O druhém zimním měsíci se říká, že: Únor bílý, pole sílí. Je to pravdivé úsloví - letos zcela určitě. Zatímco loni bylo počasí cik-cak, na přeskáčku, tento rok jako by si to chtělo vynahradit. Mrzlo krutě, sněžilo hrozně a na horách jezdily vleky dnem i nocí. Provozovatelé si hojili rány z minulé nepodařené sezóny. Možná, že pravá zima tak vypadá, ovšem to by se to nesmělo odehrávati v naší malé a těžce zkoušené zemičce. Přece jenom jsme si už za ty nestálé roky uvykli poněkud mírnějšímu podnebí, co si budeme povídat, takže nás to všechny tak nějak trochu více rozhodilo. Říká se tomu vyšší dívčí – kde rozum neobstojí, důvody vládnou. Goldův zprvu nesmyslný nápad nechat přidělat do Bobka druhé topení (ze škodověnky staré) se ukázal geniálním. Auto máme veliké a přední topení zkrátka nestačí. Proto jsme celé období pečlivě topili co to šlo, a to i přesto, že radiátorky občas pekelně drnčely. Inu, co bychom chtěli po starých modelech, že?

  Začněme Lampou, a to pěkně od podlahy. Podlahou tu rozumějme vstupné, neb ono prošlo tím, čemu se v dobré společnosti říká inflace. Poprvé po asi deseti letech se vlezné na naši produkci navýšilo. Místo obvyklých 50 kováků na 70 stejných, , poctivých. Inu, doba pokročila dalším, řekněme progresivnějším směrem. To se nedá nic dělat, pokrok ani běhavku nezastavíš. Lidi se ale občas zastaví sami. Tím pádem se pouhých dvacet korun českých podepsalo na, řekněme, mírnější návštěvnosti. Podle mne odhadem asi o třetinu. Bylo vidět, že máme věrné a vnímavé publikum. Žije s námi, stejně jako my s ním, proto otázky zněly ztichlým sálem. Nebylo snad jediného fandy, který by nepřivedl rozhovor na toto ožehavé téma. Ale většina důvody chápala. To je tak - někdy i hlavou zeď sám neprorazíš. Chceš-li, připlať si. Nechceš-li, trucuj. Dvě nabídky, jediná volba. Mno, koukám, že tomu nerozumím ani já, ale v sumáru je to snad vám všem jasné, ne? Předpokládám, že pracuji s dobrým materiálem… Náklady stoupají (a nejenom ony) a z něčeho klub přece žít musí. Říkám to kulantně – já pábitel, ale pravdivě!

  Tou mírnější návštěvou myslím 90 plzeňských, což ale není málo, uvážíme-li fakt, že v bývalém černém městě hrajeme měsíc co měsíc jistě déle než deset let. Jiné skupině by to srazilo vaz - my si ji neustále nasazujeme, je to pravdivější a praktičtější. Raději míti nasazenu psí hlavu, nežli žádnou. Koncert jsme odehráli jen ve třech, a zajímavostí dne byla skutečnost, že se mezi nás přišel podívat (spíše na nás) náš druhý kytarista Michal. Zprvu jen na kus řeči, což je hezké a inspirující, ale že zůstal celý koncert a ještě si na nás zatrsal, to hodnotím jako zapálení pro věc a práci. Dávám mu za to modrý bod za dobrý skutek. Překvapil…ale překvapili jsme též my? Úvaha visí ve vzduchu a tam zřejmě také zůstane. Představení skončilo – zapomeňte!

  To byl čtvrtek. Nyní je už pátek a my se chystáme na první letošní festivalový závan – na takzvaný zimní Rock for people. Hoši z pořádající Ameby tentokráte vybrali industriální prostředí pražského Abatonu. Svému jménu dostáli, jsou to opravdoví měňavci. Nu, slyšeli jsme již o něm, o tom klubu zvláštním, dnes tedy bude premiéra. Hledat ho byl malý oříšek, ale šikovný Golda, který má Prahu zmáklou, že i lecjaký taxikář by valil bulvy, našel spolehlivě skulinku v ulicích a zajel do dvora jakési bývalé továrny, či skladu. Ač bylo poměrně pozdě, nic nenasvědčovalo tomu, že se tu něco koná. Ha, propadák, napadlo nás okamžitě. Bratři Fořti (z agentury) přestřelili. Nicméně po vstupu do zajímavého interiéru, kde kromě holých stěn téměř nic nebylo, jsme se překvapili všichni najednou. Abaton je totiž rozlehlý a nějaká ta stovka se tam ztratí jako kousek kuřecího masa ve špatné polévce. Haly jsou tam celkem tři. V té první, nejbližší, jsou stánky s jídlem a pitím - takzvaný odpočinkový sál. Zde se žere, kecá, relaxuje. A já se ptám: Také jste se u schodů, vy, co jste tam byli, nechali napálit falešným rybníčkem? Před vstupem na první schod je totiž v zemi zabudováno modré prosvětlené sklo, což budí dojem, že vstupujete do vody. No, jistě jsem nebyl prvním ani posledním. Když už nic, tak jsem alespoň pobavil pár lidí. A to už vcházíme do druhé místnosti, která je o poznání menší a kde hrají většinou klubové kapely. Zde budeme excelovati i my, šeptáme si s bázní na dásních a vyděšenými zraky sledujeme miniaturní šatnu, kde se o sebe lidé třou jako lososi v Sargasovém moři. Právě mastí jakási podivná skupina. Zapomněl jsem na ni stejně jako na ty bláznivé holčičky pod pódiem. Pro mne jen obyčejný standard převlečený za umění. Ovšem sakra dobře zahraný. A ten klavírista, ach, jak ten byl medový! Po nich nastupují na prkna Status present, partička z Práglu. Jsou to hodně tvrdí kameni, což značí, že mezi Znouzí jsem na ně zvědavý právě jen já. Tvrdost - radost! Navíc je dobře znám, takže chlapci do toho a nikoho neživte! A Statusové jako by moje slova slyšeli. Prvotní atak je skutečně výborný a přesvědčivý, jenže postupem doby si uvědomuji, že to, co je na desce zajímavé, takové ty obarvující efekty, které zvuk i celkový dojem posunují vpřed, při živém hraní schází a grupa tak zní bohužel jednotvárně a chudě. Věděl jsem, že oni to na písničkách nemají postavené, je to spíše o první signální a náladě, ale ani tím mě bohužel nedostali. No, nepřesvědčil jste mě, dávám vám za pět, Kroupo!

  Máme ještě krapet času a tak se jdeme s přítelkyní podívat do posledního, takzvaného korunovačního sálu. Tam právě úřaduje Blue effekt v čele s charismatickým Radimem Hladíkem originálem. Gibson v jeho rukou zpívá nebývale. Jak je to možné? Proč můj tak huhlá? Jako bych slyšel pana učitele: „Petře, napíšeš mi stokrát na papír – Budu se pilně učit na kytaru, Budu se pilně učit na kytaru… A já? Ach!

  Což o to, hraje jim to skvěle, ale tu opět musím citovati ústavu dobrého skladatele a muzikanta: Piš silné melodie a nehleď na zvuky, jinak propadneš tomu, čemu se říká univerzální popěvek. Effekti měli takových melodií jen pár, zbytek (neslyšel jsem vše, bych byl objektivní) se bohužel linul v jakémsi podivném shluku akordů a zpěvu frontmena. Navíc mi vadil nedostatek komunikace s posluchačem. S tím se nikdy nesmířím. Já vím, že někomu stačí se vyjádřit hudbou, to je v pořádku, ovšem oni, myslím si, na tohle nejsou stavění. Teplé lidské slovo občas dělá zázraky - věřte starému pistolníkovi! Ta nadstavba tam klidně mohla být. Nejsme přece roboti. Máme ústa, co sdělují, a já chci slyšet, aby mě ti hrající lidé sdělovali proč to či ono vzniklo a proč je to zrovna takhle. Je to složité? Myšlenky jsou jako vítr…

  Během naší čekací doby se prostor všech tří sálů příjemně zaplnil. To bylo znamení, že lidé jsou po zimním půstu připraveni na kulturu. Mezitím Statusové dohráli svůj natvrdlý set a já pádil na dvůr pro Michala a Caina, kteří celou dobu seděli v autě. Prý se jim nechtělo hned do toho randálu, což chápu. V tomhle jsem jiný. Mě zajímají neznámé kapely, takže kvůli nim leccos kolikrát překousnu i hodně tuhé maso. Jak jsem už naznačil, v úzké šatně nás bylo hodně. A to do naší přípravy navíc dorazili Tleskači, kteří měli hrát hned po nás. Jistě si dovedete představit, jak to v místnůstce vypadalo – hromady věcí a do toho stěhování laxních Statusů a vtípků Tleskačů. Tři subkultury pohromadě, panečku! A pak že to nejde! Ovšem my jsme na tyto situace zvyklí, takže jsme napnuli plachty na plný výkon a hopla do reje. Myslím, že se bylo na co dívat. Když pominu fakt, že zvuk na pódiu byl ostrý jako tchýnin jazyk, dole to tak na první pohled zdaleka nevypadalo. Lidé se bavili a dokonce jsme přidávali. Shodou okolností se do našeho koncertu natlačil koncert Vypsané fixy (ve velkém sálu), ovšem festivalové publikum se poctivě rozdělilo a nám i jim vytvořilo velice hezké atmosféry.

  Naneštěstí hůře na tom byli již zmiňovaní Tleskači. Těm do toho vlezli Divocí Billové a každému je snad jasné, kde většina diváků v tu dobu právě dlela. Šel jsem se tam mrknout i já a musím bohužel zůstat u pocitů, které jsem měl i u těch předešlých kapel. Nedá se nic dělat, ale Billové na mně nijak výrazně nezapůsobili. Snad jen těmi znuděnými holčičkami, které stály nalisované u zdí a nezúčastněně zívaly. Takhle si posluchače bigbeatové kapely zrovna nepředstavuji. Nebo že by Billové byli takovým fenoménem, že neúčast na jejich koncertu by se bralo jako společenská chyba? Zde musím bohužel potvrdit Michalova slova, že jde z nich pouze teplej vzduch. Kde je ta nálada, kterou jsem na nich kdysi vídával? Kde je zaujetí pro věc? Nejde jen o to, že nepředstavitelně dlouho zvučili a že mezery prokládali trapně jalovými a siláckými kydy, ale i hlavně o to, že mám dojem, že ztratili kontakt s jednotlivým fanouškem. Zůstala jen masa a standardní chování. To mi na nich mrzí dost, a není to o závisti. Tu si nechávám na jiné věci. Ach jo, nejsem dnes nějak depresivní? Koneckonců, abych dokončil myšlenku – z Billů je dnes bohužel jen kapela, která jede. Ale stačí to? Možná že měli shlédnout Fixáky a poučit se z nich. Ti také jeli, ale jinak a jiným směrem! Pro mě rozhodně tím správným!

  Nu, bych pořád neprudil – takže třešničkou na dortu se pro mne nakonec stal recept na výborný špíz Pakora, který tam prodávali dva pohodoví Hare Krišňáci. Těstíčko jedna báseň, to mi věřte!

  Tak jsem trochu zazlobil – já, Pruda IV., král pomazaný a chytrý jako sklenice od okurek. A je tu náhle místa, že by se klidně dalo psáti dále. Tož, já to udělám…

  Ta akce slula Benátská noc a konala se v Liberci. Proč právě Benátská, to nevím. Proč nemohla býti Libereckou? A k čemu zrovna právě Benátky? Nenapadá vás občas, že v naší mluvě se vyskytuje dost výrazů, které vlastně reprodukujeme zcela automaticky, aniž víme proč a nač? Ale to sem vlastně vůbec nepatří, toto téma má referovat o festivalu, který udělali kluci buci pod Ještědem. Co budu psáti dále? Inu, mrzlo až praštělo a k tomu ještě sem tam padal sníh. Dálnice byla naštěstí upravená, ale i tak jsme museli dávat bedlivý pozor. Několik bouraček cestou tento názor potvrzovalo. Najít zapadlý kulturáček na konci města nebylo nic jednoduchého, ale Michal si nakonec vzpomněl, že tam kdysi hrál s Copem a protože má neuvěřitelnou paměť, dovedl nás téměř bezchybně. Věru, podivné to místo. Napravo les, v něm lyžaři, lyžníci a sáňkaři dětští, nalevo kousek pro zaparkování, samozřejmě s ohledem na projíždějící tramky. Takže rychle vynosit, ať nás některá z nich nesmete z kopce dolů a tradá do sálu. Byl pěkný, takový echtovní, poctivý, ale lidí opravdu málo. Podle plakátků zde mělo hráti poměrně hodně skupin a to dokonce na dvou pódiích – jednom hlavním, na sále, a druhém kousek vedle, v přísálí. Kde jste, liberečáci? Na párcích? (takzvaných libereckých! Vysvětlující pozn. Démova).

  Jsme v pěti, i s napůl invalidní Romanou. Vazy stále zlobí, ach ty nešťastné lyže! Ubíjíme čas, jak to jen jde. Mezitím se střídají skupiny, jedni dobří, druzí horší, v podstatě nemám, co bych dodal, kapela typu Nirvany se zkrátka nekonala. Proto celou zprávu omezím na dobrý pocit z vystoupení a opatrného návratu domů. Tentokrát i dálnice zapadala. To je co říct! Ale nebylo se čemu divit – kilometrů je mnoho a cestářů málo. Je to zvláštní pocit jet šedesátkou tam, kde se běžně uhání stotřicítkou.

  V úterý jsem poctil svojí vzácnou návštěvou zubařku a hned v pátek jel ukázati dobrý chrup do Litomyšle. Skoro po roce na známém místě. Od minulého hraní vím, že místní barman sbírá staré pivní lahve s litými nápisy a jelikož já vlastním jejich celorepublikový seznam, přivážím jej jemu k ofocení. Má radost jako mopsl a já také. Sběratelství je totiž láska na celý život. Kdo nic nesbírá, nikdy nepochopí.

  První vstup na posvátnou půdu legendární Kotelny proběhl tedy ve vroucím a vstřícném tónu. Jsme opět ve čtyřech, s odlišným pohlavím, a nazvučujeme souměrně a pohodově. Kotelna jest dobrým působištěm. U baru se skví stará značka autobusové zastávky a nad ní hodiny, podle kterých se řídíme při našem pidlikání. Tikají celý náš set a na rozdíl od nás se nemusí nijak výrazně snažit. Proud vše zařídí. U nás ne, my ho musíme ovládnout. Hrajeme vzorně, přátelsky a těch 135 lidí bylo určitě spokojeno. A o to nám vlastně šlo – neurazit. Po koncertě je nám jasné, že tentokrát se zbytek noci odbude v duchu známého hesla: Sbalit a spát. Nocujeme totiž v deset kilometrů vzdálené vesničce (i když nám jeden místní pravil, že jsou to kilometry 3!), což možnost pokračovat zábavou v klubu značně ztěžuje. I co, zítra je také den a kobylku hrát karty nenaučíš. A tak brázdíme úzkou silničkou, která je po stranách romanticky vyplněna obrovskými závějemi. Hledíme na ně i z hotýlku, ve kterém je přece jenom trochu zima. Takže dobrou s kobrou a ráno pampararrá! Ponožky s sebou!

  Jak říkám, zima je dobrá, ale letos byla zatraceně dlouhá. Vstáváme dopoledne, tak dlouho, jak to jen jde. Naštěstí u recepční vyprošuji hodinku navíc, bychom někde nemrzli zbytečně. Zimní čas jest pro kočující skupiny časem nepříjemným. Většinou vás v deset vylijí na ulici a co pak? A co potom? Zabavujeme se alespoň tím, že kupříkladu já se jdu projít s přítelkyní po krásném náměstí. Návštěva antikvariátu v itineráři vycházky samozřejmě nesmí chybět. Tu se jedná současně i o kněhkupectví (podle Boženy Němcové) a nakladatelství. Jmenuje se Paseka a modří jistě vědí. Příjemně naladěni vyprovázíme Dadulu na autobusové nádraží a jakmile bus zahouká, táhneme dál. Před námi jsou Lovosice, město chemie a uhlohydrátů. Tam jsme ještě nebyli. Je to pro nás taková malá vzpruha, když víme, že máme před sebou téměř celé odpoledne. Bude tam již někdo?

  Správně, klub Quintrix (vo co de ten název?) byl hluchý a pan provozní kdesi v pejru. Ostatně, u klubu to vypadalo podobně. Nachází se v řídce obydlené části, u jakýchsi skladových ramp. U nich se srocuje mladá, rebelující mládež, jež nezávazně kouří cigarety (Kdyby je tak viděl Mirek Dušín! Ten by pro ně určitě vymyslel nějaký závod, nebo výpravu do tmavých uliček prosvětlenými plynovými lampami…hu!) a neustále tůruje vytuněná auta. Racci, kteří nad tím vším krouží, neb vedle teče Labe, tu bezútěšnost jen doplňují. Vzpomínám na Semelkovu „Vinu křídel“ a je mi poněkud šoufl. Nuda jest nejhorší společník. To koneckonců vidím i při mé procházce. Je moře času a mě se v autě sedět nechce. A tak chodím a čučím. A tak míjím hospůdky s hracími automaty, u kterých se baví další adepti na zbytečnost roku. Je mi smutno a nezachrání to ani statná socha sovětského partyzána na malém náměstíčku. Co ten tu dělá? A co ten samopal? Schováš ho, nestydo! Hodiny tak plynou bez výrazných zážitků. Čekání na čekání patří mezi ta nejhorší čekání. To nám potvrzuje majitel, který nakonec přijíždí a otevírá klub. Je brzo a podle jeho slov se začne nejdříve v půl desáté. Jak povídám – čekání na čekání. Nebýt litoměřických manželů Fífových, asi by jsme se špatně aklimatizovali. Když přijeli, rázem pochopili situaci a citlivě si nás rozdělili. Napřed ten s tím, tamta s tou a s tím a pak ten s tím a naopak. Neslo to plody a my za ně díky!

  Půl desátá skutečně rozhodla. V té době byl klub už slušně našlápnutý. Nuda jako by se vytratila do neznáma. Zase jsme to byli my, ti blázínci, kteří modelují nálady z větru, šumaři, jenž věří, že pocit převládá nad racionalitou a kteří doufají, že jim na to ostatní skočí. V Lovosicích to tak nakonec dopadlo (uff!) a nebylo to věru špatné. Bavba posluchačů proběhla v mezích zákona a nakonec zazněl i nějaký ten přídavek. Za tím vším si stojím a sedím. Dohovořil jsem!

  V následujícím týdnu se únor přehoupnul do své druhé poloviny. Pro nás však tenhle fakt neznamenal zhola nic. Dále jsme hráli o dům či dva dále a netušili, co na nás za rohem čeká. Tudíž jsme opravdu nečekali, že osud si pro nás přichystal malilinkatou zkouštičku. Ve středu, ve Futuru v Praze, jelo ještě všechno podle starých kolejí. Posluchačů hafl, nálada též dobrá, dokonce i my samotní jsme se překvapili celkem obstojným hraním. Zkrátka, více jsme si nemohli přát. Budoucnost nám ležela u nohou a my z ní pili krátkými, hltavými doušky. Ale… nastal pátek a s ním to první máchnutí mečem. Jelo se do Točníku u Klatov. S tímto místem máme již jednu zkušenost a ta zrovna nepatří mezi ty příjemné. Jenže tehdy jsme tam hráli s mnoha jinými kapelami, nyní je to jen a jen o nás. Možná tím hůře, to zatím nikdo neví a netuší. Ovšem, lhal bych, kdybych netvrdil, že červíček pochybováček neryl své důvody pro a proti. Tak třeba nám bylo už od počátku jasné, že Točník žádnej zázrak nebude. V tomto tónu jsme i několikrát důrazně instruovali pořadatele, ale on trval na svém: „Zkusíme to, i sud se musí nejprve prorazit, aby dal dobré víno!“ Tak jo, hurá na pípu! Hrajme si a nehleďme na fakt, že o několik vesnic dále hrají Divocí Billové. Ptám se: Kdo je víc divoký? My nebo oni?

  Hoši, kteří to pořádali, mají skupinu. Jmenují se Sauspark a hrají nenáročný bigbítek, jenž je přímo předurčen do takovýchto vesnických sálů. Podle dohody zahájí produkci až po našem extempore, ale nejprve musíme počkat na nějaké lidi. Nu, měli jsme pravdu, ten den nepatřil mezi ty nejšťastnější na planetě Rojda. Dostavilo se přesně 40 modelů a my museli opět řešit zásadní otázku - Co s tím? Ach, kdyby nás jenom poslechli. Vždyť jest nad slunce jasné, že tyto končiny jsou zasvěceny něčemu úplně jinému. Kde není klubů, není klubových kapel. Tam přežívají jen ty tancovačkové, hard-rockové, ty spolehlivě naplní každý prostor. Leč určující chlapci nešetřili optimismem, byvše zřejmě na tyto počty uvyklí a nařídili nám hrát. Člověk míní a jiný rozkazuje. Nad žhnoucími kamny jsme klepli do kytar a hle, energie jsme náhle měli na rozdávání. Prýštila z nás jako z ošklivé rány a usazovala se na stropě, oknech, balustrádách i tančících ostrůvcích. Život to do nás pral a my stepovali jemně. Myslím, že jsme nezůstali nikomu nic dlužni. Hodinku a půl jsme do toho řezali a na oplátku do nás se zařezával dozvuk obrovského prostoru. Pohled pod nás byl hezký – tam nebylo jediné klidné nohy na parketě. V tom jsou tyto akce chlácholivé. Když už nic jiného, tak vám alespoň dají pocit, že to nebylo nadarmo.

  Sausparci měli po nás jistě sníženou situaci, leč poznat to na nich nebylo. Dali do toho plíce, játra, ledviny a duši a ti, co zůstali, jim bezmezně fandili a je podporovali. Díky, Klatovácí, za ten Marsyovský kousek přízně. Jak pro nás, tak pro ně! Tak už to prostě chodí. A když ne, tak to určitě jede!

  A smolný týden pokračoval. Sotva jsme přijeli z „klatovské túry,“ následoval neklidný spánek a pak úprk na sever Česka – do Vtelna u Mostu. Tu ves známe, neboť kol ní pravidelně projíždíme při cestě do Teplic. Značka hovoří jasně – odboč a nepřemýšlej! Ten název je už sám od sebe podivný, proto byl v mém mozku zaseknut tak pevně. A nyní ji tedy poznáme na vlastní oči. Kde je Klíma a kde je Radek John? Budou tam? Řeknu to přímo – nebyl tam ani jeden, ani druhý. Kdovíkde jim byl ten den konec. Místo nich tam stál statek jako od Lady a v něm punkový stánek. Hledali jsme jej těžko, ač leží pouhých 100 metrů do hlavní silnice. Je ukryt v půvabné zatáčce a vjíždí se do něho obrovskými dřevěnými vraty. Panečku, to je krása. Vlevo záchůdky ňam ňam, o kousek dále vstup do útulné hospůdky, dvůr jak mlat a vzadu vchod do klubu. Jde se do něho po příkrých schodech, což jsme, vhledem k váze našich aparátů, uvítali více než vřele. Tak jen do toho a bude skoro hotovo. V malém sálečku nás vítá náš starý známý Láďa Veselý, zvukař, jemuž před nedávnem ukradli auto i s veškerým vybavením za několik milionů. Ladislava to nepoložilo, koupil nový mixpult, přidal k tomu nějakou tu bedýnku a pokračuje dále ve svých šlépějích. Co na tom, že prý ví, kdo mu to vzal. Někdy hlavou zeď neprorazíš – ani když si ji chráníš beranidlem.

  V místnosti je zima. Obří fukar se snaží, co to jde, ale přesto teplota nijak výrazně nestoupá. Na přetřes dne přichází čaj a podobné nápoje. Venku mrzne, tak co bychom se netěšili. Leč i ve Vtelnu jako by se zastavil čas. Je půl desáté a lidí stále poskrovnu. Myšlenky černé se vkrádají do duší. Je konec, naše grupa již nikoho nezajímá, achich ouvej. Jsou oprávněné tyto výrony citů? Nu, při širším záběru zřejmě ne, neboť Honza manažer se snaží a posílá nás na různá a neprozkoumaná místa, což se občas právě takto projeví. K tomu je třeba též přihodit fakt, že pohled do mého bonzovního zápisníčku a nějakých markantních úbytcích fanoušků nehovoří (vedu si ho poctivě již osm let!). Za zkoušky se zkrátka platí. Někdy tvrdejma. Příště holt pojedeme jinam. Ale abych nebyl tak přísně kritický – o kousek dále prý zrovna probíhá nějaký punkový festival. Nu což, včera Divokej Bill, dneska punkeři. Tomu ani pořadatel kolikrát nezabrání. Domluví si akci a tumáš čerte kropáč – 14 dnů před ní se poblíž nakvartýruje akce lukrativnější a je po ptákách (vlastně po penězích).

  Nakonec to nebylo tak zlé - přišlo celých šedesát lidí a ti nás odměnili vskutku královsky. Ne až tak tím, že chtěli přídavky, ale tím, že byli tak mladí. Jako by k nám zavál čerstvý vítr z Moskvy. Vítr, který je při našem věku velice příjemný. Hned byli zapomenuti Billové i festival, tady je Vtelno a zde se hraje rockový koncert. A my ladíme, mastíme, zpíváme a křepčíme. Vše jedno jest, dohady pryč a s nimi i černé vize. Nemá cenu řešit kolik má síto děr, je třeba neustále přesýpat s nadějí, že mouka bude kvalitní, bez plev. Takže statek nakonec good a nevadila ani ta zpropadená zima. Kdy jí bude konec? Zimák, král chladu, to ví. A ten nic nepoví!

  A sníh padal a cestáři skřípali zuby. Já také, neb jsme v pátek měli jet do Příbrami, a tam se, jak známo, musí projet takzvané brdské pásmo. Kdysi vojenský prostor, dnes prostor nebezpečný. Ale jinak. Mráz je tu silnější a sníh se tu drží daleko do jara. Inu, není se co divit - zatímco Plzeň leží v nadmořské výšce něco mále přes 500 metrů, zde v pohodě vystoupáme téměř o 130 metrů výše. Já vím, nejsou to žádná astronomická čísla, ovšem v našich zemích to k parádě bohatě postačí. Nebezpečí naštěstí vyvažuje téměř pohádkový kraj. Všude lesy, jeleni a lišky. Občas nějaká ta sova a podobně. Jen pro tohle tam jezdím rád a své místo u volantu si rád a dopředu obhájím. Škoda jen, že se tak brzo stmívá.

  Do Příbrami dojíždíme kupodivu včas a v pohodě a paradoxně jedinou překážkou na cestě jest v podstatě neprohrabaný nájezd na úzkou cestičku ke klubu. Na podruhé se mi to už s obtížemi daří. Ale i tak musím dávat bedlivý pozor, aby mě ledovka nesmetla do příkopu. V Junioru je vše při starém. Před barem opět stojí obrovská obrazovka a u ní stejní štamgasti jako minule. Běží zprávy a oni je sledují rybím, nic nenaznačujícím pohledem. Jako by se jich to ani netýkalo, jako by ty zprávy přes ně nezúčastněně protékaly. Kolikrát si říkám, jak je směšné, co vše lidé obětují, aby si mohli ve čtvrt, nebo půl osmé zapnout obrazovku, aby ji o pár desítek minut vypínali, aniž by si z těch informací alespoň něco pamatovali. Možná že by bylo zajímavé se jich třeba za hodinu zeptat, jestli si vzpomenou na alespoň deset zásadních zpráv. Jistě by to byl zajímavý pokus. Co si budeme nalhávat – vím o čem mluvím. I já si tak někdy připadám. Snad by otázka měla znít jinak. Třeba: Proč to tak vlastně je?

  Nu, nechejme úvahy a vydejme se proti proudu času do Junioru. Je nazvučeno a my se probíráme starými šelakovými deskami v šatně. Z nich na nás hledí většinou Karel Gott, Helena z bazéna, ale i syslovitý Petr Rezek či Hanička písnička s podobně naducanými tvářemi. Přehlídka nevkusu na jediné hromadě. Najdou se tam však i skvostné kusy – Kryl, Hurvínek a Spejbl, Who a jiní. Mezitím na baru neustále přibývají lidé. Příbram patří mezi ty města, kde přesně víme, kolik lidí přijde. Hodně. Proč právě Příbram, město neveliké rozsahem? Je tu někde kůň? Tak šup, tu máš a přemýšlej. My ostatní si myjeme ruce. A teď jsem na vážkách. Malou návštěvnost vždy omlouvám nevhodným termínem, či účinkováním známější kapely v okolí. Jak to vysvětlit teď a tady, když se dozvídáme, že Divokej Bill zase hraje v Dobříši, v městě nepříliš vzdáleném. Jsem na hraně, nerozumím tomu. A vlastně, proč zase oni? Je v tom záměr? Hu!

  Junior je opravdu dobrý. A to nejenom návštěvností. Atmosféra je tam vždy dobrá, což jest vzpruha, ze které žijeme pár následujících týdnů. Je to takový ohříváček na špatný časy. To se potom i ta zima zdá snesitelnější. Dokonce i jeleni v lese při cestě zpět jsou jaksi hezčí a ve slavnostnější náladě. Vivat rocku, ať žije nerozborné přátelství mezi plzeňským a příbramským krajem. Na věčné časy a nikdy jinak!

  Únor pomalu končí a smůla jako by se nám nechtěla odlepit od hmatníků. Sotva jsme se zotavili u horníků, již tu jsou Kasalice a s nimi scénář podobný tomu v Točníku a Vtelnu. Kasalice leží u Pardubic a podle mapy se nejedná o nic význačného. Ve vsi je kostel, kulturák, pár domkářů a klid. Kdo se pokusil ten klid narušit a proč, to nevíme. Rozhodně jsme od této štace nic světoborného neočekávali. Pořadatel sice horlil, jak jich přijdou miliony, ale my zůstali zdravě skeptičtí. Nás nenachytáš, miláčku, na to už máme hodně zkušeností. Takže se čekalo, jedlo a pilo a vedly rozhovory na téma: lidé, doba a jejich zvyky. No, nic zásadního jsme nevymysleli, snad jen to, že svět se žene do záhuby a my se na to koukáme, jako by nic. V půl desáté bylo jasné, že miliony dnes půjdou jinam. Na sále se toho času vyskytovalo pouhých 30 návštěvníků, což nebylo příliš nadějné. V nouzi největší vytáhl pořadatel trumf v podobě informace, že mu sem lidé chodí jak na co. „Na tancovačkové kapely přijdou, ale jinak…hmm! Nedávno jsem tu měl Katapulty a přišlo taky jen 50 kousků.“ Vzhledem k tomu, jaký pobírají honorář, řekl bych – provar roku. Caine ovšem nezůstal nic dlužen a suše poznamenal, že na nás také mohlo přijít alespoň těch padesát, protože si myslí, že nejsme o nic (sic!) horší. Minuty se vlekly jako sedačka na horách a nezbylo než se zeptat, co tedy bude dál. „Hrajte, a za sebe nehleďte!“ byla stručná odpověď, a tak jsme do toho šli. Řeknu vám, zvukový stroj to byl náramný. Poslech jako víno. A ty světla, ach! To se hned tak neslyší. A vidíte, nakonec se z toho vyklubal koncert, jaký se povede jednou za čas. To se spojí nálada, ozvučení a atmosféra posluchačů, a vyjde vám diktát, který nemá obdoby. Ještě že tak. Byli jsme zachráněni. Sláva! Proti Cainovu názoru stavím holý fakt, že my opravdu nejsme jako Katapulti, alespoň co se honoráře týče. Nebudeme si přece zbytečně uřezávat větev. Co kdyby to třeba příště vyšlo? A tak to i zůstalo.

  Po nás ještě uzavřeli večer vysokomýtští Chřestýši, hrající Kabáty. Marně jsem se ptal proč. Jedinou odpovědí mě byl zpěv otylého frontmena: Žízeň, ajajajaj, žízeň! Tak jo, tohle u nich beru.

  A tím končím, jak se říká - odmlčuji se. Březen totiž ťuká neodbytně na okna, snad ohřejeme se již. Těším se na pampelišky, zelené louky, traktory vonící naftou a jiné jarní atributy. Vše počíná do začátku. Vidíte ty pupeny na stromech? To život pučí ve svých nekonečných možnostech. Proto dím: Bděte, ale jděte! To říkal už Fučík…a jak dopadl!

  Krásný den, dobré pošušňání a odhodlání v srdci vám šle jako vždy váš „oblíbený“ Déma rozpoložený, vnímavý, jarní a někdy i voňavý!

Rychlé šípy - Na večerní hlídce
díl čtyřicátýprvní