Do nového roku vstupuji s jistými obavami. Nevím jak hoši, ale mně připadá, že vše okolo se jaksi zhušťuje, jako by se věci, které byly celé roky transparentní, náhle propadaly do všednosti a nestability. A to mne trápí, neb já jsem člověk, který si zvykl na určitý standard a samozřejmě pohodlíčko. Změna? Pryč s ní, nechejte mne proboha žít! Ovšem na druhou stranu velice dobře vím, že tomuhle se také říká vývoj a jestliže někde není, nemůže přece nic pokračovat. A v našem případě tohle bohužel platí dvakráte. Jasně, kapely jako Mňága si také melou neustále to své a funguje to, jenže my jsme postaveni na jisté formě neumětelství a o tohle dnes opravdu nikdo nestojí. Nu, ne že by nás to mrzelo. Není to z naší strany žádný kalkul (to by bylo smutný kino), prostě to tak je. Až nastane čas, Caine složí naposledy své škopky a odejdeme do zádveří. Snad počkáme, jestli někdo nepůjde kolem, snad jen ty dveře pootevřeme. Nicméně zatím budeme stále hrát, hrát a zkoušet, co jsme ještě schopni ustát.

Vím, začátek možná neradostný, ale následující líčení vám snad zvedne náladu. Bylo to naše první a úvodní letošní vystoupení. Náš kytarista Kozlík Michal domluvil jistou stodolu v Buštěhradě, jen co bys dřevákem do Prahy dohodil. Tvrdil sice, že se jedná o místo undergroundové a menší, ale Golda rozhodl, že když je ten Nový rok, tak pojedeme s celou parádou – tedy kompletní. Mnozí jsme se viděli po týdnech a nebudu zastírat, že určitá nervozita vládla. Jako bychom se potřebovali rozehrát i lidsky. První Bobřík - Bobřík odolnosti proběhl hned v Buštěhradě, to když Kozlík nebyl schopen určit dům, ve kterém už několikrát hrál. Do toho se ještě přidalo mé nesprávné navádění podle ručně malovaného plánku, který jsme naneštěstí pochopili obráceně. A tak vázla komunikace a nervy tekly přímo na přístrojovou desku. Pomohli nám domorodci a velký červený zvonek na zelených vratech – byli jsme u cíle. Kozlík měl pravdu, jednalo se o veliký statek, na jehož pozemku stálo několik starých staveb. Jednu z nich, stodolu, si hoši přetvořili po svém na jakýsi vesnický klubík. Stěny omítli nahrubo, z prken stloukli rohový bar a malé pódium a scéna mohla fungovat. Jak jsme posléze zjistili, běží prý bez problémů již hezkých pár let. Hrají tu kapely různých žánrů, od punku až po folk. Akce prý nejsou až tak pravidelně plakátovány, spíše se spoléhají na šeptandu a osobní pozvání. Možná i proto se do malého sálku přišlo podívati pouhých padesát lidí. Ovšem bylo to právě tolik, aby si vzájemně nevadili. I rozhodli jsme se, že koncert takzvaně rozpůlíme, čímž dáme vydělat barmanům. Když oni nám, tak my jim také. Velice nás překvapilo, že hoši začali pařit od samého začátku. Třásli hlavami jak napojení na třífázový proud, dívky se pod nimi kolébaly na dlouhých střevících a vše to působilo tak bizarně, až jsem se musel hlasitě rozesmát. Počáteční zmatek a nervozita byla ta tam. Znovu jsme se stali tou starou, obvyklou skupinou co mlátí do nástrojů a zpívá pohádkové příběhy o zapomenutých skřetech na březích močálů a hlubokých tůní. Rok 2008 začal, vítejte a tancujte!

Ač jsme se potom zdrželi u barového pultu více nežli je zdrávo, neb ti lidé se chovali tak příjemně, že by nám bylo blivno, kdybychom je opustili, přesto jsme mysleli na zítřejší přejezd republiky. Takže žádné zbytečné zdržování a hezky na kutě, je třeba načerpat všechny dostupné síly. A tak hned ráno, raníčko, dřív než vyšlo sluníčko jsem si to pěkně šněroval do garáže okouknout naše bílé vozidlo. Kontrola světel, brzd a kapalin jest před takovou náročnou cestou samozřejmostí, v tomhle si nedovolím riskovat. Zbývalo načerpat naftěnku, otřít světla a zrcátka a krátce po obědě náš ansámbl mohl vyrazit. A kam? Nu, na Slovensko, na Slovač! Jeli jsme opět v pěti, natěšeni a bez pasů. Už za Prahou jsme věděli, že silnice nám tentokráte nebude klásti přílišných nároků. Provoz celkem ušel a my si tak mohli dovolit přejezd prvního horského pásma na s co největší opatrností. Podobně jsme postupovali při průjezdu dnes už bývalé celnice. Hle, Československo je tu zpět, hurá! V Bytče, v údolí, jsem otočil vůz vlevo na Žilinu odkud to bylo do Martina už jen pár kilometrů. Nikdy nespící Golda si cestu užíval po svém: „Hele, řeka, hele, hrad,“ volal co chvíli, až probudil nervózního Kozlíka. To se většinou nevyplácí – je to podobná situace jako když vyrušíte zimujícího medvěda brtníka. Naštěstí byl Kozlík příliš unavený na to, aby jakkoliv zareagoval. Spokojil se jen s neurčitým zabručením a spal dál.

Martin nás přivítal rozkopanou silnicí a obrovskými betonovými pylony, které nesly nový úsek dálnice. Zezdola opravdu neskutečný pohled. Arthur C.Clark by zajásal! Jako by si tady hráli nějací emzáci. Podél nich jsme zvolna vjeli do města a začali hledat klub. Nebylo to tak těžké, jak to zprvu vypadalo, neboť Martin je jedno obrovské sídliště. Viděli jsme z něho tedy jen samé paneláky a nadjezdy, takže vám o jeho historickém jádru nic nenapíši. Hrací místo byl bývalý bunkr, dnes přetvořený na členitý rockový klub. U vchodu nezbytní holohlaví bouchači a o kus dále šatna, kde nás přivítala dvaasedmdesátiletá šatnářka. Věru, rtuťovitá to žena. Však si ji majitel nemohl vynachválit. Ostatně, druhý den, po vyčerpávající celonoční práci už v půl deváté ráno kmitala po hospodě s koštětem a kýblem. Od šatny je možno buď sejít do pekla, což jest ústřední sál (kdysi zřejmě shromaždiště těch, co přežili atomový výbuch), nebo pokračovat rovně do sedárny a skvěle architektonicky navrženého baru. Není tam jediné rovné místo. Ze země, ale i ze stropu visí sádrové rampouchy nabarvené načervenalou barvou, boxy pro návštěvníky jsou řešeny jako takové malé soukromé zpovědnice a nad vámi i barem visí všudypřítomná strašidla. Horror na sídlišti, panečku!

Času je zatím dost. Nikam nepospícháme, neb v Martině spíme a tak pendlujeme mezi sálem (hrají punk Sitňan) a právě tím barem. Více možností neexistuje. Hnít v zákulisí kanceláře se nám nechce. Po Sitňanu přicházejí na řadu Punkreas a to už je vidět, že hodiny dnes nebudou naším přítelem. Je už poměrně pozdě a předtím skoro plný sál se postupně samovolně čistí. Inu, tak to chodí, kdo pozdě chodí...nebo jak to je. My se tak dostáváme ke slovu až hodně v noci a hle, stal se zázrak, kde se vzali, tu se vzali lidé. Cítíme jistou spřízněnost a zodpovědnost. Leč ta je bohužel narušena mým zjištěním, že jsem v Plzni zapomněl složku se všemi našimi texty. Tohle se nám ještě nestalo, huf! Co teď? S Goldou se tomu srdečně smějeme a necháváme Caina dále snít v nevědomosti. A Kozlíka naproti tomu úplně zdrceného. Nemá cenu se však tím šířeji zabývat – za deset minut jdeme na věc, tak šup papír, napsat názvy písní a kdo se bojí, nesmí na Slovensko. A řeknu vám, že to nakonec nedopadlo tak tragicky, jak jsme si mysleli. Jasně, v „Rebelech“ jsem zpíval jednu sloku stále třikrát dokola, protože mi to prostě nenaskočilo, ale v ostatních jsme předvedli standard. A z toho jsme měli nelíčenou radost. Hurá, ještě pár let a budeme jako ostatní skupiny – bez stojánku!

Celkem vzato nás fanoušci v Martině přijali velice hezky. Byli hodní, vstřícní a pak nám i poděkovali. Romaně dokonce jeden při koncertu olizoval botu, což, jak později přiznala, bylo zatím nejvíc co zažila. Takže jsme s nimi pak poseděli do tří a teprve potom odjeli přes půl města na hotel. A dál už to snad znáte. Pro pořádek dodávám, že nastal spánek, druhý den vstávání, nakládání a cesta zpět do rodné Plzně zasněženou hornatou krajinou. Však my se zase vrátíme, o tom, vážení kamarádi, žádná!

A nastal zase čas, kdy kuropění si žádá své a kdy tma hledí očima kajícníka ve vyprodaném sále. Vím, že patriotismus je zdravý ve své výživě, ovšem orientálnost ve výrazu je kolikrát mizivá. A toho se nechci dožít.. Suma sumárum to byl hezký měsíc. Pravda, trochu krátký...ale to je právě to – co je zhuštěné, je intenzivnější. Prožitek jest znásoben, zásek je silnější a trvalejší. Hoj, příští měsíc vše napravíme. Mašina jménem Znouze se opět rozjede po českém venkově i městech...a vy, vy můžete být u toho, chi...

S dokonalou úctou ve tváři váš tragikomický Déma pouze ze Znouze!

Rychlé šípy - Na večerní hlídce
díl čtyřicátýprvní