Leden je díky tomu že nehrajeme, neb jest zima a led, měsícem krátkým a tak jsem pro vás vybral jednu celkem zajímavou epizodu z historie paleontologie. Já totiž sbírám staré časáky a tohle jsem objevil ve Vědě a technice mládeži v čísle 20 z roku 1955. Pár ročníků jich mám na záchůdku – aby se mi lépe …přemýšlelo, ehm! Zapalte krby a slyšte!

  Pohled do kalendáříku číslo jedna mi napovídá, že letošek počneme v Plzničce. Tam, kde jsem se kdysi orodil, odrodíme i my, hu! S novým počítačem a novou klávesnicí, abych byl naprosto vyčerpávající. Tím je úvod zažehnut a já mohu pokračovati svým obvyklým plamenem. Nacházíme se v klubu House of blues, kde jsme již jednou měli tu čest hrát. Jest vložen krapet dálejc od hlavních tepen, takže do něho vchází zejména fajnšmekři a stálí hosté, což v našem případku zrovna moc neplatí. Navíc pojem „krapet dálejc od hlavních tepen“ jest také poněkud nadhodnocen. Přesněji by to mohlo zníti jako „asi 200 metrů od hlavní tepny,“ ovšem v Plzni těch 200 metrů kolikrát sakra rozhoduje. Lidé prostě nechtějí chodit – chtějí jen takzvaně přecházet. A tak na všech strategických místech vyrostlo vedle sebe hned několik naprosto stejných dupáren a lidé si mezi nimi tedy „přecházejí.“ Je to zvláštní, vidět ve tři v noci zaplněnou Americkou třídu holčičkami s triky nad pupík a odvážnými hochy do půl těla - v mrazu kolikrát až dech beroucího. Na to „přecházení“ to však naprosto stačí – to garantuji! Proto ta opodstatněná obava z naší strany. Ale pan pořadatelskej neslevil ani o fous a naléhal tak dlouho, až jsme si řekli: „Nechť jest!“ A bylo. Po měsíci klidného flákání, bez jediné předcházející zkoušky to byl tah víceméně miliónový! Říkali jsme si: „Málo lidí se rovná malá ostuda.“ Řeknu vám upřímně, že nakonec to nedopadlo tak tristně. Chyby byly (ty jsou a budou vždycky!), ale jinak vládla rocková pohoda a buldočí snaha kočírovat náš kočár ať se děje, co se děje. Těch posluchačů se dostavilo akorát a tak jediným stínem na duši zůstalo setkání s místním potížistou. Bydlí vedle a všichni ho prý dobře znají. Však jsem se s ním seznámil ihned po zastavení. Klub žije v klidné ulici, kam málokdy zamíří dopravní prostředek, takže 10 minut stání na místě zakazujícím zastavení se mi nezdálo zase až tak nemístné. Každý metr, kdy nemusíme nést nástroje jest cenný (Caine správně zabouřil – jako poslední spravedlivý z Cordoby!). Takže ledva dozněl huk motoru, již se otevřely vrata a v nich se zjevil muž-buldog s pohledem znamenajícím násilí v té pravé a neředěné formě. Nevím, co mě to popadlo, ale jediné na co jsem se zmohl, bylo, že jsem stáhl okénko a lakonicky poznamenal: „Tady nesmím zastavit, že?“ Muž nehnul ani brvou a vyštěkl krátce: „Ne!“ Audience skončila, odjeďte. Zaparkoval jsem tedy na druhé straně, a já si neodpustil k němu poznamenat: „My tady teď stojíme!“ Stál jako sloup Sloupsko-Šošůvské jeskyni, a myslím, že mě tentokráte zachránila buď jeho pýcha nebo naprostá hloupost? Jinak bych od něho musel dostat jednu na budku.

  Druhá předváděčka proběhla den nato. Jeli jsme do Pačejova, vsi takměř pod Zelenou horou, kde kdysi úpěl pan Švandrlík coby Černý baron. Opět jen ve třech, neb veliké R. onemocnělo a ještě větší R. (kytarové) nahrávalo komusi očazenému (rozuměj trampovi) jakousi další desku. Byl to správný čas. Mráz skučel ve skulinách cihel a my se choulili na sedadlech jako komunisté při prvomájovém průvodu v roce 1922. Pačejov byl námi již jednou pokřtěn. Stalo se to před několika járy a tehdy jsme si s sebou přivezli laické Laiky. Pamatuji, že návštěvnost tenkrát nebyla dobrá, neb tento kraj fandí spíše lidové zábavě. Takže jsme akci považovali spíše za nesmysl a nahodilý vtípek pana uspořádávajícího. Slovo vtípek jsem nepoužil samoúčelně, na to se velice dobře znám. Byl to právě on, který nám jen tak volal zrovna když jsme projížděli Nepomukem. „Nazdárek, kdy přijedete? A vezete zvukaře?“ Podotkli jsme zcela správně, že ve smlouvě o zvukaři nepadla ani zmínka, že toho si měl sehnat sám, což byla pravda svatá (stará bolest všech pořadatelů – ani si nepřečtou smlouvu). „Aha,“ ozvalo se na druhém konci linky, „tak na to jsem asi nějak zapomněl. Nu, co se dá dělat, jdu někoho sehnat.“ Kliďas klaďas, chtělo se mi dodat a přemýšlel jsem, zda může míti prostředí vliv na povahu člověka. Jestliže ano, chci se ihned stěhovati k Nepomuku - to tesám!

  Hoch byl velice kreativní a tak se stalo, že během pouhé hodinky sehnal vše potřebné – dva mikrofony, bedny na zpěv a malý míchací pultík. To vše dovezli tři temní kluci s vlasy po pás. Zřejmě nějaká místní metalová honorace. Nedalo se s tím sice moc experimentovat, ale svůj účel to splnilo bohatě. Alespoň pro toto hraní.

  Klub se nachází v obrovském kulturáku u nádraží, v suterénu. I on je tak trochu opuštěn od okolní zástavby, což ho znevýhodňuje snad ještě více než ve městě, a tak jsme nejvíce bodů sázeli na vlakový spoj. V situaci, kdy jest člověk vhozen do netradičního prostředí, každá obezlička jest dobrá – vlak podvakráte. Po malé indiánské poradě jsme rozhodli, že ty dva půjčené mikrofony použijeme ku ozvučení našich hrdel. Vše ostatní pak necháme řváti samovolně. Podlaha byla osázena dlaždičkami, které zvuk posílaly dále do prostoru, místo, aby ho zčásti pohlcovaly a měkčily. Nu, byl top boj bojů. Podle našeho očekávání mnoho modelů nedorazilo, neb v sousedství prý probíhal jakýsi punkový festival a o vesnici dál to mastila jedna tancovačková družina. Ale prázdno nebylo. Přišli zkrátka ti, kteří neposlouchali punk a neměli rádi to rockové „Jste tady všichni? Héeeééj! Kdo nemá zapalovač v ruce jako by tu není“ apod. – takže diskoholky, diskokluci, intelektuální mládež, vesnická směs bez koření a zejména náhodní příchozí. Ti tvořili páteř celého osazenstva a zpočátku náš koncert neustále rušili pořváváním od stolu a nezájmem. Připadal jsem si jako někde v baru ve tři ráno. Asi po půlhodince se přece jenom osmělilo alespoň prvních pět odvážných a zahájilo před námi společný tanec v kole (aby ten stud přebili). V té chvíli mně už velice chyběl lidský kontakt a tak jsem je ihned zapojil do různých soutěží – například museli tancovat po dlaždičkách stejných barev a podobně. Pro někoho obrovský opruz, pro mě legrace k popukání. Také se popadáte za břicha? Po zhruba dvou hodinách „exelentního“ výkonu jsme odešli nahoru do zapomnění, kde na nás čekala výborná večeře. Noc končila opětným mrazem a příslibem do budoucna – ještě se tam prý určitě podíváme.

  Hubený měsíc strávíme při nákladných pražských lukulských hodech. Postarali se o ně osazenci křesťanského klubu Vrtule, kteří si nás již pravidelně zvou na oslavu úmrtí dona Bosca, jejich dávného mecenáše a zakladatele. Budovu najdete v Kobylisích, blízko hospůdky Vlachovka, kde zase krustí don Zíma ty své lidové kolohrajky. Spolu s námi tam zamířili naši velcí učitelé z Plzně – kapela Petr Mach. Po letech podupávání na místě se hoši rozhodli konečně se zviditelnit. Přibrali nového kytaristu (místo „našeho“ Michala majitele snad největších hudebnin v zemi, pana Leoše Houdka). Leoš přinesl věnem bílého Stratocastra a elektronikou narvané kombo a šlo se na struny. Je jasné, že kapela existující více než dvacet let (a jen s jedním vydaným cd!) má zmáknutou svoji tvorbu naprosto filigránsky. To by museli být duby bez listí (nejsou. Pozn. autora) Klapalo jim to opravdu náramně. Za zmínku stojí velice afektovaný řevozpěv vedoucí figurky Elina Hadrávka, který je ve svém oboru (laserový očař) evropskou uznávanou autoritou. Při pohledu na něho si člověk jistě ne špatně říká, že jeho zaměstnání musí být hodně nervystresující. Ale v jeho případě se jedná spíše o řev bezelstný, jíkavý a chvílemi až pištivý. Nějak si ho nedovedu představit, jak na někoho řve vztekem. Spíše bych se asi rozesmál, než se ho bál. Elin je tím hlasem pověstný a my všichni ho nejenom za něj máme rádi – pro jeho skvělý humor a originalitu. Maši předvedli za necelou hodinku průlez celým svým královstvím, v době, kdy se my v šatně přímo nekřesťansky ládovali pečenými kuřaty, saláty, pikantními sýry a pitivem různých značek a barev. Díky done Bosco, díky hodní hoši! Přes podivný termín – pondělí, (smrt si datum nevybírá) se dostavilo skoro 200 lidí, což bylo na tak malý prostor více než větší množství. Z celého hraní si paradoxně pamatuji jen moji velikou nervozitu, neb vedle mne stál skoro půl koncertu jakýsi fanoušek a neustále (i během písničky, ale zejména mezi) se mne dotazoval na můj aparát. Nešlo s tím nic dělat, věřte mi, jen ho tam trpět. Je velice těžké kopnout nebo říci něco ostrého člověku, který vám nic neudělal – kterému prostě jen nedochází, že všechno má svůj čas a místo.

  To poslední použiji jako takzvaný oslí můstek a velice ležérně se s vámi rozloučím. Krby nechte hořet. Oheň jest kamarád a bez požádání hřeje, tak nač ho hasit. Načněte ten nový rok dobře, neschovávejte si nic napotom, ale jděte do toho naplno! Žijte, množte se a občas se třeba mrkněte na tuto stránku. Pokud to půjde, bude tu salašit váš starý známý znouzák Déma běžný, hořlavý od základu a zatím pořád těžný (od těžní věže. Dává to smysl?).

  Únor bílý pole zesílil, můj obzor se rozšířil a vysílil. Mám opratě v nose, kde luzný řek hájův myslí spoře, tu brečím jak zedník a velké je na hoře hoře. Hnůj Samson rez a víko od rakve, já ředím sýr v rokli a verše házím na opar všech voltů ráj. Karel Nepraš práší jak osel syslí v báni mayské a rod kozlí večer sýří vágusy lásky. Marka horká varna kloktá přes ostří muže. Sas mladočecha řeže pytlím z vovsův než Rus bus doprovodí do ČSAD. Sejf máčů kazí myší soud mechaniků trapných v podstatě posad měšců a víl a Čadivý Pavel má jméno od toho, že vždy když mluví nepravdu, tak se mu čadí od úst…atd. atd…

  Čátek začátek zmyslíme v Příbrami, temném městě na rudě smolincové postaveném. Mysl snad ani nechce chápati čin tento a já rád jsem, že neskládám kosti své ku spánku v prostoru tom. Tom atom by ze mně byl, cha! Opětně šroubovaně píši, poetův duch zas ve mně vítězí. Příbramácí kdys měli kluby 3, dnes pořádně fungují dva. Do toho nejvíce vypečeného (Junioru) pak jsme zamířili i v tu sobotu mrazivou. Dědek Morozil mlátil Mrazilkou jak zbafuněnej funebrák a my měli co dělati, by jsme vyjeli ty kopce hory přes Brdy. Tý vogo, to byla Sibérie, že by jeden raději sušil mloky, než vytíral bez na pouti. Platím bez příkras, že lidolovců nepřišlo mnoho, neb místňácí si ještě stále hojili rány z vánoc. Zde byl prý průvan v peněženkách tak silný, že jeho vír donesl několik bankovek i do vzdáleného nápravného zařízení. A ti pruhovaní robové dostali k tomu navíc rok k sedu. Nespravedlivý svět, chtělo by se chlácholiti. Ovšem my hudlali starostlivě, tklivě a mdle. Ve třech jsme znali emoce, to mi věřte. Ale líbilo se tam nám tuze, jen nás hryzlo, že po tolika stejnostejných dnech začalo právě v ten čas sněžit – zrovna když razíme do háku. Ovšem Bobek táhl jak prase jitrnice. Jeho kola rotovala v rytmu kol a kolkol byl carský zvon Kolokol (Puklina zvaný). Co víc si může talentovaný človíček přát?

  Přesně za týden bez jediného dne jsme podnikli muzikální výpravu na zatím námi nezmapovaný kus rodného města – na Roudnou. Tato prastará čtvrť jest prý nejstarší osídlenou částí Plzně, ba dějepisci přísahají, že na místě tom stála kdys ves Malice, kde počalo svůj život mnoho dnešních plzeňských pohrobků. Patriot jako já se přímo tetelí vzruchem, když zavítá v tyto starobylé prostory. Jako by na vás dýchl van věků, opět jsou slyšet železem pobité povozy a znovu vás do čenichu uhodí ostrý, čpivý pach nemytých koňských houní. A to já miluji nade vše. Pozvání nám vyrobili chlapci z družiny hašteřivých Laiků, kteří svůj již pravidelný (a putovní) festival umístili právě sem. Nazvali ho Čůza, neboť podobná oficielní přehlídka se jmenuje Můza. Hoši se chtěli odlišit od zbytku světa, chtěli poukázati, že nejsou jediné rockové Západočeské podhoubí. K doplňku sázím, že se tu kdys konala i Lůza, což pořádali ti, kteří se chtěli vymykati úplně a cele. Hle, jak jest česká scéna bohatá a jakým zajímavým životem sálá!

  Místo bylo zajímavé obzvláště. Byvše v minulosti spíše hnízdem zdejších štamgastů a povětrných bludiček ulice, nežli těch, kteří k ústům zvedali půllitry a pak v zášeří zvraceli nestrávenou tláču s cíbou, jest Salon nyní lokálem umírněným a cele podřízeným dnešní uniformní módě. Píp několik druhů, personál složený z těch nejjemnějších pikolíků, to vše se odehrávající v příjemném, tvořivém prostředí. Pamatuji, že kdys sem mé kroky zavítaly na skupinu, jejíž jméno již dávno zmizelo pod nánosy nových plakátů a tenkrát si pamatuji, že hrajba se konala snad jen píď od výčepu, ve výklenku, kde kouř se dal krájeti na kila. O to větší překvapení nás čekalo, když jsme seznali, že pouhým otevřením zadních dveří se dostáváme do prostorů, které byly léty skryty pohledům obyčejného turisty. Vezmeš za kliku a hle – před tebou se otevírá nádherné panorama velice sympatického sálku. V popředí stolky and židličky, vpravo bar a tomu všemu vévodí skvostné pódium, nad kterým se pyšně leskne nápis „Roudná sobě.“ Ach, jací to domácí páni zde museli přebývati! Historii sálu si o několik chvil později vyslechnu z úst člověka více než povolaného, hudebního kritika Ládi Rotta. Už také něco pamatuje (vzpomínám, jak mně ukazoval v kavárně Dominik místo, kde poprvé vrhnul…). Láďa se rozpovídal jako mávnutím kytary. Říkal, že sál ten sloužil ku veselicím nejrůznějšího druhu, bálům, šibřinkám a dětským představením, posléze i rockovým divočákům. Se slzou v oku tiše hovořil o poslední akci, kdy pobíhal po Roudné s praporem, v jehož středu řvala acetonovou barvou vyvedená černá hvězda, znak skupiny Black Stars. Psal se rok 1971 - Láďa mutoval a bolševik utahoval šrouby. Sál zanedlouho po „Hvězdách“ převzalo Velké divadlo a zřídilo v něm zkušebnu baletek v tělových kostýmech. Jeho pach se změnil. Osud byl tak na necelých dvacet let zpečetěn návleky bez podpatků. Pak jsme však zacinkali klíči, bolševici převlíkli svršky a sál ztichl. Ovšem oživit ke všemu novému se jej podařilo až v posledních měsících. Nastoupil nový personál, mladí, přemýšliví buldočci a Roudná opět hledí ku světlým zítřkům. Láďa dovzpomínal a ne zcela chlapsky štkal do dlaní. Rozuměl jsem mu a mám ho za to rád. Není mnoho takových patriotů, o to víc s ním soucítím. Díky, stará rocková liško, a až budu zase chtít něco vysvětlit, přijdu jen a jen za tebou!

  Rozhovor skončil a nám už pódium zurčí jekotem první skupiny. Tu první neznám, přichomýtla se prý náhodou na poslední „last“ moment, proto se omlouvám a uvádím pouze ty kapely, které byly uvedeny na naškrábaném plakátku. Po „úvodu“ zahrozila hnojem vonící Siláž, která ukázala, že nestojí na místě, že nepřešlapuje v kravíně, ale že kyprou oranicí běží plným klusem. Chlapci jsou již ostřílenými tělesy ve vesmíru, což dokládají novými a novými opusy. O tom svědčil i ten kouzelný páteční večer. Počítačoví gambleři vědí, že klip Bubák v lednovém Levelu je právě od nich. Natáčeli ho kdesi ve vojenském prostoru, ve vymlácených bytovkách po sovětské armádě a zimy si prý užili dost a dost. Tomu se říká zaujetí pro věc.

  Pokračovala naše rota a tentokrát ve spořejším hávu. Michal kdesi krustil s ohořelým špekáčkem v ruce, takže jsem si pěkně zesílil aparát a smetl všechny pochybnosti jednou zaráz. Přesto koncert alespoň z mé strany nebyl stoprocentní (i když, kdy a co bylo na 100% co svět světem stojí?), neboť sál vonící novotou přece jenom ještě nebyl takzvaně ohrán. Schází mu ta opadaná omítka, vybledlé barvy od kouře a sem tam nějaká ta skvrny na parketách. Je zatím prostě hluchý. Za naší asistence se dance hall pod námi už slušně zaplnila. Jestliže při první nejmenované grupě bylo na sále pouhopouhých 10 posluchačů, při Silážnících dobře 100 a při nás o hodinu později již hodně přes 200. Chlapci z Laiků mohli být spokojeni (a také byli – nakonec došlo necelých 300 lidí a oni si prý vydělali 800kč, poprvé za celou existenci festivalu - Haleluja!).

  Následovala plzeňská skupina V3S, která kombinuje prvky ska se svižným bigbeatem. Slyšel jsem je poprvé na vlastní uši a hned překonali vše, co jsem o nich předtím slyšel. Hráli jistě, příjemně a působili naprosto přirozeně. Žádná silácká slova mezi písněmi, což kolikrát nelibě kvituji i u daleko renomovanějších kapel - jen pečlivé vyťukávaní kláves na druhou a spolehlivě táhnoucí bicí. Však to tančící dav poznal s určitostí bizona loveného Buffalo Billem. Škoda, že jsem musel v tu chvíli odjet pryč, takže o dalším programu vám už nic přesného nenapíši. Vím jen, že pak vystoupili pořádající Laici, podobně skáčkoví (jako V3S) My nevíme a nad ránem vše ukončili pořádným noisem litoměřičtí Upelestiflus. Bohužel s minimální podporou. Což je samozřejmě škoda, protože oni byli paradoxně z největší dálky.

  A tak vlastně nevím, jestli Láďa Rott vydržel až do hořkého konce. Vím však určitě, že letošní ročník se povedl. Hoši z Laiků odvedli dobrou práci, když vybrali tento zajímavý prostor. Doufám, že se příští rok všichni opět setkáme – nad sklenkou dobrého pivka a u poslechu hezkých melodií.

  Uplynul tejden a republika byla znovu, už pokolikáté, zasypána řádnou porcí bílé hmoty. Bylo jí tolik, že chatrné střechy padaly jak sázky při mistrovství světa ve sběru holí důchodcům. A my musíme až do Trutnova. Hu, jen jsem vyslovil ten název a z úst mi zavanul chlad. Trutnov totiž leží vysoko daleko a právě včera tam prý proběhla celkem klasická kalamita. Sněhu na tři prsty a auta na několika hromadách. Pozdravpánbu a svatý Janku na křížku s námi. Stačilo pár kilometrů za Plzeň a vánice se ohlásila vyzývavě a nekompromisně. Před Prahou se však naštěstí mraky rozplynuly a až do Trutnova počasí drželo na zlaté uzdě. Šťastnou náhodou jsme 10 kilásků před městem nabrali velice aktivního staříka s kytarou. Říkali jsme si: „Hle, zde jeden z nás!“ Starý pán razil z domova pro přestárlé, kde jim zkusil zahrát na notečku příjemného umírání. Mluvil věcně a hned jsme si ho oblíbili. Poradil nám, kde se klub New End nachází a kousek od centra vystoupil. Možná se divíte, jak ten ochozený škrpál mohl vědět, kde klub je, ale prozradil nám to sám. „Když jsem byl mladší, hrával jsem se skupinou Expres po různých štacích, hoši,“ leskly se mu vzrušením oči, „hoj, to byly časy, když jsme měli plné sály!“ Staříček při těch slovech stiskl pevněji krk kytary a my mlčeli – bylo nám hezky s ním ve stínu slávy.

  New End se nachází v jakémsi tkacím závodě, ale netuším, jestli tam ještě dnes ty stavy hučí. Nebýt dědečka, asi bychom ho nenašli. Pro nezvaného je ukryt přímo dokonale. Navíc byly všude hromady sněhu, což orientaci po fabrice ještě ztěžovalo. První šok nás čekal už při vstupu – zima jako v Naganu před lety a na pódiu nějaká grupička. Ukázalo se, že to jsou pražští Flattus, což jest útvar tvrdý a nesmlouvavý (styl hard core). Chlapci už měli vystaráno a vůbec jim nevadilo, že měli fungovati jako poskupina a ne předskupina, jak se mylně domnívali. Nedalo se ale nic dělat, byl to náš večer a domů daleko – každá vteřina k dobru dobrá. Opratí se tedy chopil diamantový Golda a několika ostrými (ale vřelými) slovy překonal možná celý jejich pozdější výkon. Naštvanost není jen o naštvanosti – naštvanost se musí umět prožít. Co se skupinou, kde zpěvák představuje písně pisklavým hlasem? A přitom by se při hraní uskákali. Caina jsme drželi pod falešnou záminkou venku, neb dobře víme, že pravda jest veličina, kterou on brání daleko sveřepěji než Golda. I já jsem se držel dále – nemám v povaze dlouho smlouvat – moje kovadliny již nadělaly z mnoha lidí mrzáky, tak proč dráždit hada bosou nohou, že?

  Nakonec jsme se dohodli – hoši vyklidili pódium - a kolem deváté do toho šli naplno. Za zvukovým ovladačem seděl toho dne malý zázrak. Pánko v letech. Zvuk ovšem vyrobil naprosto dokonalý. Dokonce ani lidí nepřišlo tak málo, jak jsme se zprvu domnívali. Na sále se svíjelo mnoho různých severních typů a nám se hrálo velice dobře. Někdy mám takové puzení chytnout příležitost za pačesy a těžit z ní, co to jde. V Trutnově se mi nabídl sám Michal, náš kytaríst. Protože bylo na sále opravdu zima, nechal si na hlavě naraženou černou tříčtvrteční čapku – podobnou té co nosí basák od U2. Nemohl jsem tuto výzvu přehlédnout. Okamžitě jsem na Michala začal mluvit anglicky a prakticky se tak dělo s občasnými přestávkami až do samého závěru. Nebyl bych to ale já, kdybych to v závěru neprozradil, neb si vážím fanoušků (býti to v soukromí, neudělal bych to), ale byli naneštěstí tací, kteří to buď neslyšeli, nebo tomu nechtěli věřit. Jinak by totiž za Míšou po koncertě nepřišla jedna dívka a nespustila na něj po anglicku. Michal i přes svůj humoristický handicap tentokráte nezaváhal a nahozenou udičku spolkl i s rybářem. Ač je bídným angličtinářem, přízvuk má naprosto famózní. A tak vedle ní stál, kýval hlavou a neustále opakoval Yes, nebo Yeeee! Vrchol přišel v okamžiku, kdy se ho dívka čistou anglinou zeptala, jak se mu líbí Krkonoše. Michal pochopil jen to české slovo a tak bezmyšlenkovitě vypálil: „Yeees, Trautenberk!“ A řekl to pěkně kulatě, tak jak to ti ostrované říkají. Ta Ančí okamžitě vyskočila dva metry do výšky a zařvala na celý bar: „On zná Trautenberka, on zná Trautenberka!,“ aniž si uvědomovala, že je to vlastně nesmysl. Ten je znám především z večerníčků a ne coby krkonošský velitel. To už Golda nevydržel smíchy a musel „kamsi“ odejít. Odešli jsme i my, ven, kde jsme se do sytosti vysmáli. Trutnov byl zkrátka Yes!

  Následovalo zimní Rock café, u kterého jsem mohl opět po několika měsících v klidu zaparkovat. Však Caine chránil flek vlastním tělem a odháněl futrálem od bicích všechny potenciální zákazníky. Za to mu patří můj dík, neb problémy s parkováním jsou v Praze dostatečně známy (pravidelní čtenáři vědí). Zmínku o Praze ostrouhám na procházku Václavákem a následným hrombitím v klubu, které se ukázalo příjemným a ukázkovým. Ne tak tomu vždy je…

  A máme tu Nové Strašecí, co zní jako Barbora Tachecí z televize. Je to nové místo a snad proto se všichni živě zajímali, kde toto město leží. Byv náležitě poučen autoatlasem sázel jsem nenuceně rozumy o jeho poloze a vychutnával si nevědomost hochů. Jsem vlastně taková veliká svině (ale nikomu to neříkejte). V tom nyní budu pokračovati, takže….Nové Strašecí jest vystavěno kousek od Jágrkladna a vede k němu celkem dobře sjízdná silnice. Vzali jsme to přes Beroun, neboť počasí se umoudřilo a jindy nebezpečná cesta přes křivoklátské hvozdy se tím pádem jevila v daleko příznivějším světle. Po malém dotazu u autobusové zastávky přijíždíme klouzavou serpentinou k hospůdce Na růžku. Informace o ní nelže – krčí se v zatáčce v marné snaze vyniknout. Že si to protiřečí jí vlastně vůbec nevadí. Parkuji obtížně v úzké uličce a aparáty jsme nuceni nosit kolen těsně zalité dvanáctsettrojky. Na zemi je led a vedle ní jsou složeny namrzlé klády. Říkám: „Je to nějakej šrot, jestli ji oboucháme, nevadí!“ a na důkaz svého tvrzení zvyšuji svoji snahu o protažení bedny k zesilovači. Až později se dozvídám, že vůz je stále pojízdný a že patří pánům zvukařům. Jsou to staré známé pájky z Kralup nad Vltavou. Oba dva zarostlí jako Ezauové a naprosto laxní k okolí. Sedí si za svým pultíkem jako dvě hromady kytu, netečně pozorují cvrkot a post opouštějí jen v nejnutnějších případech (dojde pivo, nebo přihrát mikrofon ke kombu). Ten momentálně není nejvyšší. Lidé jsou převážně shromážděni v útulné hospůdce a na sál, kde vládne opravdový samec se jim zatím moc nechce. Akci zahajuje pražský bigbít Prohrála v kartách. Je to poctivá hudba pro poctivé lidi. Chlapci jsou příjemní na omak, tvární podle nálady a ukázkově upřímní. Až se nechce věřit, že pojedou turné s jednou slavnou skupinou. Líbí se nám všem nasazení, s kterým ovládli pódium, což dokazujeme téměř celistvým poslechem jejich produkce. Caine zatím nepochopitelně živoří v zamrzlé šatně, což má možná své kouzlo – ovšem pro mě ne teď a ne tady. Až zpětně mi dochází, že jsem to já, kdo je stále více pohodlný – nu, chce to zřejmě konfrontaci s vesnicí (kde Caine přebývá). Zázrak jménem hluk skončil a nás čeká gorbačovská přestavba. Bubny zůstávají, půjčuje nám je poslední hudební těleso, které půjde až po nás. V té chvíli je jasné, že ti, kteří se došourali na sál, tam již zůstanou. Je už trochu zateplený od dechu. To je dobré znamení a my si ho v následují hodině pokoušíme nepokazit. Mastíme jako vždy svrchní metodou, to znamená nástroji čelem k lidem a chaloupka zády k lesu. Zpěvy jsou natolik autentické, že se jimi téměř nezabýváme. Tak nějak vše funguje samo. Není to ideální prostor pro ideální skupinu – to je samozřejmé – spíše bych Nové Strašecí klasifikoval jako místo pro audiovizuální projekty třetího tisíciletí – s přihlédnutím ke generačním nárokům současné mládeže. Večer tak končí u barového pultu, kde se snažím přemluvit majitele, by mně prodal naprosto famózní bílou kuchyňskou linku z minulého století. Má snaha se však naneštěstí míjí účinkem. On je totiž opravitelem nábytku a tuhle prý odkoupil od jedné paní, která ji vyhrála v tombole na místním bálu za pouhé dva litinové rendlíky z půdy. Tak trochu mu závidím, ale na druhou stranu si říkám: „Věci se dějí, jak se mají dít. Tak proč do nich zasahovat, že?“

  To se stalo v pátek. Sobota patřila Litoměřicím, městu, jehož atmosféru přímo milujeme. A není to jen kvůli blízkému Terezínu, kam se chodíme na několik hodin zavírat do kobek, abychom pochopili celou tu hrůzu a potlačili v sobě zvolna vzrůstající násilí, je to především kvůli těm několika lidičkám, kteří tam žijí a pracují a pak se ještě na nás přijdou podívat. Že vám nic neříkají jména jako Michal Hanzl, Petr očař, Assa, Verča, Fífa a jiní….ohó, to vůbec nevadí, tím se nezatěžujte. To je náš svět, naše pole neorané. Důležité přece je, že se člověk na něco alespoň těší – když už v Terezíně skončila prohlížecí doba. Uvědomujeme si velice dobře, že dnes kobky neproběhnou a tak se budeme muset více hlídat. Násilí v nás za poslední dobu vykvasilo v kolikrát již nekontrolovatelnou šíři. Případy, kdy někdo z nás skončil s nožem v zádech, či ohořelý na Jipce nejsou nijak ojedinělé. Kupříkladu zrovna před několika dna Caine vlil hořící olej na Goldu a ještě se přitom ďábelsky smál. To se ví, že jsem to nenechal bez odezvy. Ještě večer jsem spícímu Cainovi potřísnil pyjamo kyselinou sírovou a nechal mu na pokoji zapálenou dýmovnici. Odezva byla slabá – jeho ranní útok samopalem v kuchyni byl spíše legrační. Už dávno na sobě nosím neprůstřelnou vestu, o čemž on zatím neví. Incident po cestě do Litoměřic, kdy na benzínce vypukla válka s bagetami bych tedy raději nezmiňoval, patří spíše mezi ty úsměvné příhody.

  Hospůdka u letního kina, kde se hraní konalo, již dospěla k téměř geniální konstelaci vnitřku. Bylo vidět, že Michal hodně zamakal. Oproti minulému vystoupení byly nyní stěny obloženy koberci, nechybělo zvýšené pódium a bedny přesně vyměřené na tento prostor. Hrálo se jedna báseň. A jak už to v takových případech chodí, když se všechno daří, daří se i to, co se dařit běžně nemá. Ano, hovořím o naší produkci. Ten den hvězdy stály na naší straně. Zvuk z odposlechů byl tak příjemný, že nevyužít té příležitosti by byl jistě smrtelný hřích číslo jedna. A tak jsem brebentil nesmysly na hromadu a lidé pod námi ještě spolupracovali. Byl to hezký večer, hezký už jen ve své podstatě. Nejen těmi kamarády, ale zejména tím, že jsme se ani jednou nepoprali. A to jsem měl u komba připravenou dlouhou jehlu, kterou jsem chtěl Goldovi píchnout do krku. A tradičně velice průhledná Romana si marně ukrývala lahvičku se sazemi, kterou chtěla Caina (hraje totiž se zavřenýma očima) potřísnit. Zkrátka se to ten den nějak VÍC povedlo!

  A máme to za sebou, cha! Je konec, přítelíčkové. Nedá se nic konat, ale na další sled událostí si musíte vyčkat několik dlouhých dnů. Zatím se poroučím uctivě a zdravím všechny ty, kteří měli žaludek na dnešní Holálides. Pravda, tak hustý jako příběh Loba není, ale stejně by se mohlo slabším povahám udělati mdlo. Proto končím v rozletu a loučím se za sebe i ostatní znouzáčníky.

  Váš Déma hustý, pustý!

Rychlé šípy - Na večerní hlídce
díl čtyřicátýprvní