho smích mě v ten moment překvapil. Ledy byly konečně prolomeny, smutek se změnil v bezmoc absurdity – Caine místo klasických ramínek našel ve skříni pouze jediné a to ještě k tomu dětské, hračku. To už jsme se smáli oba a hned se nám lépe usínalo.

  Ráno bylo sychravé, zamračené a navíc k tomu drobně pršelo. Na to, že někde musíme přetrpět skoro půl dne, nic moc. Proto jsme jeli hledat nám doporučené jeskyně (které jsme stejně přehlédli) a tak se stalo, že do Žiliny jsme dojeli brzy, velice brzy! Půlka zůstala v Ovečce a druhá polovina se uchýlila do nedaleké hospůdky. Nastal rok nula, čas nic. Tohle je na našem krásném a milovaném řemesle (podle Franty Nedvěda) asi to nejhorší – čekání na to, aby se spěchalo a spěchání, aby se naopak čekalo. Kolem půl druhé se naštěstí cosi začalo hýbat kolem kulturního stánku. To si první ze dvou zde nad rámec vystupujících skupin odnášela do útrob své katafalky smutku. Ano, to nám zase nikdo neřekl. Leč pořadatel dobře věděl, že za těchto okolností je třeba posunout čas rozjezdu a také tak neprodleně učinil. Bylo to iné kafe nežli včera v Banské, medili jsme si. Na zdech samá známá jména – od Mňágy po Janu Kirchnerovou až kupříkladu k Paľu Haberovi. Bylo vidět, že tenhle klub je zřejmě dost známý na to, aby se v jistých kruzích mohl nazývat i kultovním.

  Domluvili jsme si, že nastoupíme jako druzí, což proběhlo bez sebemenších komplikací. A tak se také stalo. Zatímco prvá skupina byl jakýsi pokus na půli cesty o bigbeat, po nás jdoucí uskupení HT bylo o něčem naprosto jiném. Kotel před pódiem, klasičtí skákači a obecenstvo, které si písničky zpívalo většinou s nimi. Já, jakožto Ondráš podotýkám, že to měli vymyšlené chytře, ale že mě to stejně znělo jako takový tvrdší Elán. S tímhle mám nějak problémy. Zdá se mi totiž, že většina slovenských kapel zpívá stejně jako Jožo Ráž – afektovaně a mečivě. Nemůžu si pomoci, pomůže mi někdo, bratři? A je mi možno vůbec pomoci?

  K našemu setu jen dodám, že takhle jsem si již dlouho nezahrál. Alespoň u nás byl podivuhodně příjemný zvuk, což mělo za následek moji touhu si co chvíli zaimprovizovat, záležitost, která se ne vždy setká u hochů s úspěchem. Leč i letmé pokusy mají svoje mantinely a diváci myslím snad ani nic nezaregistrovali. Ke konci to před námi vypadalo jako za starých dobrých časů – kousek ode mne houf punkáčů, kousek od Romany houf punkáčů a kousek od Goldy též houf punkáčů. A byli hodní a ani mezi nás moc nepadali. Závěrečného Krysaře si s Cainem navíc zabubnovala bubenice z prvé skupiny – dívka křehká jako měsíček. Jak to ten Caine dělá, to nedokážu pochopit. Za poslední dva měsíce je to už třetí bubenice! A to je všechno, chlapci a děvčata. Tak skončil náš výlet za velkou hranici. Protože naše hodnocení v očích místních dopadlo veskrze pozitivně, dá se očekávat, že se na Slovensko zase někdy určitě podíváme. A podíváme se rádi!

  Cesta tak končí na dálnici, na kterou jsme zamířili okamžitě po dohrání. Skončilo se poměrně rozumně včas a tak jsme nakopli Ovci a Golda ji hnal do stáje skoro do čtyř do rána. A japak (plzeňský dialekt) si to šupajdila, zvíře jedno!

  Slíbil jsem, že se vrátím k Brnu, když už jsem to avizoval kdesi nahoře. Ano, den před těmito osudnými událostmi jsme skutečně odehráli koncert na Musilce v této moravské metropoli. Lidstva 360 kusů, nálada dobrá, zvuk (z naší strany) podivný, neosobní. Ale jak praví Jan Semtele: „Nemusí pršet, jen když chci!“ A má svatou pravdu, pacholek!

  Následující týden nám odpadlo hraní v Karlových Varech, na což máme náš nekomentovatelný názor a tak jsme v podstatě jeli jen v pátek do Brandýsa nad Labem. Vary nás mrzely hodně, to nám věřte. Už třeba jenom proto, že jsme tam nebyli tak dlouho. A že jsme tam jezdívali docela často. Oficiální verze zněla, že si pan Volf nedostatečně přečetl smlouvu a vystoupení naplánoval o týden později. Ovšem to by mu ta smlouva tam nemohla ležet celé prázdniny. Navíc si jakoukoliv pochybnost mohl ověřit u našeho manažera, což zkrátka neudělal. A Honza (náš manažírek) mu volal několikrát a měl potvrzené to původní datum. Jo, jo..to jsou věci, panečku. Nu, snad nevznikl takový problém, aby se to v budoucnu nemohlo napravit. To ukáže čas a pan Volf. On jediný má klíč ke stovkám karlovarským hudbimilům.

  Proto jen Brandýs. A proto jen pátek. Pro nás, samočinně si vydělávající maníky rána těžko zacelitelná. Doufali jsme, že Brandýs Vary vyrovná. Ale ouvej – nestalo se tak. Klubík to byl maličký a navíc před námi hrála předskupina (o které jsme samozřejmě nevěděli). Byla z Plzně jako my a tři hoši si dali všeříkající název Elvis Gott superstar. Hrají takový poctivý bigbítek, který mě ovšem nějak k srdíčku nepřirostl. Nic osobitého, to už jsem nejméně stokrát slyšel..a ještě stokrát určitě uslyším. Podmínky v klubu nebyly dobré, zvláště pro nás – notorické nekuřáky. Malý prostor, mnoho cigaret rovná se nedýchatelno. Naše plíce však již uvykly těmto občasným šokům a koneckonců: stejně jim nic jiného nezbývá, že?

  Začalo se poněkud později. V těchto krajích jsou lidé zřejmě uvyklí ponocování. Jinak si to můj mozek neumí vysvětlit. Stejně jich tam mnoho nebylo, myslím, že to byla druhá nejmenší letošní návštěva. Přesto nám udělali výbornou atmosféru a našli se i tací, kteří chtěli přidávat. Tak dostali nášup jak se na správné rockery patří – trochu vazby, kousek klepnutí paličkou a navrch jako koření brumlání basové kytary. Na malé návštěvě se možná podepsal i fakt, že za týden hrajeme v podstatě o několik kilometrů vedle, v Čelákovicích. Honzík, náš vrchní domlouvač si nad tímto faktem trhal z hlavy poslední zbytky svého kdysi velice slavného číra. „Že já se nepodíval pořádně do mapy,“ řval jako děravý výfuk, „jsem to já ale trubka hliníková!“ Chtěl jsem mu oponovati, že jsme stejně všichni jenom lidé, ale pak jsem si uvědomil, že manažeři jsou asi něco víc než lidé, protože oni s lidmi přece jednají. Oni je obluzují, vciťují se do jejich nálad, lížou jim boty, prosí, škemrají a vyndavají lahve s kořkou z tašek, aby mohli jejich svěřenci plně a svědomitě plnit úkoly, které si předsevzali – bavit a vychovávat národ ke vkusu. To je totiž náš účel – naučit obyvatelstvo tyto věci vnímat, dokázat jim, že není zlato co se třpytí, že to může být i čpavek, nebo rtuť. To je náš svatý úkol, jehož základním prvkem je právě manažer, člověk osvícený a povznesený nad radosti tohoto světa.

  Týden proběhl v duševní pohodě. Léto dalo teplu již natrvalo vale a povolalo raději bratra Podzima, aby pomalu začal s plískanicemi a kamarádkou Mlhou. Už to není takové, jako před necelým 14 dny. Měsíc již visí na ocelově šedé obloze a hvězdy jsou tak jasné, až od nich bolí oči. Musíme si zvykat, že příroda má své zákonitosti a ty že se nedají jen tak lehko obelstít. Proto ze šatníku putovaly ven bundy, šály a čepice v těsném sledu za rukavicemi a teplými botami. Letošní zima má prý být sakra pevná, tak ať nic nezanedbáte, chlapci a děvčata! Já vám zatím do toho oblékání povím pohádku, kterak jsme vystoupili v pražském klubu Mlejn a jak se stalo, že se protrhla stavidla. Cože, ptáte se s podivem, stavidla? Ano, vážení přátelé, ač byl obyčejný pátek, kterých jsme již zažili nespočítaně, nevíme proč zrovna v ten říjnový přišlo tolik lidstva. A přitom to vypadalo naprosto normálně. Leč v půl deváté, to když začínala předskupina, pořadatelé uzavřeli nekompromisně dveře a při počtu příchozích 420 kusů na dveře umístili lapidární cedulku „Vyprodáno!“ To se nám už dlouho nestalo, notabene v Praze, kde hrajeme poctivě měsíc co měsíc a dokonce i přes prázdniny. Nu, stalo se a nebylo to nepříjemné, to mi věřte.

  Jak jsem breptnul, začínali místní, chlapci (a jedna zpívající dívka) s vymyšleným (jak jinak) jménem Disabled. Nebylo to zlé, ale jako v případě „Elvisů“ jsem musel uznat, že můj šálek čaje je bohužel s krapet jinou chutí. Jinak ale bylo vše v pořádku – hráli poctivě, tu a tam se chybička vloudila a fanoušci…nu jó, už vím, proč tam bylo tolik lidí! Vždyť oni měli veliký ohlas, dokonce přidávali. To je to, v tom leží zřejmě ten zakopaný pes. Jak klasik praví: Není úspěchu bez většího úspěchu! Po takových skupinách se hraje hodně těžko, zvláště když jsme v ten den byli jen v základní sestavě, protože Michal jel hrát s Rottrovkou na Slovač a Romana ochořela chřipkou. Ořech nelehký, pravil jsem zase já a připravil si Engla do pohotovostní polohy. Naštěstí se ukázalo, že i na nás kdosi přišel, o čemž svědčil stále roztopený kotel pod námi. Horko bylo pekelné, to mi věřte, ovšem takové prkotiny my během koncertu vůbec nevnímáme. Hraje se dokud se může a víc se to neřeší. A když se dohraje, tím lépe! Takže tentokrát dávám pražcům jedničku s hvězdičkou – a to i za slušnost a vstřícnost.

  Pomyslnou třešničku na dort nám přinesl až na samý závěr náš věrný přítel Luk. Celý rozesmátý vběhl mezi nás skládající si aparáty a překotně vypravoval, jak seděl v šatně s kamarády, když tu se tam vloudil jakýsi vlasatý hoch. „Hele, nebylo to špatný,“ prohlásil uznaně, „ale měli by jste se na tom pódiu víc hejbat, víc se do těch kytar opřít.“ „Ano, jistě,“ slíbil Luk s tehdy ještě vážnou tváří, „my jim to vyřídíme.“ Na to se vlasatec otočil a stejně jako se objevil i zmizel. Legrace k popukání, co říkáte?

  A máme tady sobotu a jako správní nežidi makáme a nehledíme vpravo, či vlevo. Cíl: Festival v Čelákovicích u Prahy. Nu, tam naše kytáry ještě nezněly! Golda je v Čelákovicích téměř jako ve svém obývacím pokoji, neb tam sídlí čilá a solidní gramofonová (už asi ne gramofonová, že? Ale je to hezký!) vydavatelská firma, jež nám pravidelně lisuje naše produkty, ale s kulturákem si rady nevěděl. Až jakýsi domorodec správně poradil a my se dostali k zařízení, jež je takovým všeobecně trpěným vředem na tvářích našich vesnic a měst. Nějací lidé se tam před ním potulovali, ač vládla poměrně slušná zima. To naznačovalo, že by uvnitř mohl i někdo být. A skutečně! Golda, jenž se šel průzkumnicky podívat do sálu hlásil, že atmosféra dobrá je a že nástroje své ještě v Ovečce zanechat musíme. Na to si Caine rozložil svůj pověstný blok comixů a my ostatní vyrazili čerpat energii.

  Jako hudebník strunami pletený musím poznamenat, že to byla zajímavá akcička. Většinou na ní hráli amatérské soubory, ale na reakcích publika to poznat moc nebylo. Bavilo se i tak, za což jim solím jedničku s kaňkou. Jak už to na neoficiálních festivalech bývá, i zde se objevil ten nemilovaný a všemi muzikanty nenáviděný pán, pán Skluz. Ostatně, očekávali jsme ho, ale v takové podobě, ve které se předvedl v Čelákovicích, ani náhodou. Původně jsme měli krustit od jedenácti, ale fakt, že jsme ukončili produkci někdy po druhé ranní jistě hovoří za vše. Naštěstí se bylo na co dívat. Tak zrovna třeba na skoro výhradně dívčí skupinu Gaia Messiah, jejíž styl klouzal jako na zimní kluzačce od big beatu po jazz. Je pravdou, že mě nějak, na rozdíl od ostatních, nevzaly, ale jistou snahu po originalitě se jim upřít nedá. Kdybych byl hnusnej, tak bych napsal, že tu přece už všechno bylo (a taky že jo), ovšem hudbu dělají lidé a ti jsou naštěstí ještě stále nenahraditelní a jedineční. V těsném závěsu za nimi vystoupli na pódium další zajímavci – kapela, která si říkala Cirgus Kopecký. Dlužno smrknout, že tady o muziku moc nešlo – spíše o to se předvést a něco k tomu zahrát. Při jejich setu jsem si vzpomněl na šou kdysi velice oblíbených Chaprál crazy plesk, kterým ale tenhle ansáml nesahal ani pod ty pomyslné kotníky. Je pravdou, že se jich na pódiu v jeden čas pohybovalo i deset, je pravdou, že malá konferénciérka měla své velice bujné poprsí sevřené jen do titěrného pásku a také je pravdou, že zřejmě hlavní osa skupiny – zpěvák v teplácích - byl tak kýčovitě ležérní, až byl trapný. A to je vše, vážení. Zbytek byl balast a kýč a já ta slova píši upřímně a vědom si všech následujících důsledků (hmmm..následující důsledky. Kde jsi Knížáku, chlapče?)

  No a potom již jistě chápete, že naše jednotka rychlého nasazení vpadla na scénu jako cukráři z Blaníku a že jen ve třech předvedla své obvyklé cepobití. Hrálo se dobře, to vím a diváci tleskali stejně jako při předcházejících představeních. Díky jim za to!

  Plzeňskou Lampu necháme svítit, protože svůj úkol přilákat diváky splnila do mrtě. Dobrá atmosféra, vděční lidé, co víc si přáti? Stejně se mě zdá, že poslední dobou publikum v Plzni je takové vstřícnější, správnější a více než kdy jindy upomíná na ten slavný čas, kdy jsme ještě nevěděli, ale všichni okolo ano. Máme z toho upřímnou radost. Že by se individualita znovu stávala předností? Bejvávalo to v těchto krajích zvykem, ale revoluce vším zamíchala. Chci věřit tomu, že lidé jsou už přesyceni všemi těmi exkrementy zabalenými do celofánů a že konečně začínají pomalu otevírat oči a říkat si sami pro sebe: Panečku, vždyť je tu ještě jeden svět, jiný….a přesto kontinuálně zde existující. Kam jsem to jen dal oči? Ba, ba, je to smutné, ale je to tak!

  To se stalo ve středu a jak už to v našich plánech bývá zaneseno, hlavní těžiště naší činnosti spočívá většinou na pátku a sobotě. No, nebudu vás dlouho napínat na skřipci – i tentokrát se tak stalo. Opět jen ve svaté trojici nastupujeme do vnitřku naší staré limuzíny a její kola nás nesou Rožmitálským polesím vstříc zářné budoucnosti. „A ej, tam v dáli skví se město veliké, jež radioaktivní rudou oplývá. To město zove se Příbram a v padesátých letech o něm uslyšíme!“ To není jen jakýsi bonmot, kyd, který mne teď napadl, to je autentický zápis doslovných vět pana Václava Randelína, na kterého v dubnu roku 1945 spadla cihla pálená (nezaměňovat se sovou pálenou). Tato slova však pronesl až v nemocnici, v horečce a tehdy se tomu doktor Máselník prý smál tak, až se za skalpel popadal. Nevykrvácel – nebojte se! Není divu, že tomu nerozuměl, ovšem v roce 1952, po jednom zvlášť tvrdém výslechu na STB si celou událost připomněl a polilo ho horko. Václav měl pravdu – v padesátých letech Příbram totiž proslula svými koncentračními tábory zřízenými pro těžbu uranové rudy. Tak to jen na vysvětlení, abyste byli na displeji.

  V tomto městě se ještě nedávno dalo hrát na třech místech. Nyní tam s větším či menším úspěchem fungují kluby dva – Simply a Junior. Ten poslední jmenovaný se nám stal v ten sychravý podzimní pátek oázou klidu a přátelství. Jezdíme tam rádi. Zejména já se slzou v oku vzpomínám na mládí, které je již kdesi v mlze skryto, jak jsme sem jezdili na zábavy za skupinou Bon Pari. Ach, to byly časy! Bývala tu silná punková základna…nu, zkrátka na to rád vzpomínám. Junior je sice známý svojí jistou zakouřeností, což vadí zejména nám, nekuřákům, ale místní již vědí, kde je zakopán pes a umí se přizpůsobit. Za to jim zvláštní dík, koncert má pak hned jiný šmak. Protože byl vcelku ucházející zvuk, pustil jsem si trochu více pusu na špacír a výsledkem byla poměrně slušná rodinná atmosféra. I jindy málomluvný Golda se tu a tam přidal a tak nám to letělo jako vlaštovky na Kubu. Věřím, že se do Příbrami za necelý rok opět podíváme a s tímto předsevzetím chci i umřít. Ario vedérči, pardi!

  Následující sobota se nesla ve znamení takzvané akce na podporu Společnosti za práva zrcadel. A modří již vědí, že za tímto nicneříkajícím názvem se skrývá trio strakonických dudáků v čele s charismatickým a notorickým mazačem výtahů Vláďou. Na paty mu zdatně šlapou Zbyněk „lepidlo“ Paperman a geniální zedník z povolání Jednadvacítka. Ten nás všechny srazil na kolena. Člověk by si řekl: Zedník je malty pán, má hrubé ruce, pod plachetkou osoba, ten jistě není uzpůsoben na jemné práce. Většinou to tak opravdu bývá. Jednadvacítka však jest světlou výjimkou. Nevím, co v rámci svého povolání dělá - že má tak žensky pěstěné ruce (že by míchal vápno?). Když nás svolal do šatny, netušili jsme ničeho. A pak to přišlo! Zedník hodinář otevřel svoji kouzelnou tašku a na stůl začal sázet papírové modely všech našich dosavadních cédéček. Něco neuvěřitelného! Z jejich obalů si vždy vybral nějaký obrázek, ten zvětšil, prostorově vymyslel a slepil dohromady. Myslím, že jsme to i fotili, protože tohle se skutečně těžko popisuje. Jednadvacítka zkrátka zabodoval.

  Zbytek večera se tudíž stal již jen šedivou a fádní událostí a nebýt toho, že na prknech světa zazářily taková tělesa, jako třeba Disharmonici, nebo krajští Takshashilla, nebylo by vlastně o čem psát. A také naše rota přidala cosi do mlýnka, jak už to na takových akcích bývá. A kdeže se to všechno odehrálo? Přece ve Volyni pod Strakonicemi, hoši a děvčata!

  Rudý říjen nám pomalu končí. Zápotocký naštěstí již navždy tleje na Kladně a ať si tam tleje. Ať si tam tlejí všichni ti idealisté, kteří dostali neprávem pádlo do ruky a byli ochotni pádlovat a pádlovat. My ovšem opustíme tyto nekonečné úvahy a vrhneme se přímo do jámy lvové. Pátek jedenatřicátého se jí mohl zdát. Zima na postupu a před námi dvojité hraní. V tomto období trochu nezvyklá věc, ale koneckonců proč ne? Nerozmazlený muzikant si nevybírá – nerozmazlený muzikant hraje! To první z té dvojice se odehrálo v klubu Duku Duku v Moravské Třebové. Již jsme měli příležitost tam jednou excelovat a jestliže si dobře vzpomínám, tak jsem ten klub místním docela záviděl – pro jeho ideální řešení. A tak jsem se do něho těšil. Bohužel se znovu naplnila vize, že pán není říšským kancléřem a proto u vchodu visela lakonická upomínka, že se Znouzí si zamastí ještě jedna skupina. Naštěstí až po našem dohrání, neb nás čekalo přece další hraní. Tak jak koncert začal, tak také skončil. S hostující Romanou jsme naházeli krásu do pytlíků a mohli rychle balit. Já z toho mám celkem dobrý pocit, ovšem v tom fofru člověk myslí na úplně jiné věci. Třeba na to, jak se dostat včas do Ondřejova, bratru o osmdesát kilometrů dále, včas a bez problémů.

  Na úvahy takového typu však v určitých situacích nezbývá myšlenek. Prostě se vyjede a doufá. Pan pořadatel byl trochu nervózní, to nepopírám ani podpěrou, neboť nám volal do auta a hlasem přiškrceným hltal každé naše slovo. Leč nakonec vše dopadlo ku spokojenosti jich i nás. Vesničku jsme nakonec objevili a kulturáček malý též. Překvapením číslo jedna byla vysoká návštěvnost (aby ne – hrálo tam několik místních skupin), druhým pak pokročilý čas a schopnost lidí vydržet až do konce. Je pravdou, že osazenstva bylo přespříliš a že projít zadem k pódiu se rovnalo téměř baletnímu číslu z Národního, ale víte co – já mám takové akce rád. Připomíná mě to ty klasické vesnické zábavy. To už se na Plzeňsku skoro nevidí. Dnes se u Pálků (restauraci u nás ve Zruči-Senci) sejdou místo obyčejně oblečených tanečníků jen kravatáři a sakaři a chovají se tak neuvěřitelně uměřeně, že je lepší tam ani nechodit. Jo, jo, kde jsou ty doby, kdy se na sále řezalo židlemi 20 lidí a kdy se tancovalo na stole. Teď se stále myslí jen na to „aby se neřeklo!“ Každá doba má holt svůj styl. V Ondřejově to však vypadalo, jakoby se čas zatavil. A snad proto se alespoň mě hrálo dobře i přes takovou tu nervozitu z rychlého nazvučování. Skončili jsme až kolem druhé ranní a to ještě prý měl kdosi hrát. Zlatá vesnice, zlatí posluchači. A koneckonců i zlatí vy, nenároční čtenáři tohoto ne-pravidelného občasníku. Loučím se s vámi s okem vlhkým, na záchodku s oloupanou barvou, rozlitým pivem a řevem dvojice držící se v objetí za zvuku místní kutálky. Vzpomínejte a opatrujte se. Fučík bděl – vy jděte!

  Déma revoluční – běžný!

Rychlé šípy - Neznámý škůdce
díl čtyřicátý