Kolik z nás za svůj život řeklo tu kouzelnou větičku: No, to je ale náhodička! Určitě hodně a jistě mi dáte za pravdu, že po počátečním nadšení všechno zase jde dál a že zůstává již jen takový ten snadno zapomenutelný pocit něčeho zvláštního. Prostě se to stalo a basta. Jenže jsou lidé (třeba já), kterým zapomenout nestačí. Neustále bádají ve svém nitru, proč se to vlastně stalo a jestli tedy nakonec nejsme loutkami v tom nějakém legračním divadélku. Mnohokrát se mi stalo, že jsem nalezl, dostal, nebo koupil věc, po které jsem se pídil neskutečně dlouho. Dodnes nevím, proč se to děje, ale v každém případě je to milé. Po dlouhém bádání jsem přišel na vědecký vývod, že veškerá akce plodí samovolnou reakci. Jinými slovy: Pokud budete sedět doma na zadku a kopat se do holeně, nic nebude – to vám garantuji. Jeden z posledních mých „záhadných“ přírůstků přibyl minulý týden. To je tak: Jsem horlivým sběratelem veškerých komixů v českém jazyce (anglicky moc neumím) a tak dá rozum, že šorním kde se dá. Tu navštívím renomovaný obchod, jindy zapátrám v zaprášeném antikvariátě a nevyhýbám se ani modrým kontejnerům na sběrný papír. Přesně podle hesla: Dělej a bude ti dáno. Nemám zrovna v lásce ty kydy o tom, že někdo nám něco dá jen tak (lásku, peníze, spokojenost atd. Každý se v tom rácháme sám a sám za sebe. A koneckonců…zkuste se v obchoďáku zeptat, jestli vám něco věnují zadarmo!). Takže se pinožím přesně tak jako vy. V objektu mého zájmu již drahnou dobu sídlilo prvních šest čísel časopisu Čtyřlístek. Ty úplně první byly ve formátu A4 a byly nečíslované. Podobně i dalších 6, ale ty už byly ve formátu nám všem jistě dostatečně známém. Neznám člověka, který by nečetl o Bobíkovi a spol. Takže první číslovaný Čtyřlístek začíná až od čísla 13. Jelikož už něco pamatuji a jelikož mě otec kdysi dávno koupil jeden z těch prvních, i rozhodl jsem se, že si je z nostalgie pořídím znovu. Tak nějak se musím bohužel přiznat i k tomu, že další z důvodů byla jejich nezadržitelně stoupající cena na burzách. Ty mohou vyšplhat až za 1500 korun za kus (podle zachovalosti) a mnohdy klidně i výš. Slyšel jsem o případu, kdy na loňském veletrhu antikvariátníků bylo vydraženo prvních 6 čísel za 54000 Kč (!), to je 9000 Kč za číslo! No, nekupte to, že? A teď to přijde. Na sběr čtyřlístků jsem nijak netlačil, říkal, jsem si, že když to přijde, tak ať, a jestli ne, taky dobře. Minulý týden jsme hráli ve vesničce kdesi u Strakonic. Záboří se to jmenovalo. Zpětně vzato, nechápu nic. Ten kluk, který náhle vyhrkl, že je má doma a že mi je klidně dá, protože mu na půdě jen tak leží, na tu zábavu vlastně vůbec neměl jít. Přišel jen pouhou shodou okolností. Kdysi ve školních letech je prý vyměnil s jedním klukem za kdovíco a pak je vhodil na půdu – od té doby se do nich nepodíval. Ležely tam…až do té osudné soboty. A nebýt skluzu při koncertě, nikdy bych za nimi ke stolu nepřišel. Neměl jsem totiž do čeho píchnout a tak jsem si chtěl jen tak pokecat. A proč přišla řeč na čtyřlístky? Kdybyste mě napínali na márách, nevím. Nikomu jsem to samozřejmě neřekl, neb jsem to nechtěl zakřiknouti (ach, ty podivné lidské rituály) a s napětím očekával neděli – den, kdy mě je prý přiveze až do Plzně. Závěr je jasný. V neděli zahřměla motorka, Michal otevřel zavazadlový prostor a věnoval mi prvních šest svázaných čtyřlístků. A nechtěl za ně nic – ani pod hrozbou násilí. Tak jsme si dali čaj a on zase odfrčel. Mám je teď vystavené ve své knihovničce a stále ještě tomu nemohu uvěřit. Jak říkám: Kolik z nás za svůj život řeklo tu kouzelnou větičku: No, to je ale náhodička! Ale je to náhodička?

  Dubnový čas odpočítáme společně v úzkém, sklepním klubu Dundee na ocelovém Kladně. Rok se s rokem sešel a my jsme tu zas. Se železnou pravidelností (jako v Poldince) tak naplňujeme slova jednoho z největších myslitelů a zároveň farizejů nového věku V.I.Lenina: Učit se, učit, se učit se! Ano, dokud živi budeme, na Dundee nezapomeneme. Je to naše rocková učebnice, škola v praxi, jak se nenechati strhnout halami se vším komfortem a čistým vzduchem. Zde v klubu je vše vyhraněné – deset centimetrů od lidí (cítím jejich horký dech), deset centimetrů od nástrojů (cítím jejich naléhavost, naříkání ve vysokých tónech) a deset centimetrů od druhů ve zbrani (cítím jejich zapšklost, řepáctví a dřevnatost ve výrazu). Zde se píší dějiny punku a ne někde ve vzdušném, sošném prostoru, kde divák je pouhým statikem v davu. Tady to žije, skáče, tryská a výská.

  Klub Dundee prostě máme rádi. Nemalou měrou k tomu přispívá i sám majitel, který je tak pohodový, že myšlenka o dlouhém trampingu s ním a jedné konzervě na přežití pro nás oba není vůbec trapná. Je to pohodář se vším všudy a tuhle svoji slabost rozsévá všude tam, kde jeho kroky zazní. Svatý muž rocku! Takže se koncert vyvinul ku spokojenosti. Ze začátku sice lidé jen seděli u stolů a sdělovali si své osobní dojmy, ale postupem času se parket před námi plnil, až byl nakonec plný skotačivých dívek a hochů. Tak dalece, že jeden z nich, dlouhán téměř nebeský, strhnul osvětlení pódia, čímž majiteli vznikla určitá škoda. Moji nabídku o zaplacení poloviny náhrady muž rocku přijal a my odjížděli s nálepkou těch, co mají rádi spravedlnost.

  O několik kilometrů dále nás tenhle celoživotní kámen pěkně potrápil. To jsme se motali v lesích nad Berounem, v krajině temné a sychravé. Zatáčka střídala zatáčku a v jedné z nich jsme to uviděli – malý domek, černý, opuštěný a vedle něho stojící auto s rozsvícenými blikačkami. Co tu asi pohledává? ptali jsme se s Goldou a málem přejeli korzující obludu na silnici. Byl to pes většího vzrůstu, snad labrador či co a vykračoval si, zjevně popletený, od krajnice ke krajnici. Nu, zřejmě na něho přišly fyzické potřeby, zněla odpověď v našich duších. Přesto jsem zastavil a volal směrem k tajemnému autu, zdali něco nepotřebují. Odpovědí mě bylo jeho rychlé nastartování a následný odjezd. A pes dále strašil kousek od nás. Nenechal se chytit, trouba jeden, a tak jsme také nastartovali a vyrazili směrem k domovu. V ten moment jsme souvislost psa a auta zavrhli, neb tam byl stále ještě ten domek, ale čím dále jsme se vzdalovali, tím více nám to vrtalo v hlavě. Co by tam auto tak v noci dělalo? A proč se v domku nesvítilo? Byl opuštěný? V Berouně jsme už věděli, že ten pejsek byl z toho auta vyhozen nemilosrdně a zanechán na pospas přírodě. Ach, nebudete se na nás zlobit, když napíši, že jsme se pro něho už nevrátili? Bylo to všechno tak fantastické a nepravděpodobné, že jsme raději pokračovali v cestě. A byly tři hodiny ráno. Jedinou útěchou nám tak byl fakt, že pokud se pes držel silnice, tak zanedlouho jistě dorazil do města. Snad už má v tuto dobu lepšího majitele. A nebo se v domku potom rozsvítilo a kdosi neznámý zavolal do noci: „Alíku…pojď už domů!“

  Šlehnutí bičem číslo dva se stala naše exhibice v jinak prý velmi renomovaném klubu Hvězda. Je to vysokoškolské zařízení a podle toho vypadá i osazenstvo. Chodí sem jak obyčejní smrtelníci, tak i baťůžkářky, fifleny, selští hoši i zaprděně inteligentní skoroinženýři. Prostě směska těch nejbizarnějších postaviček, co může svoz z naší republiky nabídnout. Pan velitel celého objektu přísahal s prstem k zaprášenému stropu, že těch 600 až 1000 lidí jest tu standard a tak se i dnes rozhodně stane. Nu, nevěřili jsme mu. Byl už pozdní čas, Máchu ku lásce sice ještě nezval hlas, ale parket byl prázdný jako bandaska od mléka. Nenápadným sondováním jsem zjistil, že tento koncert nebyl původně vůbec avizován – jak na našich stránkách, tak na plakátovacích plochách. Prostě se spoléhalo na to, že na akce se chodí vždy a basta. Bohužel, tu si musíme sáhnouti i do vlastní kapsy – i my máme na té nepropagaci svůj viny díl. Ale je třeba dodat, že si pořádající chlapci měli včas uvědomit, že nedělají podnikový večírek pro horních šedesát tisíc, ale běžné rockové klání. Takže výsledek stál za starou belu. Ve finále si překvapení fanoušci telefonovali po celé Praze a kdo stačil včas přijet, ten viděl alespoň závěr. Což o to, prostor je to hezký a co se týče koncertu samotného, nemůžu k němu říci ani ň. Zvuk v mezích, nálada standardní, inu, co bychom si více mohli přáti, že? Takže jedinou legrací večera byla moje haňba Lukova nového kola, na kterém jsem nenechal kapku oleje v klidu. Chudák kamarád si mohl mozek zbláznit, jak lkal v zátiší vzrostlého stromu. Kdo má hlavu, chop se jí a mysli!

  Jak víme, duben byl špatným počasím přímo vyplněn. Pršelo až se lilo a všichni měli strach, by jim to neodneslo domečky. V neděli situace vypadala velice špatně, což se odrazilo na obavě, zdali se náš středeční koncert v Olomouci neodloží ad acta. U klub totiž leží pouhých 20 metrů od rozběsněné Moravy a to není vůbec, ale vůbec dobré. Leoš, člověk od produkce, však zavolal, že můžeme klidně přijet. Scházelo prý deset centimetrů, aby se voda přelila přes umělý val. Protentokrát si mohl oddechnout. A my jsme mohli odehráti krásné (mé prokletí z akustiky místnosti je zřejmě navždy zlomeno) hraní a pak vyrazit k domovu plni spokojenosti z odvedeného punku.

  Ten týden byl nabitý. Začalo se v úterý Prahou, ve středu Olomoucí a aby toho nebylo málo, budeme pokračovati čtvrteční další Prahou a pátečními Hořovicemi. Sobota patří volnu, uff! Takže pojďme se mrknout do Mlejna, kam jsme si zase po nějaké době pozvali předskupinu. Byli to naši dlouholetí páni ze Strakonic – skupina Zničehonic. Hoši proplouvají časem i prostorem bez zvláštního cíle. Jen tak bloumají zkušebnou, aby tu na pár let skupinu rozpustili a jindy zase zasedli k nástrojům a hola, hola, pódium volá. Teď mají zrovna fázi hraní, takže jsme je hezky vyhmátli a obšťastnili. Zpěvák Honza se sice kriticky dušoval, že od ledna je to jejich druhý koncert, ale na celkovém dojmu to moc poznat nebylo. Řezali do toho stejně jako v době, kdy jim fanynky padaly k nohám a volaly jejich osobní jména. Pravda, dvě basové kytary v grupě nejsou zrovna obvyklé, ale je nutno kydnout, že občas bylo znát, že se oba tlustostruníci s aranžemi nemálo natrápili. Lidé je kupodivu respektovali a viděl jsem dokonce, jak si pár punkerů poskočilo s kanadou.

  Když se tak podívám do mého zápisníčku, kam si pečlivě zapisuji docházku, opravdu nevím, podle čeho se návštěvnost řídí. Někdo tvrdí, že za to může termín výplaty, zkouškové období, hezké počasí a dokonce i stále více se rozmáhající šílenství při fotbalových a hokejových utkáních. Panečku, koncert ve dni finále kopálistů a hokejkářů se rovná téměř sebevraždě – to vám řekne každý středně vzdělaný hudebník. Tak kdo mi vysvětlí, že na Mlejně bylo toho dne lidí jako mraky? – a to se ještě navíc (mimo výplaty atd.) potkalo několik zajímavých koncertů najednou. Kdo řídí mozky těch ubohých duší, které nakonec zvednou svá hmotná těla od blikajících počítačů a jdou si zaplatit pokleslou zábavu? Je to náhoda či záměr? Přiznám se bez biče že o tom často přemýšlím. Možná častěji nežli si dokáži přiznat.

  Muzikant našeho formátu vždy zavýská, když nemusí do rachoty s předstihem. Co značí tato záhadná slova? Inu, že cíl jeho drnkání jest blízko, tak blízko, že mu postačí se vyhrabati z pelechu necelou hodinku před plánovaným dojezdem. Tyto atributy zcela naplnily Hořovice, což jest městečko pouhých 35 kilometrů od Plzně. Již nějaký čas tam funguje rockový stánek Labe a ti skalní vědí, že jsme ho již několikráte navštívili. A ani tentokráte nás nezklamal: Pódium bylo vhodně nasvětleno, lidstva opravdu přehršel, bavba jeho veselá a nechyběla ani naše věrná fans Erika s náručí plnou nezbytných fidorek. Ona je už taková hodná. Když má výluku a nepřinese kinder surprise, tak se holt musíme spokojiti s výrobky firmy Orion. Ty jsme ale vdechli až po výtečné číně, kterou nám připravil pan Kuchař s velkým K na začátku slova. Tak jsme jí byli nadšeni. A to už jedem zase domů spát a na kostele bijí zvony.

  A je tu opět víkend, právě ten, o kterém zpívá Jitka Molavcová, že je plný prázdných dnů bez útrap. Nebo že by to byl ten tučný Tučný? Nu, necháme dohady na stoličce a velice jemně se přeneseme přes pátek a sobotu, kterou jsme měli nezvykle uvolněnou. Odpadly nám dva festivaly, tak co bychom si nenatáhli kosti od minula! Jsou přece Velikonoce a podle pranostiky - kdo je nesvětí je darebák a zhýralec. Takže jsme pilně loupali vajíčka (Erika zklamala dvakrát!) a následně dělali nekonečné vajíčkové saláty (aby se nezkazila). V neděli jsme měli těch zajíčků a kuřátek právě tak plný trávníček. Byl čas trochu vyvětrat hlasivky. Los padl na jakýsi nám neznámý Jetřichov u Broumova – vesničku to schovanou kdesi v náruči krkonošských prahor. Původně jsme plánovali, že tam přespíme, ale události nabraly zcela jiný směr…o tom samozřejmě dále. Cesta do Jetřichova vede zčásti kulturní krajinou – po docela dobrých silnicích, ovšem zhruba v její poslední třetině se přístupové komunikace náhle prudce zhorší a vy jste nuceni experimentovati co se dá. Náš set má nastati až v pozdní večer, tak se nikterak nežinýrujeme a pomalu si to suneme přenádhernou krajinou. Působí jaksi ospale a řekl bych i zčásti fantasticky. Jako by se tu zastavil čas. Vůbec bych nebyl překvapen, kdyby nás tu zastavili fašisti v dobových uniformách a chtěli po nás liebes brief (nebo jak se propustkám vlastně říká). A já bych je slušně pozdravil samopalem a jelo by se vesele dál – jako ve správných filmech. O kus dál by mohl partyzán Voloďa bádat nad americkým granátem a já bych opět pomohl. „Pasmatri, (podívej)“ řekl bych a názorně bych mu ukázal co musí opatrně udělat, až ujedeme takových 200 až 300 metrů. Výbuch v dáli by nám potvrdil, že Voloďa byl pozorným žákem. A takových taškařic by jsme mohli klidně v tomto kraji zažít desítky. Leč tabule oznamující vjezd do obce rázně přerušila veškeré naše snění. Nastala realita a s ní prvé, nesmělé oťukávání situace. Chtít po Cainovi, by šel vysledovat pořadatele, by znamenalo vystaviti se nebezpečí zrušení celé akce. Takže obvyklé otěže přebírá zkušenostmi přeplněný Golda (v jeho nohách i já) a začíná se prodírat hustým kouřem ke vchodu. Jetřichovice jsou vůbec zvláštní ves. Navenek působí male, cize, ale pod jeho lesnatým srdcem už tepe motor nové generace. O tom svědčí uzavřená továrna a na druhou stranu úplně nově zrekonstruovaná restaurace U Svaté Magdaleny. Vím, že k vaření a roznášení piva člověk nemusí být nutně češtinářským přeborníkem, ale co mělo znamenat to Česká kuchyně s velkým Č ve větné nabídce? Však jim to jednou Magdalena spočítá – ať je svatá, nebo hříšná. Až se v nebi z toho budou smažit, nezbedníci! A nejenom za to – ty ceny, které se odvážili účtovat patřily mezi ty snad nejtvrdší, co jsme za naši malou kariéru viděli. Samozřejmě na papíru. Vkročit tam mohl jen blázen nebo požitkář.

  I vraťme se na prkna, co znamenají utrpení. Kdepak svět, tady žádnej nebyl – jen to Churchillovské pot, pot a dřina. Program byl načasován tak, aby běžel už dávno před námi. Tak se na pódiu střídala jedna skupina za druhou a my měli přijít jako ten pomyslný zlatý hřebík noci. Do té doby jsme se marně snažili nalézt nějaký ten primácký recept. Jak pojmout vystoupení, když shora plyne jen řev a hluk z nabroušených kytar a bicích? Jakou variantu hrajby zvolit? To a ještě mnohem zásadnější věci nám vířily v mozcích. Nakonec, když sirény zazněl hlas, jsme zvolili tu naši, pravou a okolnostmi nezdelvovanou znouzí atmosféru, což je porád pryč a nekoukat vpravo ani vlevo. Řeknu vám upřímně, že není mnoho takových štací. I Michal se přiznal, že poprvé ve svém životě přestal vědět, co se svým kombem. Neustále točil knoflíky na všechny strany – v marné snaze dosáhnouti alespoň „jakéhosi“ pocitu při tvorbě tónů. K úplnosti dodávám, že to byl marný boj. Věnovati se takovým nedůležitým věcem nemělo valnou návaznost. Lepší bylo snažit se moc nevyřvat do téměř hluchých mikrofonů a dávati si pozor, kam člověk šlape. Hrací místo bylo totiž zvláštní svou houpavou atmosférou. Dá se beze studu říci, že jsme byli rádi, když časomíra na mých digitálních hodinkách zaznamenala 90 minut a my mohli jít od válu. V tu dobu se už ale parket nepochopitelně zaplnil a někteří jedinci se dožadovali opakování celého programu. To bylo příliš i na jinak velice vstřícného Michala. I rozpustil si vlas, nohy si naaranžoval do praku a zahrál několik bezchybných světově uznávaných rifů. Nálada pod námi tím okamžitě polevila (všichni chtěli přece Zmouzi) a to bylo znamení, že letky mohly zhasnout. I byla noc, den prvý! Jistě tedy nemusím vysvětlovati, proč jsme se rozhodli pro okamžitý návrat, i když jsme tam měli domluvené spaní. Majitel penzionu pan Mrkvička sice prskal jako zajíc, ale nás nepřehlušil. Věc jest jasná nad území - pojedeme domů, pryč od drahých restaurací se špatnými slovesnými druhy, pryč od srnek, co dávají dobrou noc a jeleni jim to trpí.

  Večer plný zázraků tím však ještě zdaleka nekončil. Náš rozverný taxikář Golda si pozval do auta hned čtyři punkery (podlé pohlaví dva na dva) a ještě k tomu jednoho nahodilého kolemjdoucího (a slušně oblečeného) mladíka. Jestliže ti okovaní budili respekt (ale podle toho se paradoxně vůbec nechovali – byli dobří a slušní), ten slušňák si to s námi vyřídil kousek před Broumovem. Nebudu chodit kolem letitého vtipu, ve kterém se praví, že všichni blili, enem pan kaprál zvracíl…ten hoch nám to tam zblil tak pečlivě, že jsem druhý den musel celé auto (a i kufřík s našimi nejcennějšími cédéčky) pořádně vydesinfikovat. A přitom to na první pohled vypadalo tak nenápadně. Nebýt Cainovy tiché ozvy: „Démo, nemohl bys prosím zastavit? Ten kluk asi zvrací!,“ ani bychom to nezaregistrovali. A tak „slušňák“ musel vycídit co mohl. Padl na to náš starý hadr na okno (ach, hadře, hadře) a moje železná zásoba vody na pití.

  Svátky zmizely pod nánosy pampelišek a fialek. Život šel dál a s ním i náš nekonečný seriál rockových úletů. Tentokrát jsme se zaměřili na Kmochův Kolín, což jest lokalita, kterou, pravda, jsme zatím navštívili jen díky hochům ze spřátelené agentury Ameba, která provozuje veleslavný festival Rock for people. Nyní jsme byli sirotci opuštění a k tomu ještě s nejasnou představou, jak tohle všechno vlastně dopadne. Tenhle koncert byl totiž domluvený pouhý týden předem, neb původní v Sokolově prostě odpadl jako nepotřebné střevo. Škoda – klub Na vrakáči byl skvělý a jeho zavření můžeme už jen oplakat. Nic jiného nezbývá. Vzniklou mezeru doplnil Davy, bubeník co hraje jak někdo od skupiny Police, byv majitelem Starých lázní, objektu to u řeky. Davy, jak se říká, klame tělem. Zatímco o něm nebylo slyšet hezky dlouho, on nelenil a zelenil si hezky pro sebe. Koupil zchátralý objekt, oslovil architekta, půjčil si peníze a vrhnul se na podnikání. Výsledek jeho snahy jsme ocenili sborovým Wooouh! Zvenku sice stavba nevypadá moc přívětivě, ale jakmile překročíte práh, ocitnete se okamžitě v moderním světě, kde na vás blikají nejnemožnější vychytávky a udělátka. Davy zkrátka chytil dobu za pačesy a pořádně s ní smýknul. Budiž mu to přáno, vždyť odvážným prý štěstí přeje.

  Podivností Starých lázní jsou celkem 3 hudební sály, do kterých je ale odstupňované vstupné, zajímavost číslo jedna. Dovedu si živě představit, jak se na baru předvádí mladický zbohatlík před jedním normálňákem slovy: „A do kolika sálů máš lístek?“ „Do dvou,“ jako bych slyšel tichý hlas normálňáka a potupný smích zbohatlíka! O tohle ti tedy Davy šlo, že? Jsi ďábel, abys věděl. Takhle laborovat s nevinnými obětmi šoubyznysu! My měli možnost vstupu do všech prostor, čehož jsme si pod ostřížím Davyho zrakem všichni patřičně užili. V tom největším, tam, kde kdysi byl Babylon…ugh…bazén, stálo poměrně veliké pódium a vypucovaná aparatura. Přivezl ji jakýsi vážený pán, soudě podle jeho nekonečných řečí. Však jsme si jeho historek o tom, jak zvučil Bílou, Vondráčkovou, Olympic a jánevímještěkoho užili za celý večer dost a dost. Inu, je to jeho zaměstnání, tak proč by se s námi nepodělil. Nikdy bych nevěřil, že i pikantní příhody ze soukromí „slavných záprdků“ se mohou oposlouchat. A tak jsme se u něho střídali a kývali hlavou na souhlas jako že jo, to je hlína, panečku…jen tak dál…máš tam ještě něco? a podobně.

  Při tak kvapné domluvě dá rozum, že Davy nějaké davy nemohl očekávat. On se sice naparoval, že má všechno ošéfované, ale jeho těkavá prasečí očička ho prozradila – nevěřil tomu stejně jako my. Čas nám dal všem za pravdu. Došlo necelých 80 lidí, ale i přesto jsme odehráli dobrý koncert. Někdy je méně lépe a v tomto případě to mohu podepsati vlastní krví. A tak jsem si před odjezdem natrhal z kouzelného stromu před lázněmi kytici bílých květů a vyrazil do světa, kde kompromisy neexistují!

  O pražské Deltě se zmíním jen v hezkém. Hodně lidí, takřka domácí atmosféra a bohužel smutná zpráva, že klub jde zřejmě do své poslední sezóny. Nu, už je to tak. Celý objekt prý kupuje jakýsi „správňácký“ podnikatel, který už ovšem s rockovým stánkem nepočítá. Doba peněz si diktuje tvrdé podmínky…a koneckonců, když to řeknu cynicky, i správní obvod si oddechne (Delta patří městu a podporuje ho). Takže konec další legendy. A možná, že na tu legendu budeme vzpomínat jen my staří páprdové. Dobře nám tak! Ti noví půjdou jen o bar dál, tam přece mají nový fotbálky a dobrý pivko, ne?

  Duben byl měsíc, kdy jsme chtě nechtě do Prahy museli celkem čtyřikrát. Začali jsme Hvězdou, Mlejnem a Deltou a její prohlídku zakončíme v jakési dupárně kousek od magistrály. Pozvala si nás tam skupina Banánové rybičky, která tam křtila svůj nový výtvor. Nevím, koho tohle spojení napadlo, v každém případě to působilo podivně. Zvláštní sál s množstvím úzkých uliček, které končily v neznámu, drahý bar a noví, existenčně zcela nezávislí lidé. Odcházím si koupit rohlík a kus salámu do nedaleké nonstop prodejny a kochám se raději projíždějícími auty – vzduch uvnitř je totiž hustý jako většina odsouzenců v Solmsonské věznici. Banánovým rybičkám se nedá upřít sveřepost při tvorbě. Jejich melodie jsou prosté a úderné a jejich fanoušci pokorní a hlasití. Koncert začal poměrně dlouho a to nevěstí nic dobrého. My tím pádem přijdeme ke slovu až k půlnoci a to jsme zvědavi, kdo tu ve všední den zůstane. Je čtvrtek a studenti nejsou roboti. Přes všechen ten marast se tam tu a tam objevila nám nějaká ta dobře známá postavička. Ano, mluvím o Alešovi z Jaksi taxi, jehož nakažlivý punk zní chodbičkou do omrzení. Alespoň tohle, když už nic, šeptáme s chlapci do světlíku spolu s přáním brzkého konce. Před nultou hodinou jdu zburcovat vyduněného (neplést s vytuněným…to on je, tím opačným způsobem) Caina, který chudák strávil veškerý svůj čas za úzkou plentou oddělujícího ho od pódia. Náš čas pravdy může začít. Čtvrtého do počtu doplňuje rychle Michal, který už stihnul jedno hraní a teď si sotva stačí svléknout svůj kostkovaný havelok. Hrajeme nervózně, občas rychleji nežli je zdrávo a pomyslnou tečku cákneme dobře k jedné hodině ranní. Tou dobou se na parketu potácí pár naprosto hlukem zpitomělých individuí. Je konec zábavy, Rybičky znají desatero a my mastíme na Plzeň jako by nám hořela koudel za zadnicí.

  A je to tu znovu - ať chcete nebo nechcete, já musím končit. To je tak…člověk píše a píše a pak najednou „Ha!“ a je konec. I já jsem v tomto bodu zero a proto jen krátce. První z těch dvou událostí se odehrála v Litomyšli a jelikož jsme v ní nespali a vraceli se okamžitě domů, vlastně nemám, co bych sdělil. Mohu ujistit všechny historiky, že klub Kotelna pořád topí, osazenstvo jest též stávající, a lidé, co do něho chodí, příjemní až běda. Však jsme si zaskákali do sytosti. Je to málo? Je to hodně? Suď a buď!

  Ten druhý zápis se konal u nás v Letním kině, tam, kde lípy ševelí a brouci chodí spát s úsvitem. Rok jsme čekali, až znovu navštívíme tento stále více chátrající areál. A vidíte, sotva se duben překulil k závěru, tak ho tu máme zas! A co? Nu….Majáles přece! Študenti mají svátek a potřebují shodit všechny ty starosti všedních dnů. I nastanou jednodenní svatby, pití lihových nápojů, tanec na lavičkách a spřádání snů o šťastném životě. To ke kolejnímu životu neodmyslitelně patří. Stejně jako v minulých letech, i tentokráte nám byla svěřena dramaturgie na takzvaném „Znouzím plácku.“ Není to nic jiného, nežli kousek místa až tam nahoře, kde jen bory šumí a ptáci pějí melodie. A protože od vydání přelomové desky ZNC uvádí své hosty na vlnách rádia Bla bla plus uplynulo právě dlouhých 15 let, i usmysleli jsme si, že pozveme všechny ty, kteří se na tom tehdy podíleli. Někdo už nemohl – taková Mocela umbra spí již dlouho svůj věčný spánek (nedávno se probrala a vdala se!). Jiný se pokusil vstát z hrobu a začít improvizovat – Otcovy děti se svým tatínkem Jardou Svobodou. Takže večer sliboval mnohé. Počasí však zlobilo. Ta pohoda slunce, která vládla minulý rok, letos nehrozila ani náhodou. Ještě den předtím se snášely z nebe husté provazce deště a jejich erozní činnost byla viditelná snad i pro slepce – všude bahno a marast. Študáci však na tohle naštěstí nehledí. Svátek mají jen jednou v roce, tak si ho přece nenechají zkazit nějakou tou přeháňkou. Oni ví, že až bude nejhůře, zapálí se vatra a tam se všichni ohřejí.

  Psát o všech skupinách by asi nemělo význam, proto budu stříleti nahodile, jen tak, co mi přijde pod prsty. Stejně jsem u všeho nebyl – to bych musel být počítač a vnímat realitu úplně jinak. A vlastně jsem ani u všeho být nemohl – náš Honza manažerskej totiž zapomněl domluvit některé univerzální dovybavení a tak jsem začátek Majálesu strávil ježděním po plzeňských zkušebnách. Flikoval jsem to, jak to šlo. Hoši z Laiků zapůjčili basové kombo, Silážníci zase bicí soupravu, za což jim oběma šlu neskonalé díky. Tím ale starosti nekončily a tak se stalo, že jsem Plus naše slyšel jen z veliké dálky. Podobně pro mne dopadly i Bikini.

  Bylo časné odpoledne a letňák se začal pomalu plnit. Ač jsme zpočátku malovali čerta hlinkou na zeď, naše obavy zůstaly v pekelném kotli pevně zavřené. Nakonec to byl hezký večer. Pamětníci měli možnost slyšet již zmíněné Otcovy děti, kteří se sice dušovali, že na zkoušku měli jen velice málo času, avšak na výsledném efektu to nebylo vůbec poznat. Jarda byl uvolněný jako tlakový hrnec, hrál s rozvahou jako Pája a my všichni se radovali jako….jako otcovy děti. Byli první, kdo měli pod sebou hrozen příznivců. Svůj tanec „mladý strom v silném větru“ si tam šel skočit i náš bubeník, což je vzácné a proto o tom píši. Děti skutečně potěšili - dokázali, že jejich písničky mají stále co říci. A to je v dnešní době skoro zázrak.

  Majáles pokračoval celkem na třech scénách. Na té hlavní, největší, se střídaly kapely trochu odlišných formátů – od zbytečně natvrdlých Škworů až po spolehlivé pumpy Vypsaná fixa. Hraje jim to stále lépe, což kvitujeme s povděkem, neb jsme jejich věrnými fanoušky. Mezi nimi zazněly i tóny slovenských Polemiků a podobně laděných Fast food orchestra. Zatímco na prvních byla již znát určitá únava materiálu (pamatuji je našlápnutější), ti druzí měli šťávy více. Šlusovali to pro mě nepochopitelně „alkeholáčtí“ Horkýže slíže a dva bratři Homolové na scéně - skupina Wohnout. Je poněkud zvláštní, jak tato spíše klubová kapela dokáže zazářit i na velkém pódiu. Myslím, že jejich šou není moc o písničkách, které na obří scény patří, ale o energii a náladě. A to se dnes bohužel nosí. Heslo „Ukaž a panuj“ je zaklínadlem snad každého provinčního plátku. A lidé to vidí a reagují.

  Existovala i třetí scéna. Na rozdíl od těch známých, nebo velkých jmen se tato scéna pochlubila opravdovskou a nefalšovanou atmosférou. Posluchačů tady stálo o tisíce méně, řekl bych tak okolo 50 až 100, ale o to byli vstřícnější a pozornější. Sám jsem tam jenom nakouknul – když hrál Maxipes Fík, což je převléknutý Mrtvý řízek – takže bych se celkovému hodnocení tohoto místa raději chtěl vzdát. To, že stálo vysoko v mém hodnocení tu necháme jako smutnou satisfakci za to větší a největší. A tím to pomalu uzavřu. Možná bych se ještě mohl zmínit o té „naší“ scéně, ovšem psáti o N.V.Účkách, kteří to neskutečně hrnuli a o skupině Bonpari, která potěšila mnohé (a právem) vlastně nemá cenu. Tohle se prostě musí vidět naživo. A proto končím za plochých zvuků fanfár a ohňostrojných výbuchů a těším se až se zase někdy donutím si sednout k počítači a přinutím se sepisovati naše všedně neobyčejné příhody. Za to prosím přírodu a náladu pochybnou. To pravil Déma běžný, toho času bědný, po slunci toužící….

  Mám určitou výhodu – tím, že bydlím takřka u samého plzeňského srdce, u náměstí, mě prakticky neunikne nic, co se na něm šustne. Pravda, kolikrát to šustí pořádně, tak, až nám drnčí okna, a přesto jsem zalezlý doma a nikam nejdu. Ne nadarmo se říká, že nejdále to máme k těm přátelům, kteří bydlí přes ulici. Ale většinou se jdu přece jen projít a zkontrolovat, zda se neobjevilo něco nového, něco, nad čím bych si sednul na záda. V létě tu totiž probíhá mnoho různých akcí, festivalů a demonstrací, takže jsem už viděl snad veškerou naši hudební smetánku…a zadarmo, chi! A nedávno tu proběhly předvolební mítinky. Měl jsem tedy velice vzácnou příležitost vidět ty interprety, kteří na festivalech většinou nevystupují, protože se tam zkrátka…nehodí. A tady je prapůvod toho, proč se o tom zmiňuji. Ne snad o volbách, proboha, na to jsou jiné hlavy a jiné plátky, spíše než o tom bych vám chtěl podat zprávu o tom, jak mě bylo opravdu, ale opravdu smutno. Vím, že už na to rejpání do všeho mám svůj věk a rozumím tomu, když to někoho dokáže naštvat, ale já si prostě nedám pokoj. Jsem zkrátka obyčejný člověk s obyčejným mozkem a nemyslím si, že věci vnímám jinak, než vy. Tož tak.

  Po legračním osobním začátku, kdy jsem s Michalem čtvrtého obluzoval city Pražanů plzeňskými pověstmi v samotném nejvyšším svatostánku hudby – Lucerně, a kdy jsem dvakrát (!) zaplatil pokutu za porušení pravidel (ach, ta Praha) následovala strastiplná cesta do Zlína. Toho dne vládlo poměrně příznivé počasí a Viking, jehož jsme na Zličíně nabrali měl i dobrou náladu. Co víc si přát a nad čím uvažovat? Snad jen nad těžkostmi naší draze placené dálnice. A tu musím zvednouti písmo, neb my, pamětníci dob dávno minulých, pamatujeme velmi svěže, jak tato tepna pulsovala ještě klidně a rychle. Dnes se spíše podobá obrovskému silničnímu vředu, který jest obestavěn by-pasy v marné touze přežít alespoň do druhého dne (což se neustále opakuje). Ten den však skřet dálniční nebděl a nám bylo tak umožněno včas dojeti do takzvaného „koženého města.“ Baťa sice již dávno vzal boty na ramena a zdrhnul za lepším, ale jeho stopy jsou tu viděny všude – ať už se jedná o malé cihlové baráčky, které jsou tu nasety křížem krážem a nebo obří komplex bývalé továrny. Píši záměrně bývalý, neb jeho areál jest nyní pln všelijakých jiných atributů, které k botám mají daleko jako ohon k želvě.

  Klub Golem je proslulý svojí sveřepou touhou pořádati vše netradiční a neviděné. Pravidelný návštěvník má tak možnost vidět persóny, na které ve zbytku republiky nenarazí ani krumpáčem. Jsou to, pravda, staré vykopávky typu nekonečného blues a předlouhých kytarových sól, ale zdejší troglodyti (a přespolní taktéž) si tento extra výběr chválí převelice. A jako na potvoru jeden z těch dřevních dlel právě v Golemových útrobách. Měl jsem to štěstí (zprvu jsem se domníval), že jsem na něho narazil jako první. Od té doby se ode mne totiž nehnul na krok a já tak měl jedinečnou příležitost si vyslechnout jeho nej v tomto ranku. Věru, bylo to kolikrát útrpné poslouchání, ale přiznám se rád, že poučné. Starší pán navíc mluvil velice vzletně, jeho styl bych přirovnal k prvorepublikovému básníkovi šňupajícímu kokain a já se kolikrát zamýšlel, co mně vlastně chtěl naznačit. Za tohoto veselého vzpomínání na časy minulé i nám minuty ubíhaly horempádem a než bys řekl Baťa švec, byl tu signál k nastartování motoru zvaného Znouzectnost. Nepřišlo moc lidí, to přiznávám, ale pořadatelstvo bylo spokojeno a dokonce naznačilo, že vrátka pro nás zůstávají stále otevřena. Tož se tam pravděpodobně někdy opět podíváme. Ve Zlíně, jak velí starý zvyk, spíme a nemělo valné ceny tento zvyk rušit. Trochu jsme zazlobili na parketu, trochu v zákulisí, kde jsme vyčistili nápojovou skříň a když se ráno nezadržitelně hlásilo o svého kohouta, zalezli jsme i my – pěkně na palandy a jako jeden muž…a žena!

  Okolo poledního jsme už poskakovali jak slepice v kurníku. Hle, slunce vaří oběd, hulákali jsme nadrženi na krmi. Caine se stále válel, což nechápu, neb on chodí spát se s televizním moderátorem Ray Korantengem (po tv zprávách na Nově), jak je zvyklý ze svého domovského městyse. Ale možná si nachrápává takzvaný spánkový dluh – děti zlobí a on musí skládati písně po nocích. Život hudebníka není jednoduchý!

  Den byl před námi jako lán neposekaného pole. Co s ním bylo jen v našich pažích. Já měl plán již předem hotový a tak jsem před Vikingem to slůvko nakonec přece jen nadhodil - antikvariát. Rázem bylo posečeno – Vikimu zaplály oči podivným světlem. „Budou mít Čtyřlístky!“ zachrochtal ten zlobr ze severu a šlo se do šumu. A Zlín byl k nám přívětivý – já získal jednu starou českou scifárnu a Viking zase kontakt na Bobíka. Vrátili jsme se plni energie. To už odpoledne vstoupilo do své první třetiny. Bylo by dobré vykopat spáče z postelí a vyrazit do Třemošnice, kde jsme prý očekáváni, pravil jsem sám sobě a to také učinil. Načervenalé oči mých spoluhráčů na mne hleděly sice vyčítavě, ale já byl nekompromisní jak kalové čerpadlo v záchodové jímce. Hraješ, tedy makej!

  Vzali jsme to přes Mohelnici, kde jsme vysadili Ufona, což jest malý ďáblík v dívčím těle, jež s námi absolvoval většinu tohoto dvoudenního turné. Ale ještě před tím jsem odbočil do Loštic, kde jsme se onehdy královsky najedli. Študovaní jistě vědí, že se tam vyrábí ony smradlavé dobrůtky a tak jsme nezaváhali a objednali si jídla, kde se to syrečky jen hemžilo. To vám byla dobrota, ach! Dodnes slyším ten zápach z úst a cítím jeho mazlavost. Pak už bylo náhle hodně hodin, takže hola na WC vyčistit zuby, oddělit Caina od Pifa a vložit mu do rukou naše texty, by je vybral, a hurá do středních Čech.

  Třemošnice jsou asi město, ale korunu bych za to nedal. Tak padesátník, za víc nestojí. Nicméně i když jsme doteď nevěděli, že vůbec něco takového existuje, Windy, náš pražský efendi, napochodoval náhle ke kulturáku, kam jsme dojeli a připomněl se nám poskakováním na místě a výkřiky typu: „Hele, už jsou tady, ty já znám..“ a podobně (to aby se domorodci chytali za skleslé brady). Hle, tak zde má to letní místo, vzdechli jsme obdivem, zatímco on nás hnal do své letní pergolové předzahrádky. „Co si páni a dáma dají?“ předháněl se v galantnosti a cmrndal po zemi tátovy železné alkoholové zásoby (však mu prý za to strhnul prémie). Windy nás ještě stačil provést ztichlou zahradou, kde zela jáma na připravovaný bazén a hruška, co byla zasazena při jeho zrodu. I postáli jsme a zavzpomínali na ten rok. Štos nahromaděných Blesků jsme už zkontrolovat nestačili - v tu chvíli právě přiběhl Golda a volal rozechvěně, že scéna je naše. Nu, o scéně bych raději nehovořil, spíše o jakémsi náhradním koutu (pódium bylo totiž v mezaninu na místě bývalé šatny). Ještě před namátkovou kontrolou u Windiů jsme měli možnost si vyslechnout dvě předskupiny a jestliže bych měl zde hovořiti o celkovém dojmu, nechám ho stranou – on vlastně ani žádný být nemohl. Neuvěřitelný hukot se mísil s nepříjemně vysokými tóny, které se zadíraly pod ušní boltce a vyvolávaly stavy zděšení. Však se několik nedobrovolných fanoušků válelo v křečích na chladných dlaždicích. Nemělo cenu měnit hodnoty, nebo se o to alespoň snažit, jediné, co mělo svoji váhu byla míra osobní statečnosti - kterou jsme ovšem měli po těch letech handrkování na rozdávání. Mlčky jsme nachystali hrací krabičky, naladili břízy a opřeli se do nich. Apokalypsa v podání punkových jelimanů z Plzně mohla začít. Kupodivu se prostor před námi rychle naplnil, i když to zpočátku tak nevypadalo. V Třemošnici se zřejmě nehraje tak často. Windy nám dýchal téměř na nosy, jako by si chtěl zapamatovati každou vteřinu vystoupení. Velice litoval skutečnosti, že rodiče odjeli kamsi na táčky s přáteli – bylo na něm vidět, že přímo hoří touhou jim nás všechny představit. Po koncertě jsme ho proto zchladili v blízkém potoku, abychom nedostali vyčiněno (a splašili pstruhy) a vydali se noční silnicí tam, kde se vaří to nejlepší pivo na světě!

  Ukázku z Budějovic přejdu taktním mlčením, neb na stráži se po dobu mé služby nic zvláštního nestalo. Pravda, mohl bych tu psáti o pekelném zvuku, který trhal bránice a vylupoval uši až do kladívek, ale proč bych se tím zaobíral – je to věc, kterou opravdu nemůžeme ovlivnit. A jestliže budu hodný, tak i zvukař je v tom kolikrát po kolena a může za to…akustika sálu. O Slavii to platí dvojnásobně. Prostor jest to kostrbatý, nevlídný k uchu, spíše k oku (secese kam se podíváš), takže se spíše divíme, kde se tu vzali ti lidé. Ale v Budějkách je možností málo, to všichni víme. Dva, či tři regulérní rockové kluby je na takové město bída bíd. Je to otázka spíše pro sociologa, nežli pro muže s křivákem a pivákem a my už proto opravdu taktně zmlkneme.

  Vydáme se zcela jinam, až tam, kde rosa na kolejích vydrží celý den a Jan Nedvěd je přirozený jako jeho bratr František. Ano, řeč je o jihočeském Záboří, vesničce to útulné. Je to už drahně let, kdy jsme odtud pádili domů po drzém útoku pepřovým nábojem, kdy nám oči slzely jako krokodýlům…a vidíte, jsme tu zas. Politické a společenské klima se za tu dobu mnohokrát změnilo, takže nedoufáme, v úsudcích více stoicky přečkáváme. Záboří je skutečný okraj kulturních míst a člověk, který tohle vymyslel a dotáhl do konce je jistě nějaký blázínek. Já bych se toho třeba bál. Zasebevraždit se můžu kdykoli – k tomu si přeci nepotřebuji dělat prodělečnou zábavu. Jako rozhýbávače jsme si tentokrát zvolili strakonické Zničehonic, což byl dobrý nápad. Hoši, stejně jako my, čekali, až se sejde nějaký zajímavý počet místních. Čekali jsme s nimi a to vlastně pořád. Po desáté nám konečně došlo, že hora tentokrát k Mohamedovi opravdu nedorazí a punkáči tak chtě nechtě nafárali na pozice. Zvukový artista se snažil, až si chudák zpažil, marně se pak vrhal ven, kde u zdi kvete bílý rmen…(hmm, báseň!). Když se nedá se pracovat, musí se alespoň žít. Odcházím raději ven, bych načerpal sil před nastávajícím útokem, ale tam není radno moc přebývat. Venku je zima jak v psinci, takže se vracím právě ve chvíli, kdy Zničehonic odcházejí otřeseni z pódia. Blábolí cosi o tom, že to z ničeho nic bylo k ničemu, ten jejich názor, ta energie mrštěná do prostoru a klepou si popel ze starých čír.

  My jsme na to šli na rozdíl od Zničehoničáků od lesa – ohýbali jsme zvuk do různých témat, tónin, pinožili jsme se ve snaze zalíbiti se publiku alespoň svým zjevem (padly na to kila pomády), hovořili jsme spisovně a neskákali z pódia, jak je naším dobrým zvykem. Ovoce přineslo plody – lidé se uklidnili, už tolik nepískali a dokonce tu a tam zaznělo přání dalšího songu. Spokojenost vládla nám, nevyzraďme nic co víme. Ve dvě je konec a my opouštíme jižní Česko s nadějí, že zde už nikdy více…a jestli ano, tak na louce v létě a nejméně pro dva tisíce lidí!

  Prapodivné jaro pokračuje ve svém ataku. Zima se střídá s ještě větší zimou, svetry a tretry jsou pořád aktuální. Dokonce i lyžování na horách se už omrzelo. Je sobota a já vím, že mě čeká velice náročný den. Tak především se musím dopravit do Benešova u zámku Konopiště, kde začíná pečbuřťáckej festival Folkový Kvítek. Spolu s Michalem ho máme začít na místním náměstí již v deset ráno. Vstávám tedy v šest, balím celtu, bagr, zvadlo a ešus a jakmile uhodí osmá, již pádíme po dálnici. Jsme tam téměř meteleskublesku a koncert proběhne v takové pohodě, že ještě stačím projít místní antikvatiát. Předávám Michala Semtexům a znovu usedám do auta. Čeká mne cesta domů, neb ze Znouzí máme hráti kdesi u Vltavy, ale až večer. Tak co na Konopišti? Na folku zvlášť moc neujíždím a ze zelené barvy občas zvracím. A navíc, všechno už vím…..František de Este přece zhynul pod sedmou kulkou v Sarajevu a První světová válka mě nezajímá. Malý oddech v podobě vyrušovaného spánku přišel velice vhod a než bys napočítal pět je večer a já vyvádím Bobka ze stáje. Máme dvoják – první v Kamýku nad Vltavou a druhé….druhé hraní je opět na Konopišti. Historie se opakuje. Co dodat ke Kamýku? Dodal bych dost, tak hezky od začátku.

  To se před lety rozhodlo několik nadšenců, že si koupí louku v lese. Takovou mýtinu na kopci, bez inženýrských sítí a jak jsem tak koukal – i bez komunikace k ní. Jak se řeklo, tak se udělalo. Bylo jich 15 a louka stála jen pouhých 18000 korun. No, nekupte to. Netrvalo dlouho a společnými silami na ní vyrostlo pár dřevěných budek, pódium a plot – louka mohla být osídlena. Ač je od samotného městečka vzdálena 3 kilometry dobrodružným terénem, kdy se autem doslova šplháte po kořenech, jakmile dorazíte na místo, kouzlo loci vás smete takovým způsobem, že na to hledíte jako myš na nezralý sýr. Romantika by se tu dala prodávat za velké peníze. A tak se tu dějí velké věci. Hoši mají s loukou velké plány, ale občas jim je hatí nedaleká obec přes kopec, z které si prý ztěžují na hluk při jejich hudebních produkcích. Jsou to sice většinoví chalupáři, ale znáte to – co hrocha nebolí, komára bodne. Je to malý festiválek, vstřícný, a lidiček je tu habaděj. Ohřívám se u ohýnku a nasávám podmanivou atmosféru. Válí se tu kolem mne v hromadách větších než velikých. Dřevěné pódium zatím spravují neznámé alternativní kapelky, což se nám líbí, neb se necháváme rádi poučovat z nových trendů. Všechny jsou vyloženě příjemné – zde se nekoná takové to trapné vytleskávání a pořvávání typu: „Tak co? Bavíte se dobře?“ Zde vládne všechno, jen ne nuda. V tomto duchu, myslím, pokračuje i naše vystoupení. Na takovém místě se vystupuje samo. V závěru uhodíme na poněkud smutnou notečku – to když na přání jedné dívky hrajeme na přání písničku pro kluka, který se před nedávnem nešťastně utopil na nedaleké přehradě. Je vidět, že ho tu všichni znali, protože se ozývá potlesk směrem tam nahoru. Ovšem pro zasněné musím podotknout, že ten kluk by tu také mohl s nimi stát, jen kdyby tenkrát nepil a nedostal ten hloupý nápad se projet v noci na loďce. Studená voda a nasáklý zimní kabát ukončil zcela zbytečně mladý lidský život. Tak doufám, že si z toho alespoň jeho kamarádi vzali ponaučení pro život. Pravda, trochu kruté, ale kde důraz nepomůže musí nastoupit čin. Noc se pomalu přelila k půlnoci a venku je nyní opravdová zima. Rychle nasedáme do našeho masseratiho a valíme na druhou akci do Benešova. Pro mne je to takový návrat ztraceného syna. Paradoxně, i přes vysoký čas, nemusíme moc spěchat - vždyť na Konopišti Folkový kvítek uzavíráme punkovou náloží až ve čtyři hodiny ráno.

  Státovka nám kyne pravítkovým stylem, takže žlutou svítící věžičku Konopiště zříme jen co prstíček vytáhneme z krabičky od trsátek. Dělám správného haura a navádím Goldu po cestě, kterou jsem dnes už jednou jel. Bohužel mi nedochází, že v noci všechno vypadá jaksi jinak. A tak bloudíme lesními cestami a hledáme naváděcí světélko. Potkáváme dokonce i císaře Josefa na koni, nebo samotnou princeznu Waleskou na skútru, a nesmím zapomenout ani na hajného Kalivodu, který po nás střílí dvouhlavňovým revolverem. Je právě nejvyšší čas zaparkovat ve stáji. Už už chci zvolat, ať zastavíme, že vylezu na smrk a povolám do služby Jeníčka, když tu mezi stromy začíná cosi probleskovat. Ha! Jsme na místě. Normální člověk by si ťuknul na čelo, kdyby mu někdo řekl, aby se šel podívat na koncert ve tři hodiny ráno, ale na Kvítku tohle neplatí. Zde se hraje až do umrtvení trampů. A těch je mezi lavičkami pořád dost a dost. Zelenají se tam jako brazilský prales. S potěšením zjišťujeme, že bar pod hlavní scénou stále funguje. K dostání je gulášek, polívčička jedna báseň, párečky ve slupce a pitivo co hrdlo ráčí. Skutečně nezvyklé menu na tak pozdní hodinu. Velice rozvážně pleníme kuchyň a nad námi hopsá Jarmila Šuláková. Občas se strop nebezpečně prohne, ale místní ani nehnou brvou – ví co Jarmila a strop vydrží. Jirka, hlavní korepetitor nám sděluje dlouho očekávanou novinku, že festival má samozřejmě skluz. Jsem už trochu grogy, neb den byl dlouhý a proto se uchyluji k nápoji lásky číslo sedm, ke kofole. Jarmila dovlnila obří sukní a celý cirkus se přesouvá nahoru do kopce, do bílého stanu jménem Kozlovna (pro zvídavé – úlitba generálnímu sponzoru pivovaru Kozel). Tam se uchylují ti otrlí, ti co se nechtějí smířit s tím, že zanedlouho bude po všem. Ale ještě předtím musíme vyslechnouti nekonečný set středočeské kapely Horses&Eagles, která provozuje revival i u nás známého amerického zpěváka Johna Denvera. Myslím, že to byl od pořadatelů dobrý tah, na tuhle hodinu, i když to není zrovna můj šálek čaje. Po Denverovi zbylo pár megahitů - ostatní je průměrný, volně plynoucí balast – bez vzruchu a zápachu, což ale asi tak má být. Pozoruji se zájmem roztodivné publikum, které buď tančí v objetí, nebo čeká. Že by čekalo na nás? Zapuzuji tuto hříšnou myšlenku rychlostí tryskáče. Ne, to ne! Ale proč se ve stanu tísní ta dobrá druhá stovka lidí? Zodpoví mi to někdo? Divocí koňové jsou nějak při chuti a přidávají jednu píseň za druhou, až tu chuť berou nám. Ne tak Romaně, která přibíhá odkudsi s výkřikem: „To je skvělý, po dvaceti letech (Romy promiň, že Tě prodávám!) znovu na folkovém festivalu a ono je to stejný jako tenkrát! Slyšíte, nic se nezměnilo!“ Připomíná malé veselé zvířátko s gumovou hračkou. S trochou nadsázky se dá říci, že jí závidím. Já si to totiž nemyslím. Nechejme však úvah na téma Folk a jeho lidé a podívejme se kolem sebe - nad hlavou nám totiž pomalu svítá. Noc se mění v nejasné ráno. Konečně dozní sladkobolné melodie a úzké pódium je konečně naše. Dlužno říci, že zvukař také mele z posledního, ovšem svoji práci odvádí zdatně. Nu, když zvučí Nohavicu a podobné persóny, není se čemu divit. Mé pochyby, zda nevyženeme celťáky do spacáků se ukázaly jako neopodstatněné. Už od prvního tónu je pod námi plno a živo. Muži i ženy neurčitého věku roubují country tanec na pogo a já docházím k poněkud opožděném poznání, že doba, kdy se všechno rozdělovalo na punkáče, diskáče, metalisty a masňáky je dávno pryč. Chce se mi upravit Foglarovo heslo: „Mlčenlivost chrání nás“ na Originalita chrání nás, ale nedělám to. Každá doba má totiž svého nepřítele. Dohráváme za plného světla a za moc hezké atmosféry. To je na tomhle krásném a milovaném řemesle to nejlepší – nikdy nevíte, co se na vás vyvalí. Ještě chvíli se motáme po areálu a krátce po sedmé dáváme Konopišti vale. Postel je teď jediné, co naše mozky zaměstnává.

  O Lampě a Rock café, což jsou pravidelné štace v Plzni a Praze se šířit nemíním. Zatímco v prvém sálku lidí pomalu ale jistě ubývá (má slova, že jednou za dva měsíce by stačilo, budou jednou prorocká…), ten druhý se pořád třese v předsmrtných křečích – no zkrátka, zatím to jde. K pozitivnímu dojmu jsem přidal moji soukromou záležitost s parkováním, které v Praze tentokrát proběhlo bez větších stresů. Tím pádem se rychle přeneseme ku poslednímu výduru a sice do Pardubek. Žlutý pes je to místo a my jsme rádi, že se jako věrní páni naň vracíme. Jen ta miska se žrádlem a pohlazení chybí – ten den ovšem skvostně nahrazeno obloženou mísou a rohlíčky křupy křup. Žluťák, jak mu místní familiérně přezdívají, prošel za dobu své existence mnohými změnami. Od independent doupěte přes cool svazák room ku dnešnímu univerzál standardu. Svět si to prostě přeje, tenhleten stereotyp a mládež si chrochtá blahem. Varovný prst tak zvedá jen ten, co nikdy nepodnikal a co vlastně ani nemůže vědět, co je to udržet bar s lidmi v chodu. Jak píši, Žlutý pes je dnes klubem příjemným. U obřího baru je vždy dost dívek s prázdnými sklenicemi, sedadel přiměřeně a kdo si chce zapinkat fotbálek, může tak ničím nerušen učinit u vchodu. To se pak hraje jedna píseň. Však jsme zapěli a podivili se, kolik přišlo lidstva. Po nejistých sezónách v Ponorce (jiný pardubický klub) div zvláštní. Zřejmě přesedláme – jestliže nás tu budou chtít. A oni se tak i vlastně tvářili. Takže na podzim hurá k perníkářům!

  A tím se loučím s loučí. Je noc, vrata skřípou a pes hučí – je čas jít spát. Dobrou s kobrou vám tedy přeje váš unavený lety Déma von Nouze - pouze!

Rychlé šípy - Na večerní hlídce
díl čtyřicátýprvní