RŠ pokračují - díl 41.

  Tak zase jednou dobrý den, odpoledne, večer a noc…to proto, že vlastně nevím, v jaké zakuklené fázi se právě nacházíte. U mne je to lehké - sedím u počítadla a přede mnou je bílý, nepopsaný list skleněné obrazovky. Nad ním je obyčejná a přece neobyčejná číslice 80. Ano, již po osmdesáté se pouštím do sepisování toho, co jsme během několika hraní, které odvál nemilosrdný čas, zažili. Je to věru kolikrát veliký ořech a není to proto, že bych o tom nechtěl psát, je to o tom, že mám vždycky pocit, že se opakuji, že to, jakým stylem tu kterou situaci popisuji, jsem už nastylizoval stokrát předtím. Ono je to těžké, psát o něčem tak jednotvárném, jako jsou koncerty. To máte pořád – přijeli jsme, vyložili aparáty, nazvučili jsme, hráli písničky, lidé byli takoví, nebo jiní, dohráli jsme, najedli jsme se a jeli jsme domů. A tak je to dokola, dokola, jako v té naší staré písničce. No, já si nestěžuji, jen jsem tak mrknul na tu číslici a došlo mi, že to tak mnozí třeba cítíte, že se jen neustále opakuji. Já si však myslím, že opakování není žádnou matkou moudrosti, jak se všeobecně traduje, opakování je totiž zdání dokonalosti vynucené určitými mechanickými postupy zvládání mysli. A tu hledíme naštěstí každý trochu jinak. Snad proto se živím domněnkami, že tohle si pořád někdo někdy alespoň jednou přečte, že to nepíši takzvaně do prázdna. Na druhou stranu vás všechny chci ubezpečit, že v tomto spisování budu pokračovati i nadále. Takže se máte na co těšit, cha! K tomu mě i vám dopomáhej fantazie!

  Takže jdeme na věc, ne? Herec Jaroslav Dušek kdysi pravil, že opakovaný vtip se stává vtipem již jednou vyřčeným a já s ním nemohu než souhlasit. Pokládejte tedy tyto řádky za již jednou napsané a přesto si je znovu zkuste přečíst. A počneme hned u druhého prosincového dne. To sice zima běžela v plném proudu, avšak ne v takovém rozsahu, aby se dalo mluvit o vánicích a mrazech, při kterých praskají kosti skeletů. Toto byla zima, jež vyhovuje i nám, prostým automobilovým nomádům. Co ostatně potřebuje takový nomád? Inu, stačí mu suchá silnice a malý provoz. Toť z jeho pohledu vše. A pak spolehlivé auto. Při splnění těchto předpokladů se může vydati na jakoukoli cestu a nemusí o ní dopředu moc dumat. I nás těšilo, že v onen čtvrtek bylo příjemné povětří, což slibovalo, že vzdálenost „pouhých“ 500 kilometrů bychom měli zvládnout v relativní pohodě. A měli jsme pravdu. Měl pravdu i pan Zákopčaník, který se předcházející večer zmínil o Slovenské republice jakožto o stálé oblasti vysokého tlaku. Z dětství vím, že vysoký tlak znamená dobré počasí. Takže jsme hranicemi v prostoru u Starého Hrozenkova profrčeli stylem obdivuhodným a pokračovali dále na Žilinu, náš dnešní cíl. Pozorný čtenář jistě ví, že v Žilině jsme už jednou hráli (možná i vícekrát), proto mu vyjdu ostentativně vstříc a dál se tomuto městu věnovati nebudu. Podotknu jen, že jsme se na náměstí stejně nedostali, takže bych vlastně ani neměl o čem psát.

  Cestu ke klubu už známe, takže nám nedělá valný problém se k němu dostavit na druhý pokus. Ten první ztroskotal na špatném odbočení, ale my s Goldou máme celkem dobrou paměť na krajinné prvky a co neví jeden, ví ten vedle. V kulturáčku byl klid a mír, takže vynosit věci a pomalu si nazvučit byla věc tradiční a nutná. Děláme to tak vždycky a je to věc dobrá – to vám potvrdí každý hudebník.

  Oproti minule se tentokrát lidé moc nehrnuli. Ač hodiny již pěkně poskočily vpřed, na sále se poflakovalo necelých osmdesát lidí. Věděli jsme, že další určitě nepřijdou a tak jsme začali rychle laškovat s nástroji. A to se nám vyplatilo. Posluchači jakoby ožili, naše hudba jim náhle dodala křídla. Našli se i tací, kteří divoce vířili po parketách, což nás asi těšilo nejvíce. Hodinka a půl uplynula než bys Jožku valaškou praštil a nás čekala sladká odměna – spánek. Není nic lepšího, než když po únavné cestě a koncertu zalehnete do peřinek a necháte si snít o vyprodaných stadionech a fanynkách, které se v slzách kácí k zemi, jakmile vás spatří.

  Ráno jsme do kulturáčku jeli znovu, ale už jen pro nástroje. Sami uznáte, že tahat se s nimi na hotelový pokoj by byla věc zbytečná a nadbytečná. Ale co to, divili jsme se, jen jsme vkročili na sál, tady se asi bude něco dít. A skutečně! V zákulisí byly připraveny balíčky s laskominami, hračky a podobné dětské nezbytnosti. Nu jo, vždyť je přece Mikuláš a ten se slaví i na Slovensku, proto tedy to! My ovšem raději rychle nakládali, protože nás čekala další dlouhá cesta - až do dalekého Prešova. Copak nás tam asi čeká, ptali jsme se o překot jeden druhého? Tím pádem jediné, co jsme v Žilině stačili ještě navštívit, byl bazar s hudebními nástroji. Potom hola do Bobka a tradá na way. Venku vládlo smutné, takřka nepříjemné počasí, prostě takové to poplatné času a situaci. Ani jsme díky němu nemohli dohlédnout na vzdálené pahorky Vysokých Tater, přes které se nedávno přehnala ta ničivá vichřice. Ne, že bychom tohle chtěli vidět za každou cenu, ale znáte se – člověk je od přírody tvor zvědavý. Jediný, kdo o tom přemýšlí!

  Smrákalo se, když jsme dojeli k dalšímu z nekonečných kulturáků. Tenhle byl alespoň zajímavý tím, že klub se nacházel až v třetím patře a bez výtahu. Nu, Prešov nás uvítal znamenitě! Tak hezky všechno do teplejch a rárará do schodů. Ještě že ubytování se nacházelo ve vedlejší budově. Jak jsme zvěděli, celá zdejší akce se netýkala výhradně našeho hraní. Před námi měla totiž hrát jedna nejmenovaná slovenská skupina a ta si tam měla pokřtít i svoje nové cédéčko. Inu, proč ne, řekli jsme sobě, spát máme kde, tak ať si před námi slovenští bratři brnknou a vzájemně se pokřtí. My se budeme věnovat něčemu lepšímu…a voňavějšímu. Stálo to v šatně na stole a podobalo se to velikému hrnci plného výborného guláše. A víte, co to bylo? Jasně, guláš par excelence a k tomu chlebík za všechny drobný. Tohle si necháme líbit. Takže vám určitě dochází, co jsme po celou jejich produkci dělali – žrali jsme jak na svatbě. Slušnost si však žádala zajít alespoň na chvíli na sál a poslechnout si onu skupinu, abychom byli trochu v obraze. Já jen dodám, že jsem tak učinil sám a bez nátlaku a že mně přišli velice podivní. Jako když smícháte slovenskou lidovou píseň s Brit - popem a dochutíte to rádoby legračními texty. Slovenský Semtex? To bych Semtexu křivdil, věřte mi, a není to o tom, kdo je lepší a kdo ne. Tahle kapelka hrála dobře, ale bylo to krapet o ničem. I legrace se musí umět, to se nedá nic dělat. Místní na to však měli zcela jiný názor – bavili se velmi. Protože jsem věděl, že budou hrát dlouho a že záchody tam v podstatě neexistují, oblékl jsem si bombra a hahou do terénu, neb střeva hlásily zvýšený pohyb. I hledal jsem, hledal, a blízko jakési obrovské haly se to stalo. Myslím, že nemá cenu se o tom rozepisovati šířeji, pro estéty jen dodám, že jsem to na benzínku zkrátka nestačil. Proč o této „příhodě“ píši? Nu, proto, že právě z té haly se ke mně linul rachot nemalý. Tam někdo musí hrát, přemýšlel jsem, a jak jsem později zjistil, nemýlil jsem se. V oné hale zpíval právě výkvět slovenské pop music s ostatním výkvětem. Náhle bylo všechno jasné! Ti hodní šli do haly - ti zlobivější do klubíku. Řeknu vám, že to tak asi mělo být. Do klubu se totiž napráskalo neuvěřitelných 200 lidí. Nedovedu si představit, kolik by jich ještě přišlo, nebýt té monstrakce. Ale kdoví, třeba nikdo, třeba to jsou jen mé vybujelé fabulace (to je ale slovní spojení, ach jo!).

  Hrálo se nám opravdu skvěle. Zvuk se povedl na výbornou a lidé pod námi si večer očividně užívali. Jeden z novinářů nám pak řekl, že v Prešově jsme nehráli přesně deset dlouhých let. Panečku, to to letí! A uletěl i koncert. Nebudu tajit, že jsme s ním byli velice spokojení. Dokonce jsme si i pokecali s tou nově pokřtěnou skupinou, a zjistili jsme, že jsou to příjemní, milí hoši, kteří si hrají jen tak pro zábavu. Inu, proč ne, proboha? Pořád je to lepší, než vdechovat čikuli z pytlíku, nebo křepčit na extázi při tuc tuc tuc, ne?

  Věci jsme prozíravě zanechali v šatně a po ubytování na hotelu se do klubu na chvíli vrátili. Jaké nás však čekalo překvapení, když jsme zjistili, že klub již končí. Tak půjdeme do jiného, navrhl kdosi z fanoušků, a dodal, že v sousedním rokáči (cca 500 metrů) ten večer hráli Iné kafe. A hele, další utajený koncert! Měli prý tam necelých 150 lidí a jak nám všichni tvrdili, na Slovensku jsou už odepsaní. Chodí prý na ně maximálně do těch 150 lidí a to je ještě hodně. Jak se zdá, éra sportovních hal je nenávratně pryč. „Teď jezdí hlavně k vám,“ upřesňoval jeden hoch, „tam jsou prý stále populární!“ No, já tuhle informaci nechám takzvaně viset, nebudu ji nikterak komentovat, ani rozpatlávat. Berte ji jako něco, co jsem slyšel ne jednou, takže jsem ji alespoň pro tohle zaznamenal. Nicméně, Iné kafe máme rádi, to ne věci nic nemění!

  Ale ani v dalším klubu nám nebylo dopřáno setrvati déle, v Prešově se zřejmě chodí spát brzy, to se nedá nic dělat. A nebo se spí kdekoliv, jak jsme posléze viděli před hotelem. Zpočátku se to jevilo velice tajemně – stojící auto s otevřenými dveřmi a z něho vykloněný jakýsi hoch. A zevnitř burácela muzika. Že by vražda? Vyřizování slovenské mafie? Ha…! A co my s tím? Opatrně jsme došli k autu a jali se zkoumati tu zhroucenou postavu. Pouhým laickým ohledáním nám bylo okamžitě jasné, která bije. Chlapec se zřejmě nalil jako brok, ale cestu domů už nezvládl. Ještě že alespoň zastavil mimo hlavní silnici. Ovšem kudy tam přijel, nám známo nebylo. Snažil jsem se ho probudit, ale jedinou odměnou za moji snahu byla sprostá slova, která se na mě sesypala jako přetržený náhrdelník. Poté hoch usnul znovu. To nám stačilo. „Kašleme na něj!“ pravil jsem a šli jsme. Ve vrátnici jsme donutili hlídače zavolat policii (nechtěli jsme, aby s autem kamkoli pokračoval) a šli spát. Jak to dopadlo, nevíme, neb ráno v kukani seděl už někdo jiný a ten nic nevěděl. Tak vidíte..a pak, že život muzikanta je nudný a jednotvárný!

  Ráno nás čekalo naložení aparatury a slavný návrat do Česka. Silnice byly klidné, viditelnost též, takže jsme měli konečně možnost spatřit ten obrovský polom. Je pravda, že se jedná „jen“ o nějakejch patnáct kilometrů plošného zpustošení, což v reálu nevypadá vůbec katastroficky, protože jedete a jedete a lesy stojí a lidé jedí, ale je také pravdou, že tam v horách to asi nic příjemného nebylo. Po počáteční snaze odbočit z hlavní silnice a zajet se na to podívat zblízka, jsme se nakonec spokojili s pohledem na dýmající hromádky páleného klestu. Nemusíme být všude, kde co hoří! S tímto názorem souhlasil i Tomáš, náš dnešní průvodce a stopař. Myslím, že to bylo také díky jemu, že jsme se na Slovač mohli podívat, proto mu, alespoň touto cestou, mocné díky. K večeru jsme přejeli hranice a hned za nimi zapadli do prvního motorestu, neb nás honila mlsná. U krbu se sedělo hezky, ale v lese prý bylo podobně, jak nám potvrdil živá přírodnina Caine. Zatímco my se cpali, on běhal po jehličí jak srnec a mocně ržál píseň lesů, vod a strání. To je mu ostatně podobné – přírodou zpět k přírodě!

  Byla sobota a nás čekalo poslední vystoupení na této mezinárodní šňůře. Jednalo se o Žďár nad Sázavou a podle mapy to bylo téměř při cestě. Stačilo jen uhnout z dálnice a stoupat výše k severu naší malé republiky. Venku vládnul děda Mráz a ve Žďáru na náměstí stál obrovský stromek. Podle propozic se měl klub Batyskaf nacházet někde uprostřed domků a paneláků. Inu, řeknu vám, že najít ho nebylo nic jednoduchého. Skrýval se v typicky šedivé krychli ze sedmdesátých let minulého století a nijak na sebe neupozorňoval. Bylo celkem brzo a v klubu téměř nikdo nebyl. Jistě se ptáte, co v takových chvílích muzikant dělá? No, jak kdo! Někdo ladí bubny, jiný natahuje struny a ti ostatní popíjejí nápoje u baru. Prostě se čeká na to, aby se spěchalo a naopak.

  Batyskaf je hezké místo, udělané s vkusem a šarmem. Už z venku působí tak trochu technickým dojmem. Na kovových dveřích, pobitých obrovskými cvoky, je malé lodní okénko. Uvnitř vás pak překvapí sestup do podpalubí, které je vyplněno dřevem a železnými rourami připomínající vybavení ponorky. Klub není veliký, ale těch 150 duší by se tam naskládat jistě mohlo. Zatím, jak píši, jsme v něm akorát my čtyři a neznámý vojín (bez pomníku). Postupem doby k němu přibudou další jednotlivci, ale že by se konalo o nějaký nájezd, to tedy ne. Dostavilo se 60 komisárků a v tomhle prostoru je to kupní síla přímo ideální. Když k tomu přidám pořadatelovu spokojenost a ryzí nadšení posluchačů (i pizza stála za to!), že mohou konečně po letech spatřit na vlastní oči své idoly z mládí, nemohu tomuto klání napsati nic jiného nežli za jedna. A cesta domů? To byla stará píseň, věřte mi!

  Neděle je od slova nedělat a nejinak tomu bylo v našich třech domácnostech. Pokud to šlo a haranti byli klidní, jednalo se vesměs o sílunabírající spánek, v opačném případě o neklidné převalování a láteření na celý svět. Jsme lidé a přemýšlíme! To nám pomáhá přežívat. Pondělí a úterý slibovalo podobný program a jak už to v takových případech bývá, my z vyjetých kolejí zásadně neuhýbáme. Středa už se ovšem nesla ve znamení pražského Futura. Datum slibovalo vysokou účast, což se nám nakonec potvrdilo. Víte, kolikrát je zajímavé, co a jak se podepisuje na úrovni návštěvnosti. Tak třeba to již zmíněné datum – stačí, aby bylo před výplatou a hned je to znát. Nebo také začátek prázdnin, pěkné počasí, jiné koncerty poblíž hracího místa, dostupnost a pak zejména to nevypočitatelné počasí. To vše jsou faktory, které tohle všechno zásadně ovlivňují. Ovšem město je město. Tam většinou tyhle výmluvy neplatí, i když o tom kolikrát zasvěceně diskutujeme. To třeba když hraje v Lucerně právě Mňága a v rock café É!Éčka. A my právě v Efku. Kdoví, možná je to jenom naše omluva k sobě samým, že už tak netáhneme. Inu, není se čemu divit, léta přibývají a vkus posluchačů je dnes daleko proměnlivější, nežli dříve. A nebo peníze a obyčejná televize. Vím dobře, že tenhle názor je naivní a v podstatě nicnevysvětlující, ale proč nezadat téma do diskuse? Každý názor se počítá. Takže pozor! Teď! Diskuse zahájena!

  Jak jsem už naznačil v úvodu, Futurum nezklamalo. Přišlo téměř 230 lidí, což je na Prahu obdivuhodný výkon. Navíc byli všichni takoví jakoby svátečně naladění, svítili jako hvězdičky v loužích. Že by ten předvánoční čas? A protože jsou vánoce především o dárcích, jeden takový jsme si přivezli. Ne, nebojte se, na peníze my jsme opatrní – jednalo se jen o skupinu Bikini ze severu Česka. Jen? Už jsem tu o ní psal, takže poznamenám, že jde o dva muzikanty, bubeníka a kytaristu, jejichž produkt by se možná dal připodobnit k pravému dřevnímu bigbítu. Ostatně, co jiného na dva nástroje vykouzlíte, že? Ale úspěch měli slušný, což nevylučuje další spolupráci.

  Hudebníkův život je též plný zvratů a nečekaných překvapení. Jestliže jsem si Prahu pochvaloval, páteční extempore v Měčíně u Klatov nás vrátilo zpět na zem, tam, kam patříme. Caine rázem přestal snít o stadionech. My ostatní si zase uvědomili, že nic tu není věčně. Ani popularita, ani bigbít. Tak už to v našem podivném světě chodí. Jakže to vlastně bylo? Akci pořádal náš starý známý z letního festivalu v Mochtíně. Tehdy prodělal doslova majlant a svoji čest, nyní se k tomu blížil znovu. A přitom všechno začalo tak pohodově a klidně. Cesta byla skvělá, na sále zatopeno, v hospůdce pár kamarádů a dobré pivko. Co víc si člověk může přát? Jen ti lidé bohužel nikde. Z dlouhodobého sledování podobných situací jsem už v půl deváté usoudil, že tentokrát to bude na exit. Jenže hoch pořadatel ještě celou hodinu mrskal nožičkami v posmrtných křečích, než uznal moji stařeckou moudrost a šel vrátit vstupné těm dvaceti, třiceti dorazivším. Nemělo to opravdu cenu, už jenom kvůli zvukaři. Takhle byla alespoň šance, že si vezme, jako my, jen na dopravu. Jakmile bychom do toho hrábli, požadoval by určitě více. A toho jsme se chtěli vyvarovat. Někdy si člověk prostě musí umět vybrat ze dvou zel to méně zlé. Takže tady vidíte další aspekt vystoupení – odlehlost místa od klubů a nebo také malá frekvence pomístného hraní. To je kolikrát veliký a nepřekonatelný problém. Vezměte si jenom, že směrem na jih my už prakticky nehrajeme. Není totiž kde! Pole skončilo (viz předprázdninový Holálides), v Kramolíně hrajeme tak jednou, dvakrát do roka a vždycky je to na plichtu, Horažďovice také skončily, Klatovy mlčí, Strakonice občas s potížemi a Písek též jednou ročně. Tak vidíte. Zatímco na jiných místech se zjevujeme poměrně častěji, tady to nějak skřípe. A tak se nelze divit, že paměť lidí pozvolna mizí a je přirozeně nahrazována něčím jiným. Ale co, nebudeme plakat na cizím hrobě. Já věřím tomu, že věci se dějí tak, jak se dít mají, a jakékoli zasahování do tohoto běhu jest ošidné a matoucí.

  Takže se vrátily penízky a my se vrátili také. Ne, nebyl to neslavný návrat, spíše naopak. Čekal nás totiž celý kouzelný páteční večer. Víkend právě začínal.

  Druhý den, jako by to Honza věděl, jsme měli naplánované hned koncerty dva. Když to včera nevyšlo, tak tady máte jeden navíc. Harmonogram mluvil přísně a nesmlouvavě – napřed do Slaného a pak přejedete rychle meteleskembleskem ku Ústí nad Labem. A ne, že se budete flákat! Do Slaného přijíždíme včas – známe to tam víc, než své poloboty. Známe i neúnavného Svatopluka z Totálního nasazení, který je ten, co hýbá zdejší kulturou. Někdy až moc! Mimo občasných vystoupení pořádá zejména punkový festival Valník a mnoho podobných akcí v blízkém, či dalekém okolí. Zkrátka, je to muž na svém místě, kolos, který určuje vkus národa. Přesto je Sváťa skromný a je to na něm znát. Pohybuje se pomalým, nenápadným krokem, mluví tiše, bez velkých slov, a oděv si vybírá vždy čistý a bez punkových epolet. Stačí, aby se na vás zadíval laskavým okem a dějí se zázraky. A představte si, že tento slánský hybrid se rozhodl, že podnikne večírek svých spřízněných koní. Podobně jako v minulém roce, i tentokráte vybral zdejší diskotéku. Což o to, prostor je to k zulíbání, avšak diskotéka i po punkovém nájezdu zůstává bohužel zase jen tou diskotékou. Naneštěstí i před ním. Nálepku tradice neodlepíš! Tím pádem tam nebylo nazděno, tak jako minule. A tehdy poprvé jsem na Sváťově bezvadné fasádě zřel stín pochybnosti. „Je punk rock tím, za co jsem ho vždy považoval?“ jako bych ho slyšel se ptát. Ale, ale, hochu, pravím já…jsou věci mezi nebem a zemí, kterým nerozumí ani Johnny Rotten. To si dobře pamatuj.

  Nicméně večírek zapomenutých melodií se musel, a také se odvíjel jako cívka plná měděného drátu. Jedna skupina střídala druhou, druhá třetí a podobně. Po úvodních Totáčích jsme nastoupili my - a měli jsme se co ohánět. Zdržením, které vzniklo dlouhým nazvučováním a čekáním na posluchače, kteří stejně nepřišli v hojném počtu, jsme byli postaveni do situace hráti rychle a precizně. A tak se i stalo. Jen ve čtyřech, při Kozlíkově (jiný název pro Michala) sekundaci po levé straně, zazněly naše písně jaksi naléhavěji a tvrději. Však se našlo mnoho měkkých, kteří náš tlak nevydrželi. Leč hustota pod pódiem byla stále dostatečná i na pořádné pogo. A my jen přilévali olej do kotle.

  Složit bedýnky s elektronkami bylo pro nás věcí již tisíckráte vyzkoušenou. Za okny padal tiše sníh a mráz se lepil na paty. Ach, kdy tohle nestálé středoevropské klima pomine? Člověk aby měl pořád připraveny dvě alternativy – tu teplou a tu studenou. A těch zbytečných peněz! A toho oblékání! Huf!

  Ze Slaného vede naštěstí silnice rovná, takže jsme zase až v takovém stresu nebyli. Ale moc času nám nezbývalo, to nezakrývám. Pohled na monumentálně tekoucí Labe však naštěstí mírnil adrenalin v našich tělech. Je krásné, ale zároveň hrozivé. Vine se údolím plným zeleně a srubů - tu vidno jezdce na koni, tam zase kybernetickou babičku s virtuální vnučkou. Pokrok se hýbe i zde! A když se nad ním občas objeví nějaký ten hrad, panorama nemá chybu. To se hned jinak jede. Tímto zapeklitým způsobem dorážíme ke kulturnímu domu v pravou chvíli a vyjíždíme snad ten největší kopec v České republice. Technik by se tu promilí nedopočítal. Ten sráz (jinak se snad ani o tom kusu půdy nedá mluvit) se nachází těsně u něho, takže vás tímto vyzývám udělat si malou vyjížďku a porovnat to, co vám zde předhazuji. Nelžu, já předkládám fakta! Jmenuji se Předkladač Fakt (někdy faktur) a chci, aby jste byli na stejném konci lana.

  Uvnitř to již drahný čas žije. Posluchači se trousí sem a tam a jsou šťastni, že mohou studovat. Na sále právě hraje podivná formace Tam tam orchestra, která zhusta využívá pábitelských temp, jež jsou ovlivněny takzvaným šamanským přístupem k věci. Hoši tlukou do obrovských, koží potažených bubnů, a vypadají, jako by se právě nacházeli někde velice daleko. Tak daleko, že by to nespravilo ani pár světelných let. Podobná magická nálada panuje i pod nimi. Dav se vlní pomalu, jaksi rytmicky, a zapšklí trsači poga hledí s vytřeštěnými pohledy na náhle nově objevený svět. Jediný, koho Tam - tamáři nevyvádí z míry, která excentrická dívka, jež sedí na malém piedestalu bokem od pódia a skřehotavým hlasem nabízí čerstvě namazané chleby s pomazánkou zvláštní. Jsou zřejmě zdarma, což zejména český člověk ocení s vrozeností jemu danou. Takže tu máme dva světy – hrající zasněnce a jejich podmanivá music a vedle boj o žrádlo. Je zvláštní, že i tak starý člověk jako já může být znovu a znovu něčím překvapován. Na hříšné myšlenky však naštěstí není příznivá doba – Tam tam orchestra končí a zřízenci z pódia snášejí vyčerpané hudebníky. Dva z nich nekontrolovaně třesou pažemi a stále cosi mumlají. Přivolaný lékař konstatuje naštěstí jen lehký úlet a doporučuje klid na lůžku bez bubínků. A to je chvíle, na kterou dychtivě čekáme. Okamžitě, snad jako včely, okupujeme pódium. Naše stavba pokračuje obdivuhodným tempem - ručička měřiče se zastavuje na pro nás neskutečném čase: 8 minut, 20 sekund. Jsme rychlejší než mazání chlebů. Co na to říkáš, dívko s pomazánkou ve vlasech?

  K samotnému hraní vlastně nemám co dodat. Pamatuji si ho jen v mlze, takže zamlžím, že dopadl dobře. Už je to přece jen nějaká doba a ač si robím přesné poznámky, bych věděl, co a jak a s kým, u tohoto koncertu nemám nic než jen několik plachých vzpomínek. To „nic“ ale znamená též jistotu, přátelství a ukázněnost. Tož pojďme dále a nechejme brouka žít!

  Následující týden se stalo hned několik věcí najednou. Tak za prvé zahrozila opět zima a za druhé nám prasklo lanko od řazení. Za za třetí až osmé jsme potom odehráli celkem pět koncertů. Za jeden jediný týden docela slušné skóre, co říkáte?

  Já se teď ale vrátím k onomu nešťastnému lanku. Patří totiž do té první kolonky z pěti – do té s názvem Brno. Stalo se to těsně za Plzní, na dálnici před Berounem. Golda si tak pěkně sedí, mlaská si pohodou napnutou a pod ním a okolo něj vrní Bobek. U benzínky nabíráme směs potřebnou ku správnému chodu motoru, naftu, a tehdy se to stalo. Chtěje se rozjet, zařadil poctivě a hle, řadící páka mu zůstala v ruce klinklajíc se tu a tam. „Ahoj babi, tak jsme dojeli,“ poznamenal suše a šel si koupit suši. Dobře věděl, že v takových chvílích přichází moje chvíle. Byv obeznámen s technologií vozu, pamatoval jsem si, že stačí jen otevříti kapotu a cosi provésti s táhly od převodovky. Většinou prý stačí zařaditi jednu zajímavou rychlost (v tomto případě nejlépe č.4 nebo 5) a pak se s ní naučit jezdit v kopcích i na rovinkách. Není to nic těžkého a je dobré být na motor hodný a zbytečně ho nepřetěžovat. Dálnice však plyne bez větších zádrhelů, takže do Brna dojíždíme celkem v pohodě. Ve městě musím opět ručně přeřadit na trojku, protože četnost semaforů znemožňuje rozjet se z místa na něco těžšího. Trojka ještě jde, čtyřka už je trochu přes závit. A tak bloudíme pasáží jménem Brno a je nám šoufl. Co jen s naším Bobkem bude? Vždyť zítra jedeme do Hradce Králového a jak to vypadá, oprava se tak rychle neuskuteční. Budeme muset dál trápit sebe i auto!

  Teď už se ale přenesme do haly na Musilce a uznejme spolu s odborníky, že koncert se poměrně vyvedl. Ach, jak rád bych vyváděl koně ze stáje! Pan zvukomalebný sice naříkal jak pes Filipes, že prý se vyvztekal až běda, avšak my, tam nahoře, mohli na jeho adresu házet jen slova uznání. Pro nás tedy éterický, jemný poslech, pro něho prý bída s medem. Přišlo celých 250 duší, což je prý na zdejší poměry už hodně. Vždyť si na to pan pořadatel v soukromí šatny hořce zaztěžoval. „Nechodí! Vůbec nechodí! Nevíme, co bude dál,“ plakal mi na rameni se slovníkem jadrné češtiny na klíně. A já v něm spatřil jeho poznámku: Vysvětlit Plzeňákům, že šalina je tramvaj! Ale hochu drahý, chtěl jsem ho klidnit, to my přece dávno víme. Neudělal jsem to, jeho bol byl totiž nesmírný. Odjížděli jsme roztrpčeni společenskou situací. Co se děje, že mládež přestává vyhledávat své idoly? To jim stačí ti gumoví panáci z obrazovek, ta Bartošová s monoklem a smutným pohledem, či barový srdcerváč Martin Maxa, zvaný Gerontboy z Litvínova? Asi jo…a vlastně komu by to nestačilo, když se to na vás valí den co den v malých obměnách! To je potom velmi těžké zvednout svůj zadek zarostlý do gauče a jíti hledat něco nového. I ta cesta do ledničky pro kluka ve skle (pivíčko) je těžká, baže velice těžká!

  Návrat proběhl nad očekávání klidně. Prahu jsem celou profrčel na pátý rychlostní stupeň, což je údaj, který by se určitě mohl vyjímat v Guinesově knize rekordů. Ale já to nikde zveřejňovat nechci, neb bych mohl být popotahován Ligou na ochranu automobilů. A o to opravdu nestojím. Spíše ležím.

  Objednat lanko, či spíše lanka, neboť jsou tam dvě v sadě, není nic lehkého. Dokonce i v centrálním skladu ho nemají. Achich ouvej - budeme muset čekat dále. V nouzi největší mně poradil jeden známý, bych zajel do jednoho nejmenovaného servisu. A tak se stalo, že mi tam lanko alespoň provizorně sletovali. Sice jsme mohli řadit jen dvě rychlosti, ale to stačilo. Chironi z nás nikdy nebyli a nebudou.

  Hradec Králové a county restaurace Lucie. Tato dvě spojení fungují již léta. Pavel Šonka, coby majitel, nás do „Lucky“ bere jako takovou výjimku, úlet, který nemusí u slavnostního ohně obhajovat. A to se říká, že zelení trampové jsou prý to nejreligióznější uskupení na zeměkouli. Máš harmoniku, hraj, máš kejtu, hraj na ni, máš banjo, drnkej a už se propána o nic jiného nezajímej. To jsou celí oni, opálení od ohňů a s bolavými zády (teplo jen zepředu). Pavel, jak píši, jest cetkou mezi tretkami, muž na svém místě, jinak by si nic takového nikdy netroufnul. Je pravdou, že on prostor své hospůdky jen pronajímá Fučíkovi (nezaměňovat s Juliem a Gustou), jednomu místnímu punkovému vytrvalci. Krásné spojení, viďte? Upřímný punker a bodrý restauratér! Nebo také kluk, co No future vyměnil za jistotu zaměstnání a pán, který chce být stále klukem. Jak je libo. Prosinec se přehoupnul do své závěrečné poloviny a nás zajímalo, zdali lidé na chvíli zapomenou na starosti všedních dnů (dárky, pečení a tak) a zkusí si na našem koncertu dobít baterie. Už v sedm jsme věděli, že dnes to bude husté…a nemýlili jsme se. Fučík zářil blahobytem, neustále nám nosil česnekové bramboráčky, a Pavel jiskřil jako ojínělé dráty vysokého napětí. Nálada se dala přirovnat k housce namazané terpentýnem. A to jsem ještě nepsal o hraní. Nevím, jak posluchači, ale já bych za něj dal i ruku do sádla, tak se mi to líbilo.

  Na závěr jedna malá příhoda, ať se nemotám pořád dokola: Už při příjezdu jsem si všiml, kterak u barevného zloděje (rozuměj - hracího automatu) v chodbičce stojí neduživý pán a pořád do něho cosi vhazuje. Pozorným sledováním jsem s úžasem zjistil, že to, co tam sází, jsou peníze – desetikoruny a dvacetikoruny. Tomu jsem moc nerozuměl. Navíc, když jich tam několik vhodil, vždy potom mačkal veliké knoflíky před sebou a já si náhle uvědomil, že na světelném panelu se cosi děje. I pokročil jsem blíže a s hrůzou sledoval vír tří válců s podivnými, řekl bych až dětsky infantilními emblémy (hruštičky, jablka, zvonečky a podobně). Byl ten pán duševně nemocný, že si musel takhle na veřejném místě hrát? A proč tam vhazuje ty peníze, to jich má tolik? Vždyť by mu určitě stačilo mačkat ten knoflík, válce by se točili i tak, ne? Chtěl jsem se na to Pavla zeptat – jestli třeba nemá domluvenou nějakou dohodu s ústavem duševně chorých, kteří mu sem chodí na vycházky a ještě mu tu udělají útratu, když v tom mě osvítil duch svatý – co když ten stroj ty peníze zmnožuje? Ustoupil jsem poněkud dozadu, abych mohl jednak více přemýšlet a abych si druhak mohl udělat lepší výhled. A bylo to tak, panečku! Teď už mi to všechno do sebe spolehlivě zapadalo. Řeknu vám, že mi toho člověka bylo trochu dost líto, ale tehdy jsem mu ještě nic neřekl. Pamatuji se jen, že na displeji měl částku 1800. Musel jsem na scénu, takže jsem vše hodil za hlavu a plně se soustředil na akordovou masáž. Jaké však bylo mé překvapení, když zhruba po dvou hodinách koncertu jsem ho tam spatřil znovu. Ale na displeji měl číslici 180. To už jsem se neovládnul a přistoupil blíže. „Vidíš, já ti to říkal, měl jsi si ty peníze vzít. Mohl jsi mít 1800Kč!“ snažil jsem se ho usměrnit. Mezitím si pán dvakrát bouchnul a číslo se propadlo asi o padesát nížeji. Potom se pán ke mně pomalu otočil a tenkým hlasem odpověděl: „To hráči nedělají!“ „Aha,“ šrotovalo mi v lebzně, „a co tedy správní hráči dělají?“ A ten chlapík se ke mně opět otočil (po dalším dvojím bouchnutí, kdy už byl na šedesáti) a bezbarvým hlasem odtušil: „Hrají!“ Hmmm..a měl jsem to! Příště se ptát raději nebudu!

  A naše pětidenní šňůra pokračovala vystoupením v Pracejovicích, vesničky to milené jen dva kilásky od Strakonic. Hle, tu vstal z mrtvých (o mrtvých jen dobře, obře) Honza Raus z bývalých Zničehonic a rozhodl se, že si zkusí vybudovat takovou malou, bigbítovou tradici. Ano, správně, k tomu si zvolil právě tuto ves. Což o to, nápad to není špatný – vlak sem jezdí, do města co bys dudami dohodil, teď ještě, aby přišli posluchači. Strakonice naštěstí patří mezi ty kamenné bašty, kde se na muziku vždycky chodilo. A když ne do města, tak k domkářům určitě. Na to Honza sázel a v to věřil. Splní se mu to? Přečteme si za chvíli!

  Do zasněžené osady dojíždíme včas a jakmile vystoupíme, slyšíme zevnitř ostré, podmanivé tóny Mázovy kapely 200 zbraní. Toto uskupení je známo svými nezařaditelnými koncerty a vlastně, když to vezmu kolem i kolem, tak máte kolikrát dojem, že se už dávno rozpadlo. Ono však existuje a existují i hráči v něm tvořící. To je dobré, ladíme si s Goldou a vcházíme se ujistit, že je vše tak, jak to má být. Krátké pokývnutí hlavy stačí k tomu, abychom oba pochopili, že 200 zbraní stále střílí a že prachu má stále dost a dost. I ten Mázův vřed na rameni (loutka) se kýve stejně jako před lety. A hraje jim to báječně. Až se člověk diví, proč se o nich více neví. Že by za to mohlo jejich pracovní vytížení? Ale tak to přece dělá spousta podobných skupin.. Tak kde je ten čokl? Hrát se musí, nebo ne? Hoši, mrkněte se na to, jo? Prosí vás o to jeden kašpárek z Plzně!

  Za dvacet minut je konec a Máza zasedá k mixpultu. Teď jdeme na věc my. Přichází to tak náhle, že Caine ani nestačí pořádně vdechnout svůj poctivě obložený rohlík. S ústy plnými vzdoru cosi mumlá o pracovních právech, ale slouží, a to nám stačí.

  Jsme ve třech kusech a znovu předvádíme, v čem je naše síla. Já bych řekl, že v jednoduchosti, přímočarosti, ale nevím. Možná je to jen můj mylný dojem. V každém případě ta hodinka uplynula rychle a posluchači pod pódiem drželi jako jidášský groš. Toho večera ale drželi snad na všechno, co se na jevišti šustlo. To musím dodat ke korektnosti Strakonických. Zaslouží si to! Navíc jsou všichni tak příjemní a hebcí, ach, hladil bych je od rána do večera.

  Náhle se otevírají dveře do hospůdky a v čele klaka čestné rodiny vchází již jednou zmiňovaný Svatopluk a jeho totální kohorta. Oči všech se na ně okamžitě obrací a oni si to vše královsky vychutnávají. Nosba kytar teď není obyčejnou nosbou, ale přímo královskou ceremonií. Pavel navíc kyne spojenými dlaněmi jako Brežněv. Zato Pípa tluče paličkami do podpatků dívek a žen, což je jeho obrovský majstrštyk. Navíc to celé to působí tak lehce, křehce, až se mi z toho chce štípat dříví. A což když zastaví pódium a my sledujeme jejich neuvěřitelný výkon. Myslím, že i B.B. King by zahodil svoji kajtru, vida toto představení. Ale to už je nejvyšší čas vyrazit k domovu. Na obloze se honí mraky sněhu, tak honem, ať nás nezasypou. Navíc nás neustále trápí převodovka. Dva stupně a dost, tak zní heslo dne.

  Sníh padá a padá, ostatně, co jiného by také měl dělat, že? Jen ať si padá, ale ne v den, kdy máme někam nakročeno. V tu sobotu to proto nevypadalo vůbec růžově. Itinerář nemilosrdně připomínal, že tentokrát nás čeká výlet nahoru, až k Liberci, s mezizastávkou v Mentaurově u Litoměřic. Tam se totiž koná první (?) takzvaně zimní festival Litoměřický kořen. Zatímco v létě se hraje ve městě u řeky, v letním kině, pro tu ledovou obdobu si Michal (pořadatel) vybral malou vesničku nad Litoměřicemi. Už v úzkých uličkách pochybujeme mocně, zdali to byl od něho dobrý nápad. Kraj kolem Litoměřic jest povětšinou rovinný, tak proč si zrovna vybral ten jediný a nevyšší kopec? Notabene v tomto období? To netušíme ani v nejmenším - nám zbývá jen jet a doufat, že neuvázneme někde v zatáčce. Naštěstí je to do Mentaurova opravdu kousek. A když po dvoustech metrech za značkou obce uzříme několik známých modelů (Vláďa von wýtahy, Assa, Fífa a další), je jasné, že jsme u cíle. Koulují se na silnici jako mladé fretky – až jim závidím! Jenže nesnáze nekončí. Tak za prvé se nástroje nosí dolů po velice strmých schodech (a dlouhých) a za druhé je na nich pěkně zasněženo. Kozlík Michal se třese, neb nesnáší hloubky. Sestupuje opatrně deset minut a pro druhou várku se nahoru už odmítá vrátit. V Mentaurově se však k naší velké radosti nachází mnoho malých a pevných pažoutů (nosičů: viz Hudebnický slovník místopisných názvů a pojmů, Avicenum 1995) a ti nám nezištně pomáhají. Spolu s nimi tak vcházíme do chodbičky a následně do sympatického sálku. Právě dohrávají pražští Rudovousi - v tomto prostoru jim to moc sluší. Vlastně je takhle vidíme poprvé. Občas s námi hráli, ale to jsme se spíše míjeli, než abychom si je řádně vychutnali. Je to jedna z mála skupin, která si na nic nehraje, které to navíc hraje a která si hraje pro radost. Je to z nich cítit, ba pravím vám, že tím přímo sálají! Pořadatelský Michal je klidný, přestože máme jít hned po nich. Je vidět, že nějaká ta minuta navíc zde nic neznamená. Caine si možná proto tak nekonečně dlouho staví škopky - až máme pocit, jestli u nich neusnul. Čas jako by nebyl jeho pánem. Nemáme mu to za zlé, protože dobře víme, že on tuto veličinu chápe v širším, vesmírném kontextu. Čas jsou pro něho jenom minuty na displeji, ne něčím, co by ho mělo omezovat. I jemu občas závidím, ale jen občas.

  Nás však čeká ještě jedno hraní a jelikož se počasí venku valem zhoršuje, musíme přidat. Ač jsme původně chtěli kvůli tomuto důvodu náš set trochu zkrátit, fanoušci nás nepustili jen tak, což mělo za následek, že jsme pak bedny do příkrých schodů téměř vyhazovali. Takže se rychle rozloučit a hola na silnici. Chvíli se dohadujeme, kudy vlastně by to bylo nejekonomičtější, a tu já, tyto situace většinou málo řeša, volím směr přímý, jasný a nejkratší. Snad nám osud bude nakloněn.

  Zatím jsme se řítili vstříc dobrodružství a chvíli co chvíli monitorovali situaci v Liberci. Něco zbývalo, ale nebylo toho mnoho. Pán zimy opět nezklamal a nabídnul nám sem a tam ledovku zlou, ale jinak se uhánělo celkem v pohodě. Najít prý „kulturáček“ nebyl velký problém. Je to ta obrovská stavba u křižovatky tramvají a je v ní tolik sálů a sálků, že jsme se na ten „náš“ museli podrobně zeptat. Krapet nás zmátlo, když jsme u hlavního vchodu spatřili netrpělivý a početný dav mládeže. Že bychom tu byli tak slavní? Z omylu nás vyvedl až hoch z klubu: „To nic, to jen vedle hrají Tři sestry a Divokej bill, to nic, to bude dobrý!“ No, potěš pruta, lepší termín jsme si nemohli vybrat. O tomhle jejich spojeném turné víme dost a dost a také víme, že na hracích místech působí jako vývěva. Tam, kde hrají, se žádný člověk pod dvacet let ani neobjeví. Nu, máme my to pech. Co by tomu řekl třeba pan Pech, kdysi televizní hvězda? A co asi jeho přítel, malý kluk, co všechno věděl?

  Couvám k zadnímu vchodu a tam čekají zdejší nosiči. Smějí se od ucha k uchu. Připadá nám to podezřelé, ale nic neříkáme a neseme též. Mlčíme – atma by se dala krájet. Až o kousek dále jsme vše pochopili - malý sálek je téměř plný. Za zdí jsou slyšet Tři sestry, ale zde právě hrají Chvostoskoci, skupina, která to všechno vymyslela a domluvila. Bohužel v době, kdy se hraní domýšlelo, po nějakých Třech sestrách nikdo ani nevzdechl. To se někdy stává a riziko vždy nese pořadatel. Ještě, že do Liberce jezdíme tak řídce – jsme zde vzácní, chi! Tenhle klub se nám líbil moc. Víte, nám stačí málo, stačí, když máme kousek toho zázemí, něco do žaludku a k pití. Soukromej záchůdek taky není k zahození, ale to už zavání hvězdným prachem. A růžový ručníky a kulečník? Ech, jděte s tím k šípku!

  Chvostoskoci jsou zajímavá čeleď. Nevíme, do jaké zdejší skupiny patří, vždyť na světě jich prý žije přes 5000 druhů a v naší republice 350, takže se musíme spokojit s tím, že tihle jsou z Liberce a že žijí ve vlhku a půdě. Uf, co já všechno musím znát! I přírodopis! A to jsem ještě nenapsal, že chvostoskoci patří do řádu vzdušnicovců….

  Nu, raději popoběhněmež vpřed a nechejme se unášeti jejich libými tóny. Jsou dobří, řekl bych - takoví veselí. A lidé naslouchají a je jich přes stopadesát. Zázrak? Snad, třeba je to jen dobrá propagace a pak také, co si budeme povídat, výše vstupného. Na náš koncert je to řádově několikrát levnější. Za to je přece pár pivek navíc, to už stojí za úvahu. Jak nám pak zvukař sděluje, tenhle den by se dal označit jako den koncertů. Opodál prý vystupuje v hale Richad Müller a někde jinde další a další přeháňky. Liberec je zřejmě velice kulturní město. A to je informace dobrá, nemyslíte? Nakonec ani my jsme neodešli s prázdnou. Po odehrání jsme našli od neznámých dobráků v šatně celý litr medovinky. Liberečáci prostě ví, čím se v této končině zahřát. Tomu u nás v dolině ani zdaleka tak není. Inu, co bych řekl na závěr? Možná to, že venku sněžilo a že dálnice byla sjízdná s nejvyšší opatrností. Však jsem jel nanejvýš devadesátkou. Devadesátkou do nového života.

  A máme tu poslední dvě hraní roku. Sláva, hurá, rárárá a podobně. To je panečku písmenek, to je času a odříkání. A chci slíbit vám i sobě, že pojedu dál a dál. Vždyť také nic jiného neumím. Ale nechejme toho a pohleďme společně na lupu dní.

  Ten první vid bude patřit Praze a jejímu Mlejnu. Tam - jak už někdy u nás bývá dobrým mravem, a pokud to jde - béřeme si s sebou nějakou spřízněnou skupinu. Tentokráte padl los na plzeňské Laiky. Těm, kteří čtou tyto řádky je jistě nemusím představovat. Ostatním napovím, že se jedná o takovou „malou“ Mňágu. Chytré písničky s rádoby jednoduchými texty střídají škleby hlavního protagonisty Fíka a jistotu v base Cosmona. Na rozjezdy pro hvězdy posloužili výtečně. Lidé si je tak měli možnost zapamatovat a někdy v budoucnu třeba samostatně podpořit. To je úděl a svatý zákon předskokanů. Ovšem pro nás tyto slova zůstávají jen pouhými slovy. Laiky a podobné kapelky řadíme mezi sebe jako rovné rovným a víc se tím nezabýváme. Nejsme zrovna z těch, kteří by své hosty vykazovali ze šatny, nebo si přáli s nimi co nejméně komunikovat. Pro nás jsou to zkrátka kamarádi jako každí jiní a kamarády my máme rádi. A navíc si skupiny tak trochu vybíráme. Málokdy se u nás setkáte s nějakou vyloženě ujetou partičkou, vždy preferujeme něco podobného a hlavně česky zpívaného. To už se dnes, pravda, moc nevidí a tak odpusťte starým pánům jejich konservatismus. Oni tím opravdu sledují něco jiného, nežli si myslíte…

  Oproti minulým vystoupením ve Mlejně sloužil naprosto nový zvukař. Na „folkového Pavla“ jsme si poměrně brzy zvykli a zvykli jsme si též na jeho pestrost, přesto nás nový zvukový mládenec zaujal. A věru si nevedl zle. Bylo nás pět jak u Poláčka a já tvrdím, že odvedl nadprůměrný výkon. Že by Mlejn konečně objevil svého pána? I lidstva přišlo více, než kdy jindy. Jistě za to mohl ten předvánoční čas, ve kterém si každý snaží najít svůj kousek klidu. A mezi takové veličiny ducha se koncert může, a vlastně i kolikrát musí zařadit – k naší velké spokojenosti. Takže, jak se to říká? Jak na Nový rok, tak po celý rok! Ale na to je ještě brzo, to až sled času napoví!

  Pokud se mé záznamy (hlavně Cainovy, neb on jest statistikem pilným) nepletou, tak rok 2004 zakončujeme koncertem č. 1405! Tempem, jakým neustále postupujeme, bychom se mohli letos dostat k té vysněné hranici 1500 odehraných představení. Je to málo? Je to hodně? Těžko říci…vždyť kupříkladu takový Olympic jich měl kdysi celých 10000! Ale oni existují přes 40 let a my teprve necelých 20. Přesto tam určitý rozdíl je, ale já se v něm rýpat nebudu. Nechci psáti o tom, jak jsme měli rok, kdy díky zákazům jsme měli jeden jediný koncert a podobně. Tak to zkrátka bylo a my to bereme jako součást doby a našeho vývoje. Jasně, mohli jsme jinak – třeba hrát angažovaně a já nevím co…ale to bychom pak nemohli být my. Nevím proč, ale ta druhá možnost nám všem přišla naprosto přirozená a nikdy jsme o ní neuvažovali – na rozdíl od podobných spolků. Ale já nechci a ani nesmím soudit, to přenecháme dějinám, co říkáte? Každý je sám sebou a za své činy si sklidí to, co si předtím pracně pěstoval. Tomu věřím a na to skládám přísahu věrnou.

  Nechme tedy keců – stejně to takhle působí už dost naivně a okleštěně a podívejme se na ten 1405 koncert. Jsem rád, že jsme ho mohli zahrát v naší Plzničce rodné, inu, kdo z patriotů by nebyl rád, že? Zmíním se o něm jen v krátkosti, neboť proběhl klidně, vroucně a za všeobecného povzbuzování. Však si na „Hasiče“ klekl celý sál, až nám z toho bylo ouzko. Ta síla, jež klečela pod námi připomínala dynamitovou patronu. V tomto případě místo citoslovce „BUM!“ stačilo zařvat čtyři slova: „To jsme my, hasiči!“ a děly se věci. Rázem byli všichni na nohou a skákaly a vlály jako prapory o revoluci v devětaosmdesátým! Cítíte ten závan? Tak ten vám nyní šlu…aby jste věděli, že zatím držíme a že vám za tu neskutečnou přízeň VŠICHNI moc a moc děkujeme. Vím, zní to divně, děkovat tady, na Netových stránkách, je to takové jaksi umělé a technické, ale o něčem podobném, jak mohu oslovit ty desítky a stovky fanoušků jedním tahem, nevím. A dodávám, že vám VŠEM přejeme klid, mír, dobré uši, tu správnou politickou stranu, měkkost, genialitu, souručenství, paranormálnost, koliku bez následků, racionalitu, každopádnost a já nevím ještě, co jiného! Zkrátka, ať vám to fachčí!

  To přeje a doufá Déma sivý, červený a libý! (Za celou Znouzi!)

  Je tu nový ro(c)k, vlastně už dávno byl, a já vám o tom zazpívám smutnou písničku. Slyšíte? Od splavu zní ženy lkot, sníh plane v odlesku kaluží (může?), ten, kdo září, myslí. Hoj, poetika obalamutila mne, chci dnes básně žít! Ale zpátky na zem. Zdeť má značka. Co si budeme povídat, ať chceme, či nechceme, času neporučíš. Jest to již rok desátý, jubilejní, co se handrkujeme po městech a vsích naší skvělé republičky. Může pršet, sněžit, mžít či pálit slunce, na cestách nás zastihneš vždy. Takže zanechejme poblbování a pojďte, já vás zvu. Pojďme a otevřme společně další kapitolu jménem Znouzectnost – kolonka koncerty.

  Leden byl, jak se už u nás stalo tradicí, na hraní velice chudý. Má to čistě prozaický důvod – je zima, silnice jsou nebezpečné a pak též nesmíme zapomenouti na fakt, že lidé jsou po vánocích vysušeni jako tresky. Většina muzikantů proto odpočívá. Podobně jako rybáři, kteří látají sítě, i oni natahují nové struny a leští kytary. Knoflíky jsou mazány oleji, by nepraskaly, mechaniky září čistotou. Leden je zkrátka takový měsíc regenerační. Přesto se ale nějaké to vystoupení sem tam událo. Za tím letošním historicky prvním musíme popojet do Prahy. Byla středa, den třetí a v Rock café se děly věci! Jaké? Inu, přišlo dosti lidstva, což nás utvrdilo v přesvědčení, že sezóna jest zahájena. Konec upalování, parchanti, makáme na všem.

  Pravda, trochu jsme se obávali faktu, že v lednu budeme hráti v Praze hned dvakrát. Poprvé v již zmíněném Rock café a jen pár dnů nato u Salesiánů v klubu Vrtule. Pavel, korepetitor a domlouvač v jedné osobě se smál hýkavým hlasem, který vyzařoval podivnou jistotu. „Neboj, hochu z Plzně,“ pravil, „my zde máme velice silnou generační základnu a ta chodí na vše, co se šustne.“ Věřil jsem tomuto obdivuhodnému muži, neb on jest vždy takový a já zase pokaždé váhám – jen do chvíle, kdy vidím ty lačné davy. Takže v pátek jsme osedlali Bobka (stále trpí dětskými nemocemi. Netopí, dělá randál a podobně – je to prostě chudí) a vyrazili opět do stověžatého města.

  U vchodu nás již čekalo mnoho známých modelů – Neználek, Tree Tree, celé „saleší“ osazenstvo a pak také jeden velice vzácný host. Jednalo se o Šárku z bývalé skupiny Mocela umbra (na výběru Bla bla plus). Je to již mnoho let, kdy se, po ošklivé autonehodě, téměř odmlčela, ale Šárka má tuhý severočeský kořínek a tak se před časem sama hibernovala a od té doby občas zajde na koncert. Nyní nám přišla sdělit radostnou zprávu, že vstoupí do svazku manželského, na čemž prý budeme míti i my jistou zainteresovanost. To je ovšem hudba budoucnosti, protož teď poněkud odstoupíme a budeme se věnovati tomu, co v klubu probíhalo. Podobně jako loni, i tentokrát Pavel nastražil koncert na výročí zakladatele společenství – italského dona Boscy. Myslím, že jsem už kdesi psal o tom, jak tento člověk věnoval svoji veškerou energii bezprizorním dětem, které viděl poflakovat se po ulicích. I založil, na křesťanské bázi, společenství, jež mělo ve svém erbu jako prioritu právě starost o mládež a dorost. Salesiáni jsou rozeseti po celém světě a i u nás jich je poměrně hodně. Já vím o několika větších městech, včetně Plzně. Kupříkladu třeba u nás poskytují za malý peníz zkušebny mnoha začínajícím, ale i známějším skupinám. Když si potom dáte jednu a jednu dohromady, vyjde vám, že podobnou činnost vytvářejí i v Praze – zde o nástavbu živých vystoupení (které v Plzni, pro malý zájem, bohužel skončily).

  Výročí je výročí a jako takové se proto musí pořádně oslavit. Loni jsme měli v šatně připravené celé vyuzené selátko, letos ho nahradila obří prasečí hlava. Chudáček prasáček. V tlamičce měl ještě jablíčko, které už nestačil pozřít. Smrt ho zastihla dříve. Nu, alespoň v tu chvíli nemyslel na špatné věci. To ale nebylo všechno, co si pro nás hoši z klubu připravili – kolkolem byly totiž naskládány různé sklenice, ve kterých čekaly na ochutnání papričky, okurčičky, salátky a podobné zdravější věci. Však na ně také přijde čas. Musím se kajícně přiznat, že prasáček byl dlouho hlavní hvězdou programu.

  My jsme zde kvůli koncertu a tu zdůrazňuji, že tentokrát jsme měli předskokana. A předskokanku. Nevím, jak Jitka Rusová skáče v soukromí, ale na pódiu to rozbalit umí. Však jí nenadarmo říkají „živá trampolína.“ Je to taková nenápadná lavina. Ponejprve sonduje možnosti, takzvaně saje atmosféru a pak poznenáhlu valí jednu emoci za druhou. To je ona – dnes už téměř dvojče našeho občasného barda Caina. Ano, správně, modří už vědí – ve Vrtuli s námi předvystoupil právě on a Jitka, zpěvačka jeho polovinová. Okamžitě bylo vidět, že nová Cainova deska, která vyšla minulý rok, zasáhla poměrně širokou vrstvu národa. Cainův klub osamělých srdcí znatelně posílil. Hodně z nich si s ním zpívalo a nijak jim nevadilo, že hrál v teplácích. Tomu se říká majstrštyk. Vystoupit tak já, ušil bych si z ostudy kabát. Ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát. A jestliže ne, tak jsme se zmýlili. Výtahový hoch Vláďa ze Strakonic vše pečlivě dokumentoval na kameru a v závěru přidal i svůj dech na středověkou šalmaj. Myslím, že to bylo jeho premiérové zjevení na prknech, co znamenají slávu. Jakmile spustil, frenetický řev zesílil. Inu, kult je kult a jeho kamera je výkonná!

  A to už přicházíme, při poměrně dosti zaplněném klubu, na scénu my. Od začátku je všem jasné, o čem že to bude. Brepty střídají volnější pasáže, ve kterých vyzní zejména Romanina hlásná trouba (na víc se bohužel nezmůže, neb stojí opřena o barovou stoličku, maje na noze připevněnu ortézu. Lyžování třikrát sláva!), aby se pak vše zvrhlo do jakéhosi revolučního kvasu. Nedá se nic dělat, i my už máme svůj sound. Měli ho i Beatles a jiní, proč by se tedy ten náš nemohl jmenovat Znouze sound? Ano, tak tomu budeme říkat, to je myslím to, co nás všechny spojuje.

  Konec patřil opět prasátku. Pravda, bylo už zjizvené k nepoznání, ale na chuti mu to neubralo. A protože ho bylo kupa, sezvali jsme další a další alegorické vozy a v šatně si narvali nácky jako od dvanáctky. Don Bosco zkrátka ví, jak zaujmout. Závěr kontruje můj synovec Martin. S ústy plnými tuku huhlá od stolu, že až jeho skupina (Siláž. pozn. Démova) takhle dostane najíst, tak si bude konečně připadat slavnej! Jo hochu, tvrdím já, ono to není jen o jídle…škyt!

  Nu a přistupme k poslednímu lednovému hraní. Je krátké, stejně jako byl krátký tento podivný měsíc. Byla pořád zima, přesto nás Přeštice nekompromisně zvaly do svých útrob. Přesněji řečeno do klubu. To místo se zove Nucený výsek, jelikož na jeho místě bývala jatka. Kosti už tam nevisí, pravda, ale určitá stísněnost zůstala – úzká chodbička a spousta malých místnůstek. Tam zřejmě úřadovala paní smrt. My už tam jednou hráli a co si mé chabé závity pamatují, nebylo to zase až tak od věci. Tráva tedy nelenil (a ani se nezelenil) a hbitě domluvil vystoupení druhé. Ze zkušeností víme, že nová místa jsou místa nestálá. Zatímco poprvé často přijdou miliony, podruhé abys je hledal lupou. Naštěstí to není vždy pravidlem, jen nikdy nevíme, co se na nás zrovna nahrne. Ale my naštěstí zůstáváme zdravými pesimisty, takže nás malá návštěva nemůže zaskočit. A přesně to se na místě kravích vražd stalo. Čekalo se a čekalo a místní jako by se nechtěli hnout od modrého ohýnku. Trochu nás hnětlo, že jsme si domluvili předskupinu (i když, ona si to vlastně domluvila sama). Cítili jsme spoluzodpovědnost. Jmenovala se V rámci možností a pochází z dalekého Obořiště u Příbrami. Chlapci jsou naštěstí na takovéto situace zvyklí a tak si v pohodě polepovali svá nová cédéčka a veselili se u jednoho stolu. My se bavili jeden každý jak uznal za vhodné – nic jiného ani dělat nešlo. Legrace jako v márnici. V depresi největší se náhle rozrazily dveře a dovnitř vpochodovala armáda Blovičáků. Jsou to hodní kluci a dívky, ale občas to jeden z nich trochu přepískne. Mirek nezklamal ani tentokrát. Pořvával už před koncertem, a když jsme konečně spustili, jeho řev dále zesílil. Snažili jsme se ho foglarovsky uchlácholit z pódia, ale Míra byl jako vystřižený ze špatného filmu. A tehdy jsem dostal nápad zainteresovat jednoho z jeho kamarádů, Jana Třísku mladšího. Tento laskavý obr jest příjemným společníkem, ale nakrkne-li se, stává se z něho nebezpečný sentinel. Mirek tohle ví, takže stačil jeden temný Třískův pohled a byl klídek. Panečku, ten měl vést Stínadla – a ne ten ubrečenej douda, kterej se pořád bál Ema a uměl jenom pilovat ježky ze železa.

  Blovický Mirek (dej mu Pánbu sílu vzdorovat démonu) mě poněkud odstřelil od naší předkapely. A to já nechci, neboť je musím pochválit. Je to už nějakej čas, co s námi hráli, a pokud si dobře vybavuji, tenkrát mě spíše zaujali kašparováním, nežli přednesem. V Přešticích ukázali, že poctivá práce a píle hory přenáší. Inu, hraje jim to a je z nich cítit radost a nadhled, což nebývá u skupin podobného ranku zvykem. Zůstali jen tři, takzvané zdravé pilířní jádro. Ale nad slepým (!) bubeníkem Petrem se už pomalu stahují mračna. Ukázalo se, že studium na konzervatoři ho posunulo dále, než si i on myslel. Tím pádem ho punk začal pomalu a jistě míjet. Začal ho bavit jazz, funky a podobné hodnoty, tedy rytmy, které by při jednoduché muzice stěží využil. Inu, říká se tomu vývoj a tak tomu má být. Člověk musí jít dopředu, stojí-li, váhá, a dopouští se nepřístojností. Dávám jim proto jedničku, a nejen za ty legrační převleky, ale též za kvalitní autorské písničky. Třeba taková „Na protest!“ Hmmm!!

  A je to! Ani moc dlouho netrvalo, viďte? Však to únor zase spraví, je napráskanej jako Lojzík Buchánků, když ho hlídač přistihl v sadu s hruškama. Takže páčko a někdy zase na viděnou!

  Váš Déma Plzný, luzný!

Rychlé šípy - Na večerní hlídce
díl čtyřicátýprvní