Když se tak kolikrát podívám kolem sebe, divím se, že stále ještě přežívají různé anachronismy – věci, slova, které tu byly a snad i budou. A to vše dnes, v době, kdy marketingoví čarodějové žhaví mozky, by se odlišili co nejvíce a zamíchali všednostmi co to jen jde. Nedávno jsem jel kolem fotbalového stadionu, přemýšlejíce velice o světě, když tu náhle zavzněl výkřik „Góóól!“ Bylo to absurdní – já v autě, dumající muž a hned vedle tisíce lidí v euforii – dva světy, které se vzájemně nerušily. Pojistka cvakla a nápad byl venku. Což takhle změnit některé zažitosti? A hned jsem začal hledat slova. Jako první jsem samozřejmě zušlechtil slovo gól! Proč volat zrovna tohle, vždyť je to tak staré, nemoderní. Myslím, že by se lépe hodil výkřik „Výhra!“ a nebo „Míč v síti!“ Lépe to vystihuje situaci, každý přece okamžitě pochopí o co jde – ne tak spolehlivě jako v případě slova góĺ! Kdybych neznal fotbal, nejspíše bych se v autě lekl. A co je to vlastně góĺ? Pffff, téměř nic, výmysl kohosi v pravěku fotbalu, jakási náhlá emoce v zápalu sledování hry. Nic víc, nic méně. A přece se to prosadilo. Svět je divnej. „Výhra“ a „Míč v síti“ by jistě popsalo situaci lépe a přehledněji. Podobné je to i s pozdravem „Ahoj!“ Propánakrále, co je to ten ahoj? Bohužel tu musím poznamenati, že jen náhodný shluk čtyř písmen, který nic nenaznačuje. Zkuste si ho opakovat dvě minuty (nebo se podívejte na film Černý Petr) – uvidíte, jak je to slovo plytké a nicneříkající. Nashledanou je už lepší. Naznačuje tomu druhému, že se s ním určitě někdy setkáme. Ale víme tohle doopravdy? Vidíte, ani zde není nic jasného. Proto bych navrhoval při setkání dvou osob použít větu „Já tě vidím“ (případně „Jsi v mém zorném poli“ a „Nejsi v mém zorném poli“) a při loučení „Já tě nevidím.“ Vidíte sami, jak je to prosté. Stačí přece tak málo. A takových slov je mnoho. Zkuste popřemýšlet a zaslat tip na „Au!“ „Pozor“ nebo „Hele.“ Naše stránky jsou otevřené všem.

  Jsem šťasten, že mohu začíti v naší malé Plzničce. Uvědomil jsem si to znovu, když jsme se vraceli z Ostravy (o pár řádek dále). Po těch nekonečně dlouhých ulicích, vytěžených prostorech a hromad uhlí se ta plzeňská kotlinka zdála být tím nejkrásnějším místem na světě. Slunce ji jemně zalévalo svým svitem a my všichni věděli (kromě Caina - už bohužel páchne kasejovickým hnojem), že na ni nedáme dopustit a že ať budeme, kde budeme, v našich srdcích již navěky bude uhnízděna. Nyní se podíváme do jejích střev a sice do rockového klubu Lampa. Nedávno oslavil patnáctileté trvání a pokud neklamou Goldovy počty, na jejích prknech jsme za tu dobu vystoupili celkem 96x! Došlo k tomu i v ten první březnový den, za noci plné úkladů a mrazu. Do postele jsem uléhal až téměř k ránu. Tehdy už rohlíkáři bouchali přepravkami a pivaři cinkali sudy. Začínal nový den, den plný a nenahraditelný.

  Pro druhé vystoupení načneme jiný soudek. Ten soudek je daleký, tak daleký, že oko hodnověrného Plzeňáka tam nikdy nedohlédne. O chuti raději pomlčím, neb v podstatě nevím, co se v Prostějově za tekutinu vaří. Pivo? Aha, ale které? Chmmm, já pivař a nevím to! Inu, tradice holt je tradice a jazyk neošálíš. Klub Apollo jsme navštívili celkem jednou. Patří mezi ty lépe vybavené a jestli se někdo neurazí tak vypadá lépe než desítky těch dalších, anonymních. Inu, zde by si měl leckterý architekt sáhnout k srdci, to se nedá nič robiť. O zvuku se zmíním rád, neb zde se oň stará příjemná a velice rázná paní zvukařová. Uvítala nás slovy: „Tož vás vicu,“ čímž nám připomněla, že se nacházíme na Moravě a ne na Chodsku. V zadním traktu, kde jsme vykládali aparáty sídlí garáž pro sanitky. Snad proto probíhalo naše vykládání ve spěchu a s uchem na vysílačce. Co kdyby někdo naboural nebo ochořel! Sanitka by pak nemohla vyjet na štaci, ach! Jak jsme již předem věděli, měla před námi hráti jedna téměř místní skupina. Byla ze Zlína a jmenovala se Vitamín M. To by samo o sobě nebylo nic divného, takové věci se nám stávají den co den, pikantnější jest skutečnost, že pouhou shodou náhod s námi tito kluci budou hráti i zítra – o 300 kilometrů dále - v Přešticích na Plzeňsku! To snad ani nemůže být náhoda – to je zkrátka osud. Hoši jsou měkcí jako parmezány a je s nimi celkem rozumná řeč. Domlouváme se, že dnes budou hráti až po nás, neboť chceme jet po koncertě domů a zítra si pozice vyměníme. Po deváté se obouváme do cviček a spouštíme naši obvyklou Spartakiádu. Není to nic jednoduchého – je vidět, že jsme přece jenom z určité vzdálenosti a že si na nás musí domorodci nejprve zvyknout. Pár mých trapných vtípků a náš celkový polorytmus je nakonec přece jenom rozhýbe a my dohráváme spokojeni, že jsme tu dlouhou cestu neabsolvovali zbytečně. To je plus a já píši červenou čárku. I když žiji modrým životem a převádím babičky na přechodech. Moje rockerská svíce stále hoří. Rozumí tomu někdo?

  Návrat prošel bez větších zádrhelů, což v praxi znamenalo, že jsme si mohli klidně pospat a zodpovědně se připravit na večerní představení. Patřilo mezi ty cestovně nejkratší, neb Přeštice leží pouhých 20 kilometrů od kraje Plzně. Pomocí nové čtyřproudé silnice jste tam klasickou rychlostí za necelých 25 minut. Ani zde nehrajeme poprvé - je to náš takový opatrný průnik na jih Česka. V tomto směru vystupujeme už jen v Klatovech a občas kdesi u Sušice. Jinak jest tma a já volím růžovou.

  Oproti minulé přesilovce, kdy mnoho lidí nedorazilo se letošní večer v Nuceném výseku ukázal v daleko příznivějším světle. Maloměstští došli v hojném počtu a myslím si že se nezahanbili. Zprvu ovšem jen srkali nápoje a po očku sledovali Vitamíny, kteří na pódiu prodávali svoji produkci. Nevedli si věru špatně. Ač byli na plakátech přiřazeni k hnutí punků a rocků, tenhle styl bych jim v soutěžním testu nepřiřknul. Jednalo se spíše o jakousi odnož tvrdší muziky, ovšem původní a výsostně originelní. Chlapci mají zřejmě vyšší ambice, jinak by se nekodrcali téměř přes celou republiku. Alespoň já je chválím bezprostředně a přidávám, že i mí kumpáni měli podobné pocity.

  Při naší ořezávce nastalo oživení na sále, čemuž jsme se upřímně divili. Otázka, proč se netancovalo na Vitamíny, tak zůstává otevřená a nezodpovězená. Pan Přibáň od pultíku vytvořil obstojný poslech a proto musím poděkovati i jeho jednotce. Však jsme si před koncertem hodně pokecali – máme totiž stejné zdravotní problémy a hudební minulost. Snad se nebude zlobit, když prodám jeho zážitek ze Spánkové kliniky, kde musel jednou přespat, aby doktoři pomocí připevněných elektrod zjistili, jak probíhá jeho spánek. Výsledek byl šokující. Během pouhých tří a půl hodin mu objevili celkem 160 poruch. Lékaři se zaměřili většinou na jeho chrápání, při kterém počítač odhalil, že – považte – v jedné chvíli trval interval mezi nádechy celých 46 vteřin. Kája byl prostě 46 sekund bez života! Hned jsem si vzpomněl na želvušku, malého živočicha, který je schopen se před vyschnutím lože zavrtat do bahna a umrtvit svůj organismus na dlouhé týdny. S příchodem deště se nadechne a žije dál. Jest snad Přibáň potomkem želvušek? A touto již druhou nezodpovězenou otázkou končíme přeštickou anabázi a podíváme se opět na Moravu, do jejího samotného centra, do Brna.

  Jeli jsme na pouhý dlouhý den. Los osudu nám oddálil Musilku o jeden den vzad, čímž se původně třídenní turné smrsklo na jednorázovou akci ve středu a na dvoudenní v pátek a sobotu. To razíme za ogary do Uherského Hradiště a Kuniček u Blanska. Nyní však nepředbíhejme a nechejme běh dějin žít po svém. Budu tentokráte stručný, neboť Brno nás přivítalo uvolněné, poněkud zimničné, ale připravené. Na rozdíl od minulého vystoupení, kdy náš výstup hodnotím ne příliš kladně, se středa povedla jak cihla vokounovi. Jakousi podivnou náhodou nebyl ten večer zvukový bůh doma. Poslech, který prchal sálem tak mohu směle přiřaditi k těm nejlepším, co jsme na Musilce kdy měli. Sám zvukový panáček byl udiven a ještě dlouho po představení rozebíral svůj pultík, nepřidal-li mu tam někdo neznámou součástku. A Brňáci-kabrňáci? O těch jen v dobrém. Přišlo jich hodně a zlobili skoky a pády do prostoru mezi pódiem, až jsem je musel velice jemně napomenout. A to já dělám rád a už končím a nesu se v pátek.

  Ta zima nám dělala nemalé starosti. Sice máme vysílačku, kde nám kamionáři řeknou čerstvé informace přímo od čepu, ale co bychom si počali na zasněžené dálnici, když na vedlejších silnicích je to stokrát horší? Ani nechci pomyslet…a že to dovedu, cha! Takže je tu zmíněný dvoják a náš vůz osudu se řítí mrazivým dnem. Provoz je čím dále silnější, proto sledovanost povrchu silnice musí býti též podobná. Spolu s námi jede i Dadula (přítelkyně má) a Kozlík (moje kytarové dvojče), lidičky nešťastné, které v Brně nemilosrdně vyhazujeme z vozu – Dadula míří do Boskovic a Kozlík táhne na trampský bál (kde má večer s tatíkem hrát). Zrádce rocku! My pak pokračujeme dále od Brna dále. Silnice jest naštěstí suchá a tak do Hradiska přijíždíme dříve, než jsme si naplánovali. Ach, dnes člověk nikdá neví. Ať plánuje, jak plánuje, stejně je to všechno k ničemu.

  Klub Mír vypadá naprosto stejně jako kdy jindy. Nad sálem se vznáší hustý odér z tisícerých zpocených těl, který dohušťuje ponurá dispozice barevných stěn. Zvukař dlí na samém konci, skryt za stěnou z umakartu a všudypřítomnými kabely. Zatím jest prázdno i na baru, ale to se má za chvíli rychle změnit. Během hodinky stačíme nazvučit a přivítat některé ze starých kamarádů – těch, kteří ještě příliš nezestárli na to jít na punkový bál. I poveselili jsme se s pitínštími hochy a nezapomněli jsme ani na Cheera a Fru Fru. Tito hoši jsou sladkými hrozny v rovinaté Jižní Moravě. Je dobré míti na různých místech satelity, alespoň tak bezpečně víme, že na nás přišli ti, kteří stoprocentně chtěli. Leč generál neplatí daně a toho večera nedošlo tolik, kolik obvykle bývá. Přesto se parket leskl těly, což v dnešní jalové době není málo. Po dvou necelých hodinách představení skončilo a všichni zapomněli. Jen my tam stáli jako frťani a oddychovali jak sentinely. Raději jsme rychle sbalili fidlátka a s obavami sledovali zlatý pohřeb noci, další skupinu. Byli dobří, ba více nežli tak. Hráli punk do skoku, zpívali břitce a vůbec i jinak vystavovali na odiv své přednosti. Škoda, že už většina návštěvníků odešla kamsi. Ale i přesto budili zaslouženou pozornost. My už v té době byli zcela okoukaní, takže jsme vysátí dřepěli na vysokých židlích a mžourali po báru. Caina jsem musel odvést do hotýlku, neb tato činnost mu je naprosto cizí, nu, nestyděl bych se říci i odporná. Jako pravý syn prérií ví velice dobře, co je zákon a co pravda. A jestliže si to i myslí, pak je vše v nejlepším pořádku.

  Zábava pomalu skomírala spolu se zbytky kdysi temperamentních účastníků koncertu. Hodinová ručička dávno poskočila ke třetí, když jsme se s Goldou ubírali pustými ulicemi Hradiště. Město nám takříkajíc leželo u nohou a……my jím opovrhovali. Leč všechno má svůj počátek i konec. Ten náš nám přišel otevřít dveře do hotýlku Quattro a vypadal jako zreinkarnovaný spisovatel Bohumil Hrabal. V těch několika málo úvodních minutách se tak dokonce i choval. Nebyl bych to ale já, bych nečul příležitost. Ihned jsem ho vyzval k vynesení tří plechovek od piva a zároveň mu položil pár kontrolních otázek. Naneštěstí se falešný Hrabal ukázal jako obyčejný dědula. Místo očekávaných řádně pepřených historek jsme se dočkali jen obyčejných dědkovských povzdechů a nudných příběhů z jeho všedního důchodcovského života. Škoda těch 75 korun, co stály ty plechovky. A tak jsme po půlhodině staříčkovi slušně poděkovali a šli se zateplit pod peřiny.

  Ráno jsem obratným hovorem vysoudil z nerudné uklízečky další dvě hodiny navíc. Představa, že by jsme museli v jedenáct vypadnout nás vůbec nerajcovala. A tak jsme v pohodě naložili své koření uší a po krátké rockerské modlitbě ( Tvé oko, Marschalle je i moje oko, ať struny zní jak harfy v nebi…atd. Rockerská bible: Dopisy Metalistům, odstavec 12, verš 5 ) vyrazili vstříc novým zítřkům.

  Naše první zastavení se odehrálo v Kobeřicích u Brna, kde kromě Vlasty Redla přebývá i známý zpěvák a skladatel ze skupiny Bokomara, Libor Javůrek. Právě u něho skončil po včerejším pečbuřtském večírku Michal. Libor nás uvítal vším, co mu dala moravská země, ale my z těch darů nemohli ani jednu věc – volant je volant a policistu s balónkem neošidíš. Škoda, že nám s nalomenou reputací nepomohl Caine - ten se však proháněl s Pifem po Paříži a nevypadal zrovna, že by se toho chtěl vzdát. Michalovy červené oči vypovídaly o probděné noci a spánkovém dluhu. Naštěstí však patří mezi ty, kterým se stačí projít párkrát po místnosti a únava je ten tam. Takže hop do auta a hurá na oběd do Spešova. Já vím, možná teď panikaříte a otáčíte hrací plán Znouze ze všech stran, ale já vám garantuji, že Spešov jest úkrytem maminky, babičky a dědečka mé družky životní Daduly a my byli k nim jednoduše pozváni. Rozepisovati se o řízcích, výborném salátu ála brambor jest zbytečné. Vše podstatné bylo řečeno tam, snad jen dodám, že „umělci“ (jak nám babička říkala) se narvali k prasknutí a zazdili to sladkými taštičkami.

  To už však čas pokročil a Milan Martan nás netrpělivě očekával v Kuničkách, jen asi sedm kilometrů vzdálené vsi. Tam se mělo odehráti poslední dějství dramatu: Znouzectnost a její rod! Cesta nás vedla hustými hvozdy, ve kterých bylo sněhu jako brouků v mršině. Vyjeté koleje svědčily o různých dávných bojích s nelidskou přírodou a daly zapomínat na prosluněné dny plné pohody a svěžího vzduchu. Kuničky leží kousek od Rájce-Jestřebí. Jsou v dolíku, což značí, že ke kulturáku se musí sjet příkrým srázem. Zatím nesněžilo, ale to se mělo velice brzo změnit. Sotva jsme postavili komba na zateplené pódium, již se scházeli první cestovatelé. Za boudou se náhle zjevil strakonický poděs Vláďa von kolo kolo od výtahu a v těsném závěsu za ním mohelnické éro Ivona alias Ufon. Oba mokří až na kost překotně vysvětlovali, jak se drápali na jakýsi posed a jaké že to prý bylo dobrodružství. Ani se nesnažili odpařit a už tu byla pro změnu další sekce – tentokrát litoměřická - Assa, Verča a Peťka – zkrátka ti, kteří letos málokde chybí. Tím byl prozatím počet dorazivších na dlouhou dobu naplněn. V kamnech praskal oheň, Milan nabízel utopence a výborné naložené lusky a výběrčí Toncek se kupodivu choval slušně. Kdo by nás neznal, jistě by uvěřil přirovnání k takovému tomu pravému anglickému čaji o páté. Kolem půl deváté se situace začala rapidně měnit. Dojeli boskovičtí, skupiny Betonový bez a Peach U.S. a zábava mohla vypuknout. Peachové nastoupili ve svém obvyklém složení se dvěma basami a nutno poznamenat, že i s velkým Míšovým handicapem – chřipajznou. Předvedli dobrý výkon, i když musím dodat, že Milan se na nich se zvukem ještě „učil.“ Sál není na takové akce přizpůsobený, zde by slušela ryčná dechovka a ne big beat na druhou. Chci věřit, že jsme měli o něco lepší ozvučení, neboť uzavírající Betonový bez dohrával za krásného, libého poslechu. V tu dobu bylo na sále neuvěřitelně nabito a nálada rostla každou minutou. Mám tyhle povedenosti rád - vždyť z podobného podhoubí jsme kdysi vyrostli. Je faktem, že dobrý rockový klub má také něco do sebe, ale jestliže by jsem si měl vybrat, volím ves s její snovou, až zajíkavou atmosférou. Kde jinde než tam by vás objímal lidsky konkrétní Vepřová Palice, kde jinde by jste se mohli komukoli svěřit se svými nářky. V klubu máte regule, ves tyto pravidla nezná.

  Za hojného mávání odjíždíme na Plzeň. Nedá se nic dělat, povinnosti volají a co můžeš udělati dnes, zítra raději nedělej. Mezitím začalo pěkně hustě sněžit a hrozilo nebezpečí, že se na kopec vůbec nedostaneme. Ale Bobek zahýkal, několikráte zatočil prudce koly a než bys řekl Amadeus, byl nahoře. Do Brna a i kousek zaň se jelo v klidu. Kolem Velkého Meziříčí však nastala sněhová vánice, která s malými přestávkami trvala až do Plzně. Ještě že jsme měli vysílačku, kde jsme si průběžně ověřovali průjezdnost dálnice. V pět jsme šťastně dorazili a slíbili si, že se sejdeme až těsně před výletem do Prahy. Do té doby jsme si naordinovali klid na lůžku a střídmá jídla.

  O pražském Futuru se zmíním jen dobře, neb je to klub, kde je vše jisté – lednička naplněná piváky, pramenitou vodou a bagetami, a samozřejmě parket hodnými, vstřícnými lidmi. Zachovejme si tedy pel futuráckého okamžiku na rukávu a postupme do dalekého Přerova.

  Ta zima jako by nechtěla ustoupit.Nejde jen o to, že cestování v takové slotě je notně nebezpečné, spíše nám vadí nemožnost volného se procházení po venku, takzvané rokácké relaxace. Místo toho visíme u autokamínek a trpíme v sevřeném prostoru. I cesta do Přerova se nesla v tomto duchu. Počás k nám bylo tentokráte nepochopitelně shovívavé, až do města toho jsme neměli nejmenší problém. Však se tam v podstatě jede celou dobu po dálnici. Najít ale hrací místo Šuplík už tak jednoduché nebylo. Přerov jest osídlištěm roztahaným jak hračky dvouletého dítěte. Když k tomu přidáte tresť z nedokonalých plzeňských turistů, vyjde vám kombinace značně nesourodá. A tak jsme se ptali a ptali krajánků a ti nám radili a radili. Konečně jsme popatřili na komplex obchůdků v šeré budově kdesi v sídlišti. Přijet k vchodové noře vyžadovalo značnou dávku drzosti, neboť přístupová cesta vlastně neexistovala. Policisté ale naštěstí hlídkovali jinde a my si mohli vynosit aparáty bez větších problémů. Naši kamarádi z Tiché vody, předvyřvávající skupiny, již drhli kytary na sympaticky malém pódiu. Jednalo se sice jen o zkoušku, ale zahranou s takovým fortelem, že nám čelisti klapaly v bezmezném údivu. Co se to stalo s tou neučesanou Aquou Silentiou? Kde jsou punkové pózy, špína za prsty a prudká, naléhavá slova o „jiném“ názoru na svět? Hle, místo toho tu stojí tři zástupci mírné subkultury obyčejných lidských zástupců, kteří se dokonce i smějí v mezipauzách. Nu, Aqua změnila styl! Co ale dodat k tomu, že kupříkladu podle mne právě k dobrému? Musím se přiznat, že oproti minulému „naštvanému“ období se to jejich současné poslouchá lépe jako celek. Pavel vyzrál ve velikého kytarového technika, maje před sebou šlapací multiefekt a za sebou dvě (čtete dobře) komba. Nový baskytarista hraje přesně a trochu jazzově a bubeník jistí celou záležitost klepy naléhavými a jdoucími pevně kupředu.

  V poměrně malém klubu je po deváté docela slušně nazděno a to je ta správná voda na Tichý mlýn. Odslouží si tu svoji poctivou hodinku a pak nastupujeme my, hoši a dívka ze západu. Zprvu probíhá koncert bez větších problémů – zvuk je čistý, měkký a lidé pozorní, stojící. Jak však přibývají uhrané minuty, přibývá i odvážnějších posluchačů, kteří se nejprve nesměle vrní na místě, aby si před koncem i několikráte vyskočili. Korunu tomu všemu však nasazují až nesnesitelné socky, které byly nepochopitelně vpuštěny dovnitř. Už při snášení kytar jsme je viděli, jak se válejí v zavšivených spacácích na betonové podlaze u klubu, mezi lahvemi levného vína a kusů okoralého chleba. Nyní řádily opilí na parketu a nebyl to věru hezký pohled. Zvláště jedna z nich měla opravdu výbornou špičku. Byl to hoch – nečistý a nemoudrý. Co chvíli mi padal na mikrofon, čímž moje holubičí povaha dostala časem velice vážné trhliny. K jejímu naprostému roztržení došlo nedlouho před závěrem – jeden z jeho dalších pádů jen pouhou náhodou (kdy jsem se v žáru rytmu odklonil na stranu) málem zapříčinil jistě řádné vyluxování mé ústní dutiny. Přestal jsem hrát, chytnul ho za klopy křiváku a opravdu se chystal mu jednu pořádnou vytavit na ten jeho vínem znylý vepří obličej. Naštěstí mi v tom zabránila kytara, visíce bezmocně na pásu. Tak jsem ho jen vzteky odhodil do davu (stejně to nebylo nic platné) a pokračoval ve výkonu. Snad to tak bylo dobře, neb si nedovedu představit, co by po ráně následovalo. Konec koncertu? Odveta diváků? Vyplenění a následné zahoření klubu Šuplík? Nechám to k vaší úvaze. Já raději balím a těším se na ostravského Pajka, u kterého budeme spáti. Je to z Přerova ještě pár kilásků, ale co bychom neudělali pro jednoho kašpárka ze země těžních věží!

  Ve tři v noci ho probouzíme a nastává obvyklá tlačenice u umyvadla, záchodu a při hledání co nejlepších míst na spaní. Pajk se rozhodl držet basu s námi, ale ráno prý musí brzo vstávat na ryby. Nu, po příchodu z nonstopáče v půl páté už pro říční živočichy tak nehoruje. Uléháme tedy k ránu a budíme se zanedlouho. Výtahový Vladimír, který s námi přijel coby prodavač dobrodružství, neváhá a přemlouvá všechny k návštěvě středu města. Uspěje jen u mne, neb v malém bytě trpím klaustrofobií. Ostatním, zdá se, to tak nevadí. Caine nasazuje okamžitě sluchátka a utíká nám spolehlivou cestou, Golda zase usedá k Internetu. Jen Romana spí a spí jako Šípková Růža. Venku je mrazivo, ale volněji. Prostor jest nekonečný a nám vůbec nevadí, že kráčíme kilometr na další zastávku, bychom si koupili list jízdní. Tramvaj nás zanedlouho nese mezi zbytky bývalých továren a my si jen mimoděk uvědomujeme, jakými porodními bolestmi Ostrava v současnosti prochází. Z kdysi velice nepříjemně černého města se stává město čisté a svěží. Jen ti lidé jako by se občas zapomněli nadechnout. Připadají mi poněkud zamlklí a šedí. Že by to bylo sobotou?

  Na náměstí je klid až to bolí. Vláďa se snaží poznat z historie co nejvíce, ale jediné staré, na co narážíme, je kostel z červených cihel a pak asi na nejstarší stavbu v Ostravě – tou je stále více se propadající kaplička. Více toho nestíháme. Čas kvapí a nám na návštěvu do proslulé Stodolní ulice zbývá jen necelá půlhodina. Ve dne je to ulice jako každá jiná, jen je divné, že na každém domu visí výkladní skříň s jídelním lístkem. „Vláďo, foť!“ volám na rodilého Strakoňáka a kluk z jihu mačká spoušť až je z toho fotební spoušť.

  I nastal večer. V bytě u Pajka se toho moc nezměnilo - Golda stále brouzdal a náš Otík s paličkami měl sluchátka na hlavě jako přirostlá. Byla právě hodina výjezdu do Frýdku- Místku. Nabrali jsme proto Pajkova bráchu Ágnese, jeho ženu a hoj, již jsme se nesli po rozbombardovaných silnicích vstříc novým zítřkům. Do Frýdku je to kósek, opravdové kósek, abych zůstal religiózní. Bydlí tam lidé úplně stejní jako my a snad se v sobotu budou chtít alespoň trochu pobavit. Kroužíme kol středu města a marně hledáme výstupní příbytek. Až na domorodcovu radu vjíždíme do jednosměrky a jdeme se pozeptati do secesní budovy jakési bývalé sokolovny. Golda se však do vrátnice neodváží vkročit, vida, že těsně před ním byl z ní vyhozen hrozen punkáčů. „Už vás tu nechci vidět, holoto,“ zní za nimi sytý hlas macaté dámy v letech a Goldovi pomalu dochází, že musí hledat jiný vchod. Průměrným úsudkem ho nachází za levým rohem a tentokrát je úspěšný. Malá otočka a můžeme na scénu. Podobný secesní ráz budovy je zachován i uvnitř, Je to s podivem, ale akce se skutečně bude odehrávati zde – pod nádherným zlatým lustrem v sále, který je určen na všechno, jen ne na punkový dýchánek. Program je jasný: Zahájí Aqváci tvrďáci, po nich Totální nasazení, my, a nakonec kapela s podivným názvem OAMVZ. Dodnes netušíme, co to znamená.

  Koncert ještě nezačal a my už víme, že nás čeká nejedno překvapení. O to prvé se totiž se postaral sám velikomalý pořadatel Petr, který je zrušen tak, že sotva stojí na nohou. Jeho mladičká přítelkyně ho raději odklízí do šatny a připravuje nás na fakt, že o akci vlastně vůbec nic neví. I ona patří mezi ty nicneřešící punkery – nějak bude, hlavně že je teď! Nijak se nad tím nepozastavujeme, už jsme byli v horších kaších, jak by řekl Jindra Hojer. A koneckonců, zatím běží všechno podle plánu. Sváťa z Totáčů se na nás usmívá od prodávacího pultíku a jemně si klepe prsty do umakartové desky stolu. Heslo: Vždy připraven! je u něho samozřejmé jako podat babičce na přechodu hůl. A to už nastupuje ostravská rota Aqua a drtí nerozhodnuté posluchače svými novými endy. Různobarevná směsice pod nimi však zatím neví přesně, jestli má pít nebo tancovat a tak lidé neustále proudí ze sálu do předsálí a naopak. Při Totáčích už je jasné, jak má punková veselice probíhat. Je vidět, že tu jsou dobře zapsáni. Hoši a dívky si s nimi zpívají téměř všechny songy a křepčí při nich tak divoce, až se nažhavený Sváťa občas zakomíhá jako varan při námluvách. Při našem setu jest již v budově dobře 300 lidstva, což je víc, nežli jsme si představovali i v těch nejlíbeznějších snech. Petr stále spí v šatně zdravým opileckým spánkem, i když pár metrů od něho bouří emoce na samé hranici snesitelnosti. Nazvučit takový sál není lehké, ale zvukař to tu zřejmě zná, protože po nesmělém Aqvím začátku se velmi rychle učí na Totáčících. My proto docela nespravedlivě slízáváme tu pomyslnou smetanu, avšak ti lidé pod námi si ji určitě zaslouží. Strávit čtyři hodiny v nesrozumitelném randálu není žádný med. A nezachrání to ani tisíckrát omleté slovo: Punk not dead! O uzávěr se postarali ti, kteří měli to divné jméno. Přes všechny možné dohady se jednalo o takovou legrační kapelu, která hrála převzaté písničky jak se říká od Vlacha po Bacha. Zpěvačka zpívala jako o život a to bylo asi jediné, co bylo zajímavé – to nasazení.

  Ještě jednou jsme poctili Pajka svojí přítomností a pochválili mu už snad posté jeho včerejší oběd – kobzole a špíz. Vpravdě svaté jídlo! Že nevíte co jsou to kobzole? Inu, zkuste přemýšlet. Odjížděli jsme ráno, zrovna když zpíval Nohavica nějakou píseň o Ostravě. Do Plzně jsme dorazili o čtyři a půl hodiny později. Neckář právě zpíval song Je jaro, jaro, bude léto, bude máj…kolem nás svítilo sluníčko na plný pecky a my věděli, že jsme to jaro přivezli do Plzně. Haj hou, bardi!

  Březen mizí v předtuše dubna a nás čeká jeden z prvních letošních festivalů. Ač mám v zápisníčku napsáno Toužim, smlouva nelítostně hovoří o Nejdku, což je stejným směrem, ale jen o pár desítek kilometrů dále. Nejdek leží za Karlovými Vary a nevím jak hoši, ale já jsem velmi přivítal jiný ráz krajiny, nežli ten neustále se opakující u D jedničky. Počasí v Plzni good, silnice suchá, tak proč bychom si nezazávodili. V Nejdu, výše položeném, bylo však sněhu stále habaděj. Ani jsme kvůli němu nemohli pořádně zajet ke vchodu do kulturního domu. Nevím, koho napadlo uspořádati tuto přehlídku, ale nám bylo předem jasné, že v tvrdém kraji budou určitě samé tvrdé kapely. Nemýlili jsme se. Leteckou posádku tvořili naši staří známí z Chebu Blackmailers, pak jakýsi odpad ze skupiny Plexis, naše rota a další po-rota. Program plný děsu a utrpení. Protože se předpokládalo, že na takovou akci nepřijde mnoho lidí, a zvláště v této slotě, pořadatel muziku přemístil chytře do menšího sálku. Udělal dobře. Sice se tam nedalo moc dýchat, přirovnání k plynové komoře značně pokulhává, ovšem došlí posluchači volné místo na parketu zaplnili přesně do jednoho. O nazvučení bych se raději nezmiňoval, neustále cosi pískalo, vazbilo a zpěvu nebylo mnohdy vůbec rozumět. Spíše se budu věnovati zajímavějším věcem. Tak nás třeba po čase navštívili dva fanoušci z okolí, Dáňa se svým mužem. Takových Dáň je jistě po republice za korunu pytlík, tahle je však příjemná, hodná a navíc se se svým mužem seznámili na našem koncertu. Nedávno se vzali a oba mi ukázali své snubní prstýnky. Na jejich vnitřní straně mají vyryté datum svatby a tři písmena – ZNC. Stejně jako v případě té frýdecké skupiny nevím, co vlastně znamenají, ale je to docela originální, co říkáte? O druhý zážitek se postaral jeden svérázný kluk, který nechtěl odvézt domů (kousek bychom ho svezli opačným směrem) a trval na tom, že svoji trasu 9 kilometrů chodí pravidelně a že o ní nechce v žádném případě přijít. Však si prý občas zaleze do nějakého opuštěného baráku, kde hledá staré lahve od limonád a alp. Má už jich celkem 400 a jen těch od alp prý 12 druhů! Inu, tomu říkám zaujetí pro věc a sklo!

  Předposledním excesem na těchto pofiderních stranách se stává naše již tradiční jarní vystoupení v Peci pod Sněžkou. Termín je vždy vybrán tak, aby už sníh polevil a my se tam mohli dostati bez obtíží. Také nějaký ten svátek není k zahození. Oproti loňskému roku se však Velikonoce poněkud opozdily a tak jsme se tam vypravili jako praví městští turisté – jen s bágly a čtivem na dlouhé, temné večery. Pravda, neslibovali jsme si příliš, před rokem to nebylo ani trochu slavné, takže nás o to víc zaskočila skutečnost. V deset večer se bar hemžil starousedlíky i náplavkami z celé Evropy, že pořadatel mávl paží s rumy a mohlo se začít. Do Pece jezdíme ve třech, ale tentokrát jsme přivezli i Romanu – ať se jednou místní podívají na naše tajné zbraně. Koncert byl dobrý, tvrdý a žádostivý. Bylo to jedno z těch neuchopitelných hraní – kdy jste na odlehlém místě a přece vás tam někdo zná. To je veliká pomoc, vpravdě ta největší. V Peci se spalo, neb venku řádila mlha kamarádka, která nepřipouštěla jinou možnost. Však jsme si jí včera při příjezdu užili dost a dost. Skončilo se hluboce po půlnoci a jak už to na takových štacích bývá, využili jsme příležitosti, kdy nemusíme myslet na návrat, cestu a únavu a pořádně jsme se uvolnili. Zde musím opět vynechati Caina, ale musím to psáti? Pro příště si ho jen vždy odškrtněte – on uvolňování prostě nemá rád (dokonce ani nesleduje hokej, takže pojem „zakázané uvolňování“ je mu zcela neznámý. Nezná ani „dovolené“ či „přikázané uvolňování,“ tak co s ním?). Až do ranních hodin jsme okupovali s Goldou útulný bar a navázali spoustu nových kontaktů. Pro hnidopichy dodám, že v řádné soudružské atmosféře. Na lůžku jsme tak strávili necelé tři hodiny. To už ale volaly povinnosti a Bobek. Vyjet do příkrého svahu k restauraci se nám opět nepodařilo. Ke slovu tak musel přijít poněkud krkolomný sestup s aparáty. A že to pěkně klouzalo! Nu „za rok se vrátím“ zpíval kdysi snad Milan Chladil, a tuhle větu si dobře zapamatujte. Budeme-li živi, splníme ji do posledního výstřelu….ehm, puntíku!

  A nastal závěr, přehrada, mlčení, konec, atd. atd… Zkrátka, meleme z posledního a já tu jsem na to, abych to alespoň krapet přikrášlil. Přehlídka se odehrávala v Dobříši, městu to u Příbrami vystavěného. Podle domluvy s námi měli hráti Bon Pari, ovšem Honzův přechozený zápal plic ho nemilosrdně přibil na lůžko a my volili alternativu – skupinu Siláž vu hod nás. Tito hoši se vyznačují neobvyklou upovídaností a z ní plynoucí samozřejmou pohodou. Neustále cosi probírají, smějí se a vtipkují, až si neznalý člověk může myslet, že to nejsou lidé, ale Krampolovy klony. Jen to obligátní Krampolovo „přátelé“ nezní tak často. A nejsou tak trapně televizní. Co se týče stavby koncertu - chlapci splnili předpoklady na sto procent. Rozjeli akci v duchu hesla „bav se a hraj“ a jistě potěšili mnohohlavý dav pod nimi. Připravili nám opravdu dobrý humus, za což jim musím dodatečně poděkovati. Následkem toho vyrostla květina barevná a voňavá a tak se naše společná hrajba může směle zařaditi mezi ty počinky, na které se jednou bude vzpomínati se slzou na brvě. A navíc, zakrustit si v bývalé synagoze není právě standardní. Ano, čtete správně, v Dobříši jest rockový stánek vybudován v židovské synagoze. Dávno dozněl kadiš, vytrženy jsou mikve, nyní zde bouří rok a ne vousatý rabín. Inu, tomu tak ve světě symbolů a archetypů bývá.

  Tož…a já mizím v dáli, vzpomínkou jat a s kydem v ústech, že za měsíc se zas vrátím, jako vždy čerstvý a odpočatý, plný neznámého elánu (neplést s Jožorážovým spolkem…i když, ti jsou známí, že?) a pokušení otevříti znovu tu tajemnou Pandořinu skříňku. To pravím já…za zvuku zvonů svatého Bartoloměje. Buďme svorni a nevyzraďme vše co víme.

  To přeje a zároveň hartusí Déma ležérní, vědecký a velice antistatický…

Rychlé šípy - Na večerní hlídce
díl čtyřicátýprvní